Článek
Pojďme si na rovinu nalít čistého vína, přátelé. Sledovat Martina Jedličku v aktuálním dresu Baníku Ostrava, to není fotbalový zážitek. To je čistokrevné utrpení, které by mělo být přístupné až od osmnácti let. Všichni ti „gaučoví experti“, co mu na sociálních sítích sčítají inkasované góly a posílají ho do divize, by si měli naordinovat povinnou oční prohlídku.
Ano, statistika 18 inkasovaných fíků v 9 zápasech bije do očí jako neonový nápis v ostravské noci. Jenže kdo se na ty zápasy dívá bez emocí a s rozmyslem, vidí úplně jiný příběh. Příběh o gólmanovi, který nezapomněl nic ze svého řemesla, ale který se ocitl uprostřed hořícího domu a zbytek jeho party mu místo hašení hází pod nohy kanystry s benzínem.
1. Mančaft v klinické smrti: Kam zmizel ten loňský Baník?
Ten největší šok není v Jedličkových výkonech, ale v tom, co se stalo s Baníkem jako s celkem. Ještě před rokem to byl mančaft. Tým, který měl tvář, agresivní presink a hlavně obranu, která věděla, co znamená slovo „zodpovědnost“. Dneska? Dneska je to personální a systémová katastrofa v přímém přenosu.
- Obranná sabotáž: To, co předvádí stoperská dvojice nebo krajní beci, hraničí s fotbalovou velezradou. Jedlička v každém zápase vyřeší dvě nebo tři situace "jeden na jednoho", které by v normálně fungujícím týmu vůbec neměly vzniknout. On ty požáry hasí, on vytahuje reflexivní zákroky, za které by v Plzni bral ovace vestoje. Ale co udělají jeho spoluhráči? Místo aby mu pomohli s dorážkou, tak tam stojí a koukají, jako by čekali ve frontě na klobásu.
- Absence charakteru: Baník ztratil svou identitu. Zatímco v Plzni měl Martin před sebou hradbu borců, kteří by pro něj a pro čisté konto položili život, v Ostravě má před sebou partu, která se po prvním inkasovaném gólu mentálně sesype jako domeček z karet. Jedlička tam pak zůstává úplně sám – poslední instance v totálním rozkladu.
2. Optický klam „špatného gólmana“ a krutost statistik
Je strašně jednoduché říct: „Jedlička je marnej, dostal bůra na Spartě.“ Ale podívali jste se, jak ty góly padly? Martin chytá na hranici svých možností. Reflexy má pořád špičkové, prostor vykrývá moderně, v rozstřelu poháru proti Hradci ukázal, že má ty pověstné „koule“ a psychickou sílu. Jenže v lize je za hrobníka.
Proč? Protože průměrný divák vidí jen to číslo v kolonce „inkasováno“. Nikdo už neřeší, že tři ze čtyř gólů v každém zápase jsou situace, se kterými by neudělal nic ani Lev Jašin zkřížený s Petrem Čechem. Martin se stal obětí vlastní ambice. Chtěl pomoct, chtěl chytat, chtěl být vidět. Ale skočil do toxického prostředí, kde individuální kvalita brankáře neznamená absolutně nic, pokud zbytek týmu hraje jako v žákovské lize.
3. Koubek, Repre a nespravedlnost osudu
Miroslav Koubek u národního týmu není žádný začátečník. On moc dobře ví, že Martin Jedlička je pořád ten stejný nadstandardní gólman, kterého vedl ve Viktorce. On vidí ty zákroky, vidí tu snahu. Ale fotbal je kurevsky krutý byznys. Reprezentace se nevybírá za „dobré výkony v prohraných zápasech“.
Koubek u nároďáku potřebuje vítěznou auru. Potřebuje gólmana, ze kterého sálá klid a úspěch. A to je ten největší problém – i když Martin osobně neselhává, ty výsledky a ten ostravský marasmus ho táhnou ke dnu jako olověná koule. Je to nespravedlivé? Maximálně. Je to realita? Bohužel ano. Matěj Kovář si v klidu drží post jedničky v týmu, co vyhrává, a Jedlička se mezitím rve s větrnými mlýny na 15. místě tabulky.
Verdikt Davida Weihraucha: Diagnóza „Jedlička proti všem“
Pojďme si to shrnout bez obalu. Chyba není v rukavicích Martina Jedličky. Chyba je v tom, co se stalo s kádrem Baníku. Ten tým ztratil duši, ztratil řád a svého gólmana používá jen jako štít, na který se po zápase vyleje všechna frustrace.
Martin chytá skvěle, ale vybral si špatné bojiště. Bojovat proti útočníkům soupeře je jeho práce, ale bojovat proti vlastní obraně, to se prostě vyhrát nedá. Pokud Baník tenhle pád nezastaví a skončí v baráži, nebude to kvůli Jedličkovi. BUDE TO KVŮLI TOMU, ŽE HO V TOM TI OSTATNÍ NECHALI TOTÁLNĚ VYKOUPAT.
Martine, chytáš, co můžeš, ale v tomhle rozloženém mančaftu by i bůh vypadal jako smrtelník. Je čas přestat vinit gólmana a začít se ptát těch před ním, jestli je vůbec baví hrát fotbal.
