Hlavní obsah
Politika

Proč EU masivně neinvestuje do zbrojního průmyslu a  nevyvíjí maximální úsilí ke své soběstačnosti?

Foto: AlterHistory / AI

Evropa mezi štítem a závislostí. Evropa již dlouho žije ve stínu bezpečnostní garance, kterou poskytují Spojené státy.

Článek

V mnoha ohledech se stala regionem, který byť říká, že chce být suverénní, zůstává strukturálně svázaný s transatlantickou vojenskou architekturou. Když se ozve výzva k evropské strategické autonomii, často zní spíše jako rétorický slogan než jako reálný plán. A přesto konflikty na východě kontinentu, rizika hybridních hrozeb, kybernetické útoky i geopolitická nestabilita volají po tom, aby Evropa získala schopnost nepoužívat cizí kapacity jako zálohu, ale vlastní zbrojní základnu jako pilíř své obrany.

Proč se však EU dosud nerozjela do takového projektu s plnou vášní? Proč nejsme jako Spojené státy – a jak by to mohlo být možné?
V tomto textu nejprve analyzuji příčiny (historické, institucionální, politické i ekonomické), pak ukážu současné překážky a nedostatky a nakonec nabídnu sadu kroků a návrhů, jak by Evropa mohla postupně kráčet směrem ke skutečné strategické soběstačnosti.1. Kořeny závislosti: historie, institut a mentalita

1.1 Po 1945: americký vojenský deštník jako suverénní jistota

Po druhé světové válce vznikla situace, kdy Západní Evropa přijala americké bezpečnostní záruky jako fundament svého vojenského uspořádání. Marshallův plán, ekonomická obnova, ale i postupné budování NATO učinily z Ameriky jakéhosi „strate­gického ochránce“. Čím dál více států se soustředilo na civilní rozvoj, sociální stát, integraci a prosperitu, zatímco vojenské náklady a ambice byly delegovány na USA.

Tato etapa vytvářela jak kupní faktor (evropské státy mohly nakupovat americké zbraně), tak mentalitu – vnitřní přesvědčení, že nejbezpečnější cestou je spoléhat na velkého partnera. Evropa tak část svých vlastních obranných kapacit pomalu „odstavila“.

1.2 Jeden svět, mnoho armád: fragmentace Evropy

Evropská integrace se zaměřila primárně na trh, hospodářství, volný pohyb, právo, životní standard. Obrana jakožto suverénní atribut zůstávala v rukou států. EU nikdy neměla – a dodnes nemá – skutečnou pravomoc v oblasti obrany (např. jaderné síly, rozhodování o vyslání vojsk, velení).

Každý stát má vlastní vojenské tradice, zbrojní průmysl, vlastní legislativu obranných zakázek. To vede ke stovkám malých či středních hráčů roztříštěných podle hranic států – což znemožňuje škálovatelnost, synergie a efektivní investice (což velké zbrojní firmy v USA mají). EU iniciativy jako PESCO, EDA nebo EDF (Evropský obranný fond) jsou spíše koordinačními nástroji mezi státy než centralizovanou řízenou obranou.

2. Strukturální překážky: proč i dnes chybí masivní investice

I když patří obrana k vrcholným strategickým prioritám, existuje řada strukturálních překážek, které brání tomu, aby EU nebo jednotlivé státy šly „na maximum“.

2.1 Dlouhodobost, rizika a náklady vývoje

Vývoj zbraní, bojových systémů, protiraketové obrany, stealth letadel, dronů, elektronického boje nebo kosmických systémů je extrémně kapitálově náročný, technologicky složitý a vyžaduje dlouhé horizonty (i desetiletí).

To znamená:

  • velká rizika pro investory (nejistota, vývojové problémy, změna požadavků),
  • nutnost dlouhodobé státní podpory a plánování,
  • odkládání výdajů v čase (politici preferují investice s rychlým efektem, ne multi­de­kády).

Evropské státy historicky držely vojenské rozpočty spíše nízko nebo na úrovni „nutného minima“. I když v posledních letech rostou, stále to není srovnatelné s americkými investicemi do vojenských inovací. Goldman Sachs+2bcg.com+2

2.2 Fragmentace a malá měřítka

Každý evropský stát má vlastní programy — tanky, stíhačky, munice — často v mírně odlišných variantách. To vytváří redundance, duplicity a omezuje efektivitu. bcg.com+2Bruegel+2

Navíc evropské společnosti jsou obecně menší než americké konglomeráty. Nemohou si dovolit rozsáhlé portfolio, diverzifikaci nebo rizikové investice. Goldman Sachs+1

Evropské zákony pro převody zbrojních produktů mezi členskými státy (Directive 2009/43/EC) snaží usnadnit vnitrokomunitární transfer, ale nestačí k překonání principu nacionalit a státních bariér. Wikipedie

2.3 Regulace, byrokracie a rozpočtová omezení

Evropské regulace, normy, licencování, pravidla veřejných zakázek (které musejí dodržovat principy transparentnosti, soutěže, ochrany malých firem) často zpomalují rozhodování.

Evropské státy často podléhají fiskálním pravidlům – deficit, dluh, výdaje – což klade omezení na dlouhodobé investice do obrany. Bez stabilního finančního rámce nelze plánovat kapitálově intenzivní projekty s mnohaletým horizontem. bcg.com+3gjia.georgetown.edu+3Goldman Sachs+3

2.4 Politické rozpory, národní zájmy, ego státních hráčů

I když většina členských států vykřikuje, že „Evropa musí být soběstačná“, skutečné volby (výrobce, partner, kontrola technologií) často podléhají národním zájmům, silám domácího průmyslu, lobbingu.

Například: Francie traduje jaderný výzkum a chce mít silný evropský program, Německo je citlivé na militarizaci, střední státy jako Polsko nebo ČR často vidí výhodu v rychlém nákupu amerických systémů kvůli interoperabilitě s NATO.

Proto když se navrhne společný projekt (např. evropský tank, letoun, protiraketový systém), často narazí na spory o rozdělení výroby, vlastnictví duševního vlastnictví, licenční podmínky apod.

2.5 Závislost na NATO a USA: infrastruktura, standardy, logistika

Mnoho států EU je zároveň členy NATO. V řadě případů je jejich vojenská technika, výcvik, velení a logistika spjata s americkými standardy. Přechod na jinou architekturu je logisticky, operačně i finančně náročný.

USA také dlouhodobě dominují zbrojnímu trhu, mají obří dodavatele, ovládají klíčové technologie (letadla, motory, avioniku, satelity), často uzavírají bilaterální dohody, které evropské státy tlačí k nákupu amerických systémů.

Studie „Defending Europe Without the United States: Costs and Consequences“ z IISS ukazuje, že přechod od americké závislosti by pro EU znamenal extrémní finanční a organizační nároky – včetně výstavby nových kapacit, rezervních dílů, výcvikových kapacit a odklonu od dlouholeté logistické infrastruktury. IISS

2.6 Podcenění obranné dimenze po studené válce („peace dividend“)

Po skončení studené války došlo ke snaze snížit vojenské výdaje a přesměrovat zdroje na civilní účely — tzv. peace dividend. Evropské státy čítaly období míru jako výzvu snížit rozpočty na obranu a programy výzkumu zbraní byly drasticky omezeny. Wikipedie+2ResearchGate+2

To vedlo k tomu, že technologická a výrobní kapacita se zmenšila, některé segmenty byly zcela opuštěny, know-how se částečně ztratilo, což dnes musí být znovu budováno.

3. Současné problémy, výzvy a symptomy

I když se v posledních letech obranné výdaje zvyšují a politika EU se více zaměřuje na bezpečnost, symptomy slabosti jsou patrné.

3.1 Nedostatek munice, protiletadlových systémů, moderních technologií

Evropa dlouhodobě narážela na problémy s masovou výrobou munice, zásobami dělostřeleckých granátů a raket. Výrobní kapacity jsou dnes téměř vytížené. Intereconomics+2bcg.com+2

Jak uvádí The Challenges of Defence Spending in Europe, Evropa často potřebuje rychle nakoupit z třetích zemí (např. Jižní Korea) jako nouzové řešení při válečných situacích. Intereconomics

V technologických segmentech – elektronický boj, kybernetika, umělá inteligence v ozbrojených systémech, senzory, autonomní systémy – Evropa často zaostává za USA a Čínou. Goldman Sachs+2bcg.com+2

3.2 Pomalost projektů a prodlevy

Společné evropské projekty často zůstávají u papíru nebo se protahují o řadu let kvůli neshodám, financování, rozdělení dílů. Projekty jako budoucí bojový tank (MGCS) nebo budoucí bojový letoun (FCAS) se potýkají s technickými, finančními i politickými překážkami.

