Článek
Drazí čtenáři,
v minulých dvou článcích jsme se věnovali olovu ve vodě v nemocnici Nový Jičín a neobjasněným záležitostem, které kolem něj stále kolují. Zdá se ale, že tím příběh novojičínské nemocnice nekončí. Tentokrát se v souvislosti s kontaminací vody zaměříme na plánované změny prostor, které se mají dotknout hned několika oddělení.
Podle současných informací čekají změny lůžkové stanice gynekologie, porodnice, onkologie, jednotku intenzivní péče a ambulance gastroenterologie a bronchoskopie.
Člověk nemusí být odborník, aby ho napadlo, že přestěhovat nábytek a vybavení je jedna věc, ale přesouvat pacienty, zajistit návaznost péče a zároveň zachovat běžný provoz nemocnice, to bude pořádný oříšek. Možná má vedení všechno do posledního detailu promyšlené, ale člověk by se rád dozvěděl, jak to celé chtějí zvládnout v praxi.
Na sociálních sítích nemocnice se objevují informace o nových prostorách pro porodnici. Jenže kdo novojičínskou nemocnici zná, možná si položí jednoduchou otázku: kde se vlastně ty nové prostory vzaly? Že by se během chvíle postavilo nové křídlo, aniž by si toho někdo všiml? Žádné nové budovy nepřibyly.
Člověk by skoro řekl, že nemocnice potřebuje nejen dobrý plán, ale i trochu kouzel. Jak tedy mají změny proběhnout, co přinesou pacientům a mají všichni, kterých se týkají, dostatek informací? Právě na to se podíváme.
Stěhování za plného provozu. Kdo má osm rukou?
Ačkoliv se velikostí novojičínská nemocnice nemůže rovnat větším nemocnicím v regionu, není ani nejmenší. Zároveň však není nafukovací. Aby porodnice získala nové prostory, musí je někdo uvolnit. V tomto případě mají své dosavadní oddělení opustit onkologičtí pacienti a přesunout se do prostor, které budou nově sdílet s pacienty neurologie.
Přesun oddělení během jediného dne by byl náročný i kdyby se místo pacientů převážely například jen kancelářské židle. V nemocnici je však potřeba počítat s mnohem více proměnnými.
Zkusme se na chvíli zamyslet nad tím, co všechno taková organizace obnáší. Pacienty je nutné připravit na přesun, zajistit jejich bezpečnou přepravu, předat informace o přesunu jim i rodinám a ověřit, že na novém místě mají vše potřebné. Současně je třeba připravit pokoje, přemístit vybavení a zajistit návaznost léčby i běžné ošetřovatelské péče.
A mezitím nemocnice dál funguje.
Pacienti potřebují léky, kontroly, ošetřování a pomoc zdravotníků bez ohledu na to, zda se jejich oddělení právě stěhuje. Nově příchozí pacienti potřebují péči stejně jako ti, kteří už jsou hospitalizováni.
Zdravotnický personál nemůže na jeden den přestat vykonávat svou běžnou práci jen proto, že se mění rozmístění oddělení. Lékaři a zdravotní sestry totiž nemohou být na dvou místech současně. Nemohou současně doprovázet pacienty do nových prostor, připravovat lůžka, kontrolovat vybavení a zajišťovat běžnou péči na oddělení.
Člověk by skoro nabyl dojmu, že se při plánování počítá s možností, že se zdravotníci dokážou rozdělit na několik kopií. Pokud takovou schopnost skutečně mají, byla by to bezpochyby revoluce v českém zdravotnictví.
Onkologie a neurologie pod jednou střechou.
Zvláštní pozornost si zaslouží společné umístění onkologického a neurologického oddělení.
Obě odbornosti mají své specifické potřeby, odlišné skupiny pacientů a vlastní nároky na organizaci péče. To samo o sobě neznamená, že jejich společné umístění nemůže fungovat. Znamená to však, že musí být dobře promyšlené a odpovídat potřebám obou skupin pacientů.
Jak budou nové prostory uspořádány? Budou jednotlivá oddělení dostatečně oddělena? Jak bude zajištěno soukromí pacientů? Budou mít zdravotníci dostatek prostoru pro práci a pacienti odpovídající podmínky pro odpočinek a léčbu?
A co kapacita?
Pokud se dvě oddělení mají nově dělit o společné prostory, je namístě vědět, kolik lůžek bude k dispozici a jak se změna projeví v každodenním provozu. Bude mít každý pacient své odpovídající místo? Nebude se muset měnit organizace péče kvůli nedostatku prostoru? A pokud dojde ke snížení počtu lůžek, jaký dopad to bude mít na dostupnost hospitalizace? Vše lze doložit konkrétními informacemi o plánovaném uspořádání, počtu lůžek a způsobu organizace péče. A právě takové informace by měly být veřejnosti k dispozici.
Když má neurologie kapacitu 35 lůžek a onkologie dalších 30, dohromady je to 65 lůžek, která se mají nově vejít do společných prostor. A teď ta zajímavější část: zvětšily se snad nemocniční pokoje, posunuly se zdi, nebo vedení objevilo dosud nepoznaný způsob, jak do stejného prostoru vměstnat více pacientů? Možná teď budou v nemocnicích poschoďové postele.
Samozřejmě je možné, že má nemocnice všechno dokonale propočítané. Pak by ale bylo zajímavé vědět, jak přesně to bude fungovat v praxi. Kolik lůžek zůstane k dispozici, zda se kapacita některého oddělení sníží a kam se případně podějí pacienti, pro které už nebude místo.
