Článek
Potomci Drákuly žijí na Zakarpatsku?
Dnes, v představách mnoha lidí, je Drakula elegantní šlechtic oblečený do fraku s chladivým dotekem rukou, neobvyklými výkřiky a pohledem zářivých očí, který zastavuje krev v žilách. Tímto způsobem ho zobrazují autoři knih a tvůrci hororových filmů, kdy kopírují „nesmrtelný“ dílo Ira Brama Stokera napsané před sto lety. Avšak obraz tohoto hraběte upíra má málo společného s jeho skutečným prototypem - člověkem, který skutečně existoval.
Skutečné jméno Drákuly - Vlad, bylo mu dáno při křtu. Byl pátým představitelem dynastie vojvodů Valašska se stejným jménem. Zakladatelem dynastie byl Basarab syn Tatamera, proslulý tím, že jako první dosáhl nezávislosti Podunajského Valašska na uherském království (byť jen na krátko).
Otec Drákuly:
Býl takový Vlad III (ne Drákula), který po smrti otce žil nedaleko Valašska v transylvánsko-saských městech. Stále je rukojmím krále Zikmunda, i když to už nemá smysl. V roce 1431 Vlad, pobývající v Norimberku, vstupuje do Řádu draka. Tento řád byl založen králem Zikmundem v roce 1408 pro boj s nevěřícími, tedy nepřáteli křesťanství - Turky. Hlavním odznakem řádu byl drak, kterého členové řádu zobrazovali všude, kde jen mohli. Tato embléma se Vladovi velmi líbila, což bylo příčinou vzniku jeho přezdívky - Drákula. Latinské slovo DRACO znamenalo - drak, ale v rumunštině znamenalo ďábel (čert).
O jeho matce je známo jen málo, ale existují důkazy, že pocházela ze šlechtické rodiny, která žila někde poblíž Mukačeva. Řecký kronikář Calcondulos připomíná, že se Drákula obklopil tělesnou stráží, což svědčí o vladařově nedůvěře vůči jeho poddaným a zejména bojarům, stoupencům rodu Danesti. Bojarská opozice, která si nepřála silného vládce, občas pořádala povstání, z nichž jedno, vedené Albuem Velikým, bylo Drákulou brutálně potlačeno. Tyto události se odrážejí v germánsko-saských legendách z poloviny 15. století a v roce 1500 byly dokonce vytištěny ve Štrasburku s příslušnými ilustracemi. Tištěný příběh vypadá asi takto: …Vojvoda, který se chce pomstít bojarům, pozve všechny šlechtice a velmože do svého sídla a pak jim položí záludnou otázku, kolik si pamatují panovníků, kteří vládli před ním. Nikdo si nedokázal vzpomenout na přesný počet vladyků, někteří řekli padesát, jiní třicet.
Pak odpoví sám Drákula a jmenuje sedm zástupců svého rodu. Za špatnou odpověď bylo pět set bojarů pověšeno na kůl. Podle historiků byl tento počet poněkud nižší, a sice padesát lidí bylo pověšeno na kůl.
Existují také verze o dvaceti tisících popravených (Michael Beheim). S největší pravděpodobností nebyl přesný počet obětí znám a jejich počet se zvyšoval úměrně vzdálenosti určitého regionu od místa činu. O podobných Drákulových prohřešcích se ve svých záznamech zmiňuje i jeho přímý potomek Miklós Olag, ostřihomský arcibiskup. Později se stal postup nabodnutí na kůl Drákulovým oblíbeným způsobem popravy, proto se mu v jeho domovině přezdívalo Csepes, v Turecku Kazikli a v Maďarsku Koroboguzo.
Legendy o Drákulových krutostech vyprávějí, že neméně krutě zacházel i se starci, žebráky a mrzáky. Pozval je do stavení s tím, že je zbaví všech pozemských bolestí a strastí, pohostil je jídlem a pak „hosty“ spolu se stavením zapálil. Podle Drákulova cynického prohlášení měli v jeho zemi zůstat jen bohatí a žádní chudáci neměli guvernéra obtěžovat různými stížnostmi.
Těmto příběhům odporují byzantské a ruské kroniky, v nichž je Drákula nazýván „velkým“ a „moudrým“, „bohem zasvěceným“ vládcem a „spravedlivým soudcem“. Ruská kronika zdůrazňuje Drákulovy zásluhy a je pochopitelné proč - byla napsána v době cara Ivana III. a jeho vnuka Hrozného, kteří se potýkali se stejnými problémy jako Drákula. Je zajímavé, že ruská poprava kolováním byla velmi podobná popravě kolováním.