Často také bývají rozděleny výrobní díly mezi státy podle politických kritérií, ne podle efektivity, což zpomaluje vývoj i výrobu.

3.3 Nedostatek koordinace a interoperabilita

Různé státy používají různé rádiové protokoly, vojenské standardy, logistické systémy. Propojit to dohromady při společném operačním nasazení je náročné.

Studie BCG definují, že jedním z klíčových úkolů je posílit koordinaci mezi průmyslem, jednotlivými ministerstvy obrany a evropskými institucemi a zlepšit interoperabilitu. bcg.com

3.4 Nedostatečná investiční kapacita a přístup k financím

Evropské kapitálové trhy jsou méně likvidní než ty v USA, což ztěžuje financování rizikových technologických startupů nebo rozsáhlých vojenských projektů. Goldman Sachs+1

Státy nemají často kapacitu půjček nebo sdílených investičních mechanismů pro velké obranné projekty. Chybí konsolidovaná evropská závazná fiskální kapacita pro vojenské účely. gjia.georgetown.edu+1

3.5 Riziko duplicit a konkurenční boj uvnitř EU

Když každý stát hájí své domácí firmy, často vznikají konkurenční projekty, duplicity, přetahy. Místo aby Evropa měla jeden robustní tankový program, má několik národních variant; místo jedné generické PVO platformy existuje několik projektů.

Evropská komise a instituce EU se snaží prosadit „evropský preference“ či společné projekty, ale výsledek je často kompromisní a méně efektivní než centralizace. Le Monde.fr+2Le Monde.fr+2

3.6 Politická váhavost a riziko vnitřního odporu

Vytváření velkých obranných fondů a přesouvání kompetencí na úroveň EU naráží na vnitřní odpor. Některé státy se obávají ztráty suverenity, jiné preferují individuální kontrolu nad svým vojenským průmyslem.

Některé iniciativy – například evropský program na posílení zbrojního průmyslu s 1,5 miliardami eur – byly kritizovány, že nebudou dostatečné, a dozorce EU upozornil, že prostředky mohou být rozptýleny v příliš široké škále projektů. Reuters

NATO také varuje, že pokud EU vytvoří překážky, které by vylučovaly spolupráci s nečlenskými státy NATO (jako USA, Velká Británie či Turecko), mohlo by to poškodit celkovou obranu Evropy. Reuters

3.7 Výzvy strategické autonomie vs. aliance

Někteří analytici varují, že úplné odtržení od americké zbrojní dominance může být strategicky nebezpečné – že transatlantická spolupráce je stále klíčová. Litevský ministr zahraničí třeba nazval výraz „evropská zbrojařská nezávislost“ za „velkou chybu“. Business Insider

Tedy i kdyby EU chtěla, musí najít rovnováhu mezi autonomií a aliancí – nelze jednoduše řici „vše vlastní, USA pryč“ bez vážných rizik.

4. Přicházející změny a nové impulsy

I přes tyto překážky se v posledních letech objevují impulzy, které by mohly Evropu přimět k urychlené transformaci.

4.1 Vzrůstající obranné výdaje

Od r. 2014 obranné výdaje v EU rostly reálně meziročně přibližně o 3,9 % (v některých státech i výrazně víc). Goldman Sachs

Na summitu NATO v Hágách v roce 2025 byly stanoveny ambiciózní cíle – některé státy se zavázaly ke zvýšení výdajů na obranu a posílení výdajů na vojenské a bezpečnostní kapacity. Goldman Sachs

Evropská komise navrhla v roce 2025 iniciativu Readiness 2030 (dříve „ReArm Europe“), s cílem zmobilizovat až 800 miliard eur na pobídky, půjčky a výdaje spojené s obranou. Wikipedie

4.2 Nové infrastrukturní a obranné projekty EU

Evropská komise nedávno představila několik „vlajkových“ projektů: Iniciativa evropské protidronové obrany (European Drone Defence Initiative), projekt ochrany východního křídla (Eastern Flank Watch), evropský air shield (protiraketový a letecký štít) i space shield (obrana satelitních a vesmírných aktiv). Reuters

Tyto projekty ukazují, že EU se začíná posouvat od diskuse k činu. Ovšem jejich realizace bude záviset na ochotě států převzít odpovědnost, financovat, koordinovat a integrovat systémy.

4.3 Myšlenky evropské obranné strategie

Analytici v Carnegie, Brookings a dalších institucích zdůrazňují potřebu vytvořit evropskou konvenční obranu, která dokáže fungovat i s menší americkou podporou. Brookings

Taková strategie by musela respektovat různé hrozby – od východu (Rusko), jihu (migrační a hybridní výzvy), hybridní válku, kybernetiku a další – a sjednotit reakce.

V rámci hodnocení výzev i příležitostí pro evropský obranný průmysl se uvádí (např. v článku “The Future of European Defense”) otázky koordinace, konsolidace, inovací a zapojení start-upů. Goldman Sachs

4.4 Investice do inovací a laboratorních ekosystémů

K úspěchu nezbytně patří silný výzkum a vývoj (R&D), vysoká riziková investiční kultura a projekty průlomových technologií.

Evropské iniciativy jako JEDI (Joint European Disruptive Initiative) usilují o to, aby EU měla vlastní „DARPA-like“ agenturu pro technologické průlomy. Wikipedie

Start-up hackathony obranné technologie, spin-offy z univerzit, podpora průmyslové modernizace i veřejno-soukromé partnerství mohou být katalyzátorem změny. AP News

5. Návrhy řešení: cesta k evropské strategické soběstačnosti

Jak by mohla Evropa – postupně a realisticky – směřovat k větší soběstačnosti a méně závislosti na USA? Níže nabízím strukturovaný plán kroků a opatření:

5.1 Strategická vize a politický konsenzus

  • Vytvoření společné evropské obranné doktríny, která bude reflektovat reálné hrozby – hybridní válka, kybernetika, drony, PVO, logistika – a která bude spojena se závaznými mechanismy.
  • Politický konsenzus mezi členskými státy: státy musí být ochotny vzdát se části suverénní kontroly nad vývojovými projekty výměnou za výhody společné evropské kapacity.
  • Zahrnutí obrany do evropské strategické autonomie jako jednoho pilíře evropské identity (ekonomika, energetika, technologie, obrana).

5.2 Centralizovaný evropský mechanismus financování zbrojení

  • Transformace EDF / jiné fondy do robustního Evropského obranného investičního fondu, který by poskytoval půjčky, granty a záruky pro dlouhodobé projekty.
  • Propagace mechanismů financování kapitálově náročných projektů (programy PPP, sdílený dluh, spin-off dluhopisy zaměřené na obranu).
  • Uvolnění fiskálních pravidel pro státy (dočasně nebo selektivně) pro výdaje do obrany v klíčových letech (např. obdobně jako v plánu Readiness 2030). Wikipedie

5.3 Konsolidace průmyslu, konsorcia a škálování

  • Podpora konsolidace evropského zbrojního průmyslu – slučování firem, strategická partnerství, společné vývojové platformy.
  • Vytváření konzorcií napříč státy pro typové systémy, které se masově vyrábějí (munice, střely, raketové systémy, protiletadlové systémy).
  • Centralizované objednávky (společné nákupy), které umožní dosáhnout objemových výhod a snížit jednotkové náklady.
  • Povinnost „evropské preference“ ve veřejných zakázkách spojená s kritérii efektivity a bezpečnosti.

5.4 Standardizace, interoperabilita a modulární architektura

  • Zavedení společných evropských vojenských standardů (komunikace, datové toky, logistika, velení) tak, aby různá zařízení byla kompatibilní.
  • Modularita a otevřené rozhraní – systémy by měly být navrženy tak, aby jednotlivé moduly (senzory, zbraně, software) mohly být měněny bez nutnosti kompletní výměny.
  • Využití společných protokolů pro kybernetickou obranu, elektronický boj a informace.