Protože pokud se dvě oddělení se 65 lůžky mají nově dělit o společné prostory s maximální kapacitou 35 lůžek, samotná výměna cedulí na dveřích asi stačit nebude. A kdyby přece jen ano, mohli bychom tento postup doporučit i dalším nemocnicím, které dlouhodobě bojují s nedostatkem místa.
A zajímavé bude také samotné uspořádání pokojů. Jak bude nové zázemí pro onkologické pacienty vlastně vypadat? Budou mít dostatek prostoru a soukromí, nebo se budeme muset smířit s představou čtyř pacientů na jednom pokoji a společného sociálního zázemí pro dva pokoje? Na první pohled možná jen technický detail, v každodenním životě hospitalizovaných lidí ale poměrně podstatná věc. Možná se takto vracíme o desítky let zpět v čase. Protože nakonec nejde o to, kolik postelí se podaří do pokojů poskládat. Jde o to, zda se v novém uspořádání bude dát důstojně fungovat.
Tohle není zbytečné „rýpání“, ani snaha hledat problém za každou cenu. Jsou to naprosto legitimní otázky týkající se lidí, kteří se do nemocnice nepřicházejí ubytovat, ale léčit.
Pacient si nevybírá, zda bude potřebovat hospitalizaci právě v době, kdy nemocnice reorganizuje svá oddělení. Nemocnice proto musí být připravena zajistit adekvátní péči i v období změn.
Voda, hygiena a otázky, které nezmizí přestěhováním
V souvislosti s plánovanými změnami nelze pominout ani širší kontext a předchozí informace o kvalitě vody v novojičínské nemocnici.
Veřejnost se již dozvěděla o nálezech olova ve vodě a o dřívějších překročeních uváděných v souvislosti s měřením, byť tedy ne od samotné nemocnice. V loňském roce se objevila také informace o nálezu bakterie Legionella v prostorách tehdejší onkologie a nového porodního oddělení.
Právě proto je namístě ptát se, jaké hygienické podmínky budou v nových prostorách zajištěny a jaká opatření nemocnice přijala. Jaké jsou výsledky aktuálních kontrol? Byly provedeny potřebné prověrky prostorů, do kterých se rodičky přestěhují?
Je důležité zdůraznit, že dřívější nález sám o sobě nedokazuje současné ohrožení pacientů. Stejně tak ale platí, že pokud se nemocnice chystá na tak rozsáhlou změnu, má veřejnost oprávněný zájem vědět, zda jsou nové prostory připravené pro všechny a jak byla jejich bezpečnost ověřena.
U onkologických pacientů je tato otázka obzvlášť citlivá. Ne proto, že by každý pacient automaticky měl oslabenou imunitu nebo že by každá změna prostředí představovala zdravotní riziko, ale proto, že podmínky hospitalizace musejí odpovídat konkrétním potřebám nemocných.
Důvěra ve zdravotnické zařízení se přitom nebuduje prohlášeními, že všechno bude v pořádku. Buduje se transparentním přístupem, konkrétními informacemi a doložitelnými opatřeními.
A co samotní pacienti? Dostanou včas všechny informace?
Při plánování velké organizační změny se snadno stane, že se hlavní pozornost soustředí na termíny, logistiku a vybavení. Jenže uprostřed všech tabulek, harmonogramů a seznamů úkolů jsou lidé, kterých se změna bezprostředně dotkne.
Pacient, který se léčí s onkologickým onemocněním, má zpravidla dost vlastních starostí. Nemusí vědět, jak je oddělení organizačně uspořádáno, kdo rozhoduje o využití jednotlivých místností nebo kam se přesune porodnice. Potřebuje především vědět, kde bude hospitalizován, jak bude pokračovat jeho léčba a na koho se může obrátit, pokud bude něco potřebovat.
A nezapomínejme ani na jejich blízké. Pro rodinu může být už samotná diagnóza velkou psychickou zátěží. Nejistota spojená s hospitalizací jejich příbuzných na jiném oddělení je další věc, kterou by pacienti a jejich blízcí neměli být nuceni řešit.
Otevřená komunikace přitom nemusí být nijak složitá. Stačí včas vysvětlit, co se bude dít, proč se to děje a jak nemocnice zajistí, aby pacienti dostali potřebnou péči i během změny.
Informace pro jedny, mlčení pro druhé?
Neobvyklý je také způsob, jakým nemocnice o plánovaných změnách informuje. Pokud se zprávy o změně prostorů objevily na Facebookových stránkách porodnice, nabízí se zcela legitimní otázka: Jak je možné, že o plánovaných změnách byli obeznámeni zájemci o porodnici, zatímco onkologičtí pacienti, kterých se stěhování bezprostředně dotkne, podle dostupných zdrojů srovnatelné informace nedostali?
Je snadnější informovat ty, kteří do nových prostor teprve přijdou, než ty, kteří musejí opustit své dosavadní zázemí? Nebo nemocnice komunikaci s onkologickými pacienty zajišťuje jiným způsobem, o kterém veřejnost zatím neví?
Nemocnice samozřejmě nemusí zveřejňovat každý interní organizační detail. Změny místa hospitalizace, průběh stěhování a případné dopady na péči by však měly být pro dotčené pacienty samozřejmostí.
Je pochopitelné, že nemocnice musí reagovat na své provozní potřeby a hledat vhodné prostory pro jednotlivá oddělení. Také porodnice potřebuje podmínky, které odpovídají péči o rodičky a novorozence. O tom není sporu. Pokud se však o nových prostorách dozvědí budoucí uživatelé porodnice, ale pacienti, kteří musejí své oddělení opustit, zůstávají v nejistotě, je namístě položit jednoduchou otázku: Na koho nemocnice při plánování vlastně myslí především?
Budeme rádi, když se o své názory, postřehy nebo zkušenosti z nemocničního prostředí podělíte v diskuzi pod článkem.