Jiná legenda o Drákulových činech vypráví o násilí na obyvatelích hlavního města Tirgovisce, které za účast na vraždě jejich otce a bratra vyhnal guvernér do svého sídla v Ardei, aby na vrcholu nedaleké hory postavili pevnost, jež měla být dokončena do konce roku. Obyvatelé města se podřídili vojevůdcovu rozkazu, umírali po stovkách hladem a zimou, ale pevnost byla postavena. Dostala jméno Poenari a její ruiny stojí dodnes. To však není nejslavnější příběh v historii Drákulových činů.
Drákulovo tažení proti transylvánským městům Brašov a Sebeni se stalo ohlasem (v celé Evropě). Východní Evropa pravděpodobně nezažila takový rozsah krutosti od dob tatarsko-mongolského vpádu ve třináctém století.
Saský faktor
Drákulovo nepřátelství se sedmihradskými Sasy má prehistorii. Jeho počátky tkví v saské politice Valašska, v níž hrály hlavní roli jeho obchodní zájmy. Známá tištěná historie „Štrasburku“ přináší popis jednoho z prvních konfliktů mezi Drákulou a Sasy, i když o důvodech, které jej vyvolaly, mlčí.
Podle popisu události Drákula zpustošil saskou pohraniční vesnici Beckendorf, všechny její obyvatele spoutal a odvezl do Valašska, kde je postavil na kůly. Tuto smutnou „událost“ potvrzuje dopis Laszla Hunyadiho (syna regenta Jánoše) z prosince 1456 adresovaný obyvatelům měst Szébényi a Brašov. V tomto dopise Hunyadi informoval Sasy, že ze spolehlivých zdrojů získal informace o zpustošení jižních oblastí Sedmihradska, které způsobil Drákula, a proto je požádal, aby podpořili penězi a vojskem jeho vlastního pretendenta valašského trůnu Dana (III.). Zároveň Sasy varoval, že Drákula v blízké budoucnosti nájezd zopakuje. Jak Gunyadi předpověděl, nové Drákulovy útoky na Sedmihradsko se konaly pravidelně od roku 1456 do roku 1462 a čím dále postupovaly, tím více se zvyšovala jejich krutost. Jak však tyto útoky vysvětlit? Důvody jsou různé, ale mezi nejdůležitější patrně patřila Drákulova závist vůči bohatství
Sasů, merkantilismus a nedůsledná politika ze strany Sasů. Jak známo, transylvánští sasští kupci byli největšími zprostředkovateli levantského obchodu, přes jejich města vedly důležité obchodní cesty, ovládali valašské a moldavské trhy, prodávali šperky, látky, potraviny a další produkty vlastní výroby. Na oplátku se z Valašska vyvážely zemědělské produkty, které Sasové přepravovali přes Budín a Vídeň do německého Norimberku a Gdaňska. Kdysi měli saští obchodníci neomezená privilegia při vybírání cel a daní, která byla za Ludvíka Velikého a Zikmunda omezena. A tak zatímco Sasové disponovali nevýslovným bohatstvím, Drákula vládl zemi zpustošené tureckými výpravami a daněmi. Když si chtěl valašský vojevůdce vylepšit své finanční poměry omezením práv a výsad saských kupců, začali tito podporovat opozici v zemi tím, že poskytovali finanční prostředky pretendentům trůnu. Během Drákulovy první vlády nacházeli valašští opozičníci vždy útočiště na sedmihradských hradech Omlash a Fogaras nebo ve městech a Drákula si toho byl dobře vědom. Vojevůdce opakovaně posílal Sasům dopisy, v nichž je žádal, aby nepodporovali pretendenty trůnu Dana (III.) a Vlada Napichovače, ale ti se i nadále těšili jejich podpoře. V reakci na to Dracula upálil ve stodole čtyři stovky mladých kupců, kteří se přijeli do Valašska učit jazyk. Následně vojevůdce zaútočil na Brašov a zpustošil všechny čtvrti a okolní vesnice. Podle „tradice“ byli jejich obyvatelé popraveni na kůlech. Jakmile Sasové projevili neústupnost při obraně hradu Zeindingu, Drákula si vybil zlost na neúspěšném veliteli a napíchl ho na kůl.
V roce 1457, po popravě Lászla Hunyadiho, došlo k velkým změnám v politickém životě Uherského království. Do čela magnátské ligy, kterou předtím vedl popravený Laszlo, se postavil jeho strýc Mihaly Siladi. V té chvíli si vytkl za cíl zlomit odpor sedmihradského vévody Rózgonyiho. K boji proti Rózgonyimu potřeboval spojence, kterého Siladi našel v osobě Drákuly. V prosinci 1457 poslal vojevůdci dopis, v němž Drákulu nazval svým bratrem „fratrem nostrum“ a slíbil mu urovnat konflikt se Sasy. Siladi svůj slib dodržel a z bývalých nepřátel se opět stali přátelé. Již v roce 1458 Drákula podporoval Hunyadiho ligu v jejím úsilí dosadit na uherský trůn Siladiho synovce Matyáše.