5.5 Investice do výzkumu & vývoje (R&D) a technologických špiček

  • Posílení kapitálu pro výzkum nových oblastí: umělá inteligence v ozbrojených systémech, autonomní systémy, elektronika, Quantum technologie, optika, nová pohonná řešení, stealth technologie.
  • Vytvoření evropské verze DARPA / ARPA pro obranu, koordinující průlomové projekty a finanční podporu.
  • Podpora start-upů, spin-offů, akcelerátorů zaměřených na obranné technologie.
  • Mezinárodní spolupráce (i mimo EU) v civilně-duální technologii, která může být adaptována pro obranné účely.

5.6 Kapacitní rozvoj – výroba, personál, logistika

  • Rozšíření výrobních kapacit (montáže, dílny, haly) pro rychlou produkci v čase konfliktu.
  • Vzdělávací a výcvikové programy pro inženýry, techniky, specialisty v zbrojních technologiích.
  • Modernizace a rozvoj evropské logistické sítě pro zásobování, údržbu, náhradní díly.
  • Systémy zásob strategických surovin (vzácné kovy, materiály), aby diverzifikace nebyla ohrožena výpadkem.

5.7 Politické mechanismy a dohody

  • Smlouvy o sdílení výroby mezi státy, jasné dohody o vlastnictví technologií a licencích.
  • Mechanismus rozhodování – Evropský vojenský parlament (či komise), která bude mít právo schválit klíčové obrané projekty.
  • Kontrola a audit (ETIAS obranný) – aby projekty byly efektivní, transparentní a bez korupce.

5.8 Fáze přechodu: strategie postupné autonomie

Evropa nemůže přes noc přejít z úplné závislosti na vlastní kapacitu. Potřebuje etapizaci.

Fáze 1 (2025–2030):

  • Primárně investice do kapacit, konsolidace, pilotní projekty (drony, munice, elektronický boj).
  • Společné objednávky, koordinace rozhodovacích procesů, standardizace komunikací.
  • Výzkum klíčových technologií a budování start-up ekosystému.

Fáze 2 (2030–2035):

  • Rozšíření modulárních projektů, více nezávislých systémů (PVO, protiraketové obrany).
  • Plynulý přesun některých operačních kapacit z americké sítě do evropské.
  • Vybudování rezervních výrobních kapacit v krizových zónách, které mohou být aktivovány.

Fáze 3 (2035–2040):

  • Evropská armádní schopnost snižující americkou přímou roli v běžných operacích.
  • Pevné evropské systémy (letecké, námořní, pozemní) s interoperabilitou s NATO, ale s vlastní architekturou.
  • Plná kapacita strategické soběstačnosti, schopnost reagovat na krize bez nutnosti externí pomoci.

6. Rizika, výzvy a kompromisy

Na cestě k soběstačnosti se Evropa bude muset vypořádat s těmito riziky:

  • Finanční náklady – obrovské rozpočty, potřeba půjček, partnerství.
  • Technologické zpoždění – pokud Evropa nezrychlí vývoj, bude neustále dohánět.
  • Politický odpor – státy bránící své suverenitě či vlastnímu průmyslu.
  • Aliance a napětí s USA – jak zachovat transatlantickou solidaritu a zároveň budovat vlastní kapacity.
  • Diverzita hrozeb – nelze se připravovat jen na klasický vojenský konflikt, ale i hybridní válku, kybernetiku, válku v prostoru, ekonomický nátlak.

Musí se tedy hledat kompromis: ne úplný odklon od americké spolupráce, ale ustavení vlastní základny, která bude doplňovat a v určitých aspektech nahrazovat potřebu externí podpory.

Závěr: Evropa buď vstane – nebo zůstane závislá

Současná Evropa se nachází v momentu, kdy hrozba není iluzí. Válka na Ukrajině, hybridní útoky, nestabilita na jihu Evropy, rostoucí rivalita velmocí – to vše ukazuje, že nemůžeme dál spoléhat na to, že „někdo přijde z venku a zachrání nás“.

Pokud Evropa nechce zůstat pasivním divákem na globálním plátně, musí přijmout nejdříve vizi, pak kolektivní rozhodnutí, investice, konsolidaci a odvahu převzít zodpovědnost za svou obranu. To není jednoduchá cesta – je to velký projekt pro generaci – ale jediná, která má smysl, pokud chceme, aby Evropa byla skutečně svobodným a suverénním subjektem.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz