Článek
Zejména ženy jsou dnes bohužel pod tlakem, kdy na vás působí jednak vliv tradičního „modelu“ domácnosti, kdy se od vás očekává, že bude doma vypráno, uklizeno, o děti postaráno, navařeno, manžel spokojen a vy budete ještě večer dobře naladěná a připravená ho udělat ještě spokojenějším. Zároveň ale také chodíte do práce, nakupujete, řešíte spoustu věcí – u dětí školu, kroužky, případně domácí mazlíčky nebo také různé jiné záležitosti v domácnosti. Pomalu to vypadá, že 24hodinový den je málo… A do toho by ještě bylo záhodno, abyste chodila cvičit, na kosmetiku, ke kadeřníkovi, starala se o svůj zevnějšek, abyste manželovi tak náhodou nezestárla, protože to by taky mohl najít mladší model a byla by to vaše vina, protože jste se přece mohla víc snažit…
Sledujete sociální sítě, kde je spousta fotografií přátel, kde předvádí, jak skvěle vaří, pečou, cvičí, jezdí na dovolenou, samá reklama na štěstí a vy si říkáte: „Jak to sakra zvládají?“ A ještě do toho postavička jak Twiggy, přitom vy, i když s bídou stihnete přes den jedno pořádné jídlo, jste ráno opět tak tak dopla kalhoty…
Pokud při tom všem ještě přijdete do zaměstnání, kde je na vás také vyvíjen tlak z vedení, případně ještě vztahy mezi kolegy nejsou zrovna dobré nebo jste přetěžováni nadměrnou spoustou práce, můžete dojít do bodu, kdy kamkoli přijdete, cítíte se špatně. Špatná matka, špatná manželka, špatná hospodyňka, atd. Ať se snažíte, jak se snažíte, je to málo. Časem to je tak, že už se ani nemáte sílu snažit, protože jednoduše nevíte, odkud začít. Doma? V práci? V péči o sebe? Mám začít běhat? Dny a hodiny běží mílovými kroky….
S tímto mám svou velmi intenzivní zkušenost. Po 10 letech u jednoho zaměstnavatele došlo ke změně vedení firmy i některých kolegů ve středním managementu. Najednou jsme nebyli jednotní, jednotliví kolegové měli různé zájmy a názory a bohužel vedení toto nevidělo. Najednou bylo velmi těžké cokoli prosadit, udržet nějaká pravidla. Úkoly začaly přibývat, podpora byla minimální. Kolektiv se začal rozpadat a dělit. Najednou bylo potřeba si práci nosit i domů, případně do práce jít i o víkendu nebo zůstávat déle. Do toho se přidaly intriky, konflikty kvůli banalitám, osobní útoky a pomluvy, takže se vše řešilo velmi těžce. Jakákoli porada se změnila na ring, ve kterém si jednotlivé divize snažily prosadit svoje ve svůj prospěch a očernit ostatní, že ten či onen dělá méně… Bohužel vedení s tímto neumělo pracovat. I přesto, že jsem byla maximálně upřímná a snažila se tyto věci komunikovat, jen přizvali všechny zúčastněné na „poradu“ a byl z toho jen další veřejný lynč a hádky….
Takto se lehko dostane člověk do spirály vyhoření, ze které se ale dostává velmi těžce. Každý večer si říkáte… ráno si přivstanu, vyvenčím psa, při tom se proběhnu, umyju si vlasy, upravím se a udělám dětem svačiny než půjdu do práce…. Výsledek je takový, že uprostřed noci mě probudí ošklivý sen, s bušením srdce jdu na záchod, chvíli přemýšlím, jestli budu zvracet nebo ne. V hlavě už mi jede milion myšlenek… Jak vyřeším ten či ten problém, co mě čeká, která kolegyně nebo kolega zas pustí jedovatou slinu, co zase bude problém a jak stihnu tolik věcí, které se do 8hodinové pracovní doby prostě nacpat nedají…. Neusnu další 3 hodiny…Tvrdě usnu až chvíli před zvoněním budíku…. Standardní doba spánku, pokud se tomu tak dá říkat, je 3-4 hodiny. Ráno vstanu po deseti posunutých budících, psa venku popoháním, aby se konečně vy…., protože spěchám, na vlasy použiju suchý šampon a tak tak stihnu řasenku a dětem položím na stůl místo svačiny peníze, ať si něco koupí. Při tom všem přemlouvám žaludek, ať se uklidní, protože už v hlavě běží stres z toho, co mě zase čeká v práci… Se špatným svědomím, že jsem to doma zase „odflákla“, doběhnu do práce minutu před začátkem pracovní doby, snažím se připravit na to, co mě čeká, marně. Opět nějaká jobovka, změna plánu, složitá situace… Někdy sedím v kanceláři a snažím se uklidnit a přimět k tomu, abych dokázala dopsat e-mail, dokončit dokument nebo zavolat někam a vyřešit daný problém… ale hlava nespolupracuje. Nastává triáž, kdy řeším, co je nutné a co prostě počká, přičemž hromádka „počká“ se nějak hrozivě kupí…
Po 8-10 hodinách jdu domů, s vypětím všech sil se donutím jít nakoupit, přijdu domů a tam druhá směna… Děti opět neudělaly co mají, takže hádka, protože na přesvědčování už nemám síly. Pes chce jít ven, chce pozornost, v tu chvíli na to ale nemám vůbec pomyšlení. Klasické kolečko – pračka, myčka, sušička,… „Mami, potřebuju 130,- Kč na divadlo…“, „Mami, potřebuju pomoct s úkolem…“, „Mami…“
Vypínám… Snažím se dát dohromady a začít ten chaos nějak rozmotávat. Přichází muž z práce, vchází se slovy: „Hmm, tady je zase bordel, co jsi tu doteď dělala??“ Beru psa, jdu ven…
Je pátek, klasické kolečko, odpoledne udělat nákup na víkend. „Co chcete o víkendu na oběd?“ Odpověď: „Nevím“… Ok, tak něco vymyslím, o víkendu začíná klasický maraton, uvařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, občas si skočit do práce dohnat resty, případně něco udělat z domova… Najednou je neděle večer a mně už je zase úzko, špatně, černé myšlenky se derou do hlavy…. Muž: „Co ti je?“ „NIC…“
Takto to jde den za dnem…měsíc za měsícem…rok za rokem….ehm, cože? Ano, rok a pár měsíců…
Samozřejmě, že jsem přemýšlela, že půjdu jinam, dám výpověď, jenže… Mohu odejít od nedokončené práce, kterou ale nejsem schopna dokončit asi nikdy? Nakonec není ani kdy se dívat na inzeráty, jezdit na pohovory, vždyť mám tolik práce, doma taky pořád nestíhám,… A tak to odkládáte… „Až bude hotové to či ono…“ a tak podobně.
Potom, co mě v noci napadaly myšlenky už i na to, že chápu lidi, kteří jdou a opravdu si lehnou na koleje nebo prostě sní nějaké prášky, jen aby už měli klid, jsem se fakt vyděsila. Druhý den ráno jsem zavolala kamarádce, poprosila jsem ji, aby mě objednala na psychiatrii, už jsem si totiž neuměla ani představit, že tam zavolám sama a ani jsem nevěděla, co říct. Naštěstí jen díky ní mě poměrně brzy vzali a když jsem tam vysypala svůj příběh a viděla jejich reakci, najednou jsem pochopila, že jsem se trápila zbytečně. Není ostuda být v depresi, není ostuda nezvládnout vše, co se zdánlivě od vás očekává. Není ostuda říct si o pomoc… Naopak, byla by škoda nechat to dojít tak daleko, že by už nebyla cesta zpátky. Neschopenku nejdříve odmítám, nechávám si napsat léky… Vždyť přece MUSÍM dokončit… Hned následující pracovní den to ale přehodnocuji, poté, co opět vstávám s nevolností, zvracením a totálně staženým žaludkem telefonuji a prosím o ni.
Dala jsem výpověď, aktuálně se zotavuji a připravuji na nástup do nového zaměstnání, které bude sice hůře placeno, ale rozhodně mi v něm bude příjemněji. Není to jednoduché, ale pokud se cítíte být v podobné spirále, ze které není úniku, tak je. Ale je potřeba udělat ten krok stranou, srovnat si myšlenky a získat odstup a potom se sami budete divit, jak je to možné, že jste se nechali do něčeho podobného vtáhnout. Žádná práce nestojí za to, abyste se trápili. V práci člověk stráví velký kus života a proto by se tam měl cítit dobře.
A všem ženám, které se necítí být dost dobré, ačkoli se snaží jak jen mohou, vzkazuji: Jste nejlepší verzí sama sebe! Nemusíte s nikým soutěžit! Každý máme ty podmínky jiné a nikdo není perfektní ve všem a vždycky. A hlavně: ŘEKNĚTE SI O POMOC! Dětem, muži, odborníkovi, kamarádce… Ale nezůstávejte v tom samy.
Informační zdroje k tématu:
