Článek
Když v červenci 1952 přijela do Argentiny Veronika Eichmannová se třemi syny, čekal na ně muž, kterého chlapci několik let neviděli. Představil se jako strýček Ricardo. Ve skutečnosti to byl jejich otec Adolf Eichmann, jeden z hlavních organizátorů holokaustu, který po válce unikl spravedlnosti a pod falešným jménem Ricardo Klement začal nový život v Jižní Americe.
Klausovi bylo šestnáct let, Horstovi dvanáct a Dieterovi přibližně deset. Teprve později jim rodiče vysvětlili, kdo jejich údajný strýc ve skutečnosti je. Rodina se znovu sešla, ale Eichmannova minulost ji pronásledovala po další desetiletí.
V roce 1955 se v Buenos Aires narodil čtvrtý syn Ricardo. Na rozdíl od starších bratrů nikdy nepoznal nacistické Německo a vyrůstal v přesvědčení, že jeho otec je obyčejný zaměstnanec automobilky.
Eichmann přitom nebyl bezvýznamným úředníkem, jak se později snažil přesvědčit soud. Za války se významně podílel na organizování deportací evropských Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Po porážce nacistického Německa uprchl a doufal, že na jeho minulost svět zapomene.
Nejstarší syn pomohl otce nechtěně prozradit
Klaus Eichmann byl ze všech čtyř bratrů nejstarší a k otcovým nacistickým názorům měl také velmi blízko. V Argentině se stýkal s mladou Sylvií Hermannovou, jejíž otec Lothar přežil nacistické pronásledování a po pobytu v koncentračním táboře Dachau postupně téměř oslepl.
Klaus se podle pozdějších svědectví netajil antisemitismem. Před Sylviinou rodinou měl dokonce litovat, že nacisté nedokončili vyhlazení evropských Židů. Přitom používal skutečné příjmení Eichmann, zatímco jeho otec žil pod falešnou identitou.
Lothar Hermann začal mít podezření, že mladíkův otec je hledaným válečným zločincem. Své poznatky předal německému prokurátorovi Fritzi Bauerovi, který pomáhal dostat informace k izraelským úřadům. Hermannovo upozornění patřilo k důležitým stopám, které přispěly k Eichmannovu dopadení.
Klaus tak paradoxně pomohl odhalit člověka, kterého celý život obhajoval. Nebyl však jediným zdrojem informací izraelských vyšetřovatelů.
Dne 11. května 1960 Eichmanna v Buenos Aires zadrželi agenti izraelské tajné služby Mosad. Tajně ho přepravili do Izraele, kde stanul před soudem. V prosinci 1961 dostal trest smrti a v noci na 1. června 1962 ho popravili.
Klaus otcovu popravu odmítal přijmout. Podle pozdějších novinářských zjištění zůstal věrný nacistickému přesvědčení. V šedesátých letech se přestěhoval do Německa, kde založil další rodinu. Zemřel v roce 2015 ve věku 79 let po onemocnění Alzheimerovou chorobou.
Horst zůstal nacistou i po otcově smrti
Ještě výrazněji se otcových názorů držel druhý syn Horst. Zatímco Klaus nakonec Argentinu opustil, Horst v ní strávil celý život.
Po Eichmannově popravě se někteří jeho synové zapojovali do aktivit krajně pravicových skupin. Horst se podle pozdějších svědectví pohyboval mezi lidmi, kteří otevřeně obdivovali nacistické Německo a odmítali přijmout odpovědnost jeho představitelů za holokaust.
Podrobnosti o jeho životě přineslo až v roce 2018 pátrání britských novinářů. Ti vypátrali Carmen Bretin Lindemannovou, Horstovu dlouholetou partnerku, která s ním žila od sedmdesátých let.
Podle jejího vyprávění měl Horst k otci mimořádně silný vztah. Adolf Eichmann pro něj nepředstavoval válečného zločince, ale muže, kterého podle jeho přesvědčení nespravedlivě odsoudili.
Horst vystřídal několik zaměstnání a v pozdějších letech pracoval také při stěhování nábytku. Přestože se rozešel s manželkou, nikdy se s ní formálně nerozvedl. S Carmen žil až do své smrti.
Zemřel v prosinci 2015 ve věku 75 let na rakovinu střev. Stejně jako jeho starší bratr se od otcových činů veřejně nedistancoval.
Dieter zmizel z očí veřejnosti
Třetí syn Dieter Eichmann žil mnohem nenápadněji. Také on zůstal v Argentině, kde pracoval mimo jiné jako stavební předák. Po desetiletí se o jeho životě objevovalo jen minimum informací.
V roce 2018 britský deník Daily Mail uvedl, že ho vypátral v Buenos Aires, nedaleko místa, kde izraelská tajná služba v roce 1960 zadržela jeho otce. Tehdy šestasedmdesátiletý Dieter měl žít s manželkou Marthou Valinottiovou.
Podle reportáže se ani on nezřekl otcových nacistických názorů. Zároveň se však veřejným vystoupením vyhýbal a o rodinné minulosti nechtěl s novináři hovořit.
Nejmladší syn zjistil pravdu z časopisu
Úplně jiný život si vybral Ricardo Eichmann. Když jeho otce v květnu 1960 unesli agenti Mosadu, byly mu pouhé čtyři roky. Matka mu dlouho nevysvětlila, proč otec zmizel ani co se s ním stalo.
Rodina se později vrátila do Německa. Ricardo vyrůstal bez otce a o nacistické minulosti se doma prakticky nemluvilo. Teprve jako dospívající chlapec postupně pochopil, kým jeho otec skutečně byl.
Pravdu hledal v knihách a historických dokumentech. Dozvídal se o deportacích, koncentračních táborech i o roli, kterou Adolf Eichmann sehrál při vyvražďování evropských Židů.
Rozhodl se studovat archeologii. Vybudoval si úspěšnou vědeckou kariéru a v roce 1995 získal profesorské místo na univerzitě v Tübingenu. Právě tehdy poprvé výrazněji promluvil s novináři o svém otci.
Jeho vyjádření vzbudila mimořádnou pozornost. Ricardo se totiž postavil proti názoru, který zastávali jeho starší bratři. Otcovy zločiny nezlehčoval a jeho popravu považoval za oprávněnou.
Přiznával, že mu otec v dětství chyběl. Zároveň však odmítal přijmout představu, že by rodinné pouto mohlo ospravedlnit podíl na masovém vraždění.
V rozhovoru pro izraelský deník Haaretz v roce 1995 uvedl, že je rád, že soud i rozsudek proběhly v době, kdy byl ještě dítětem, takže se s otcem jako dospělý nemusel setkat.
Ricardo později vedl oddělení Orientu Německého archeologického institutu v Berlíně a stal se respektovaným odborníkem na archeologii Předního východu. Na rozdíl od svých bratrů se rozhodl s rodinnou minulostí veřejně vyrovnat.
Zdroje:
