Článek
V květnu 1919 se v československé vojenské nemocnici v sibiřském Irkutsku rozezněla hudba Bedřicha Smetany. V sále stálo přibližně 150 lůžek s nemocnými a raněnými vojáky. Mezi nimi ležel také muž, který věděl, že mu zbývá jen málo času. Měl poslední přání. Chtěl ještě jednou slyšet „Věrné milování“ z Prodané nevěsty.
Hudebníci mu vyhověli. Podle vzpomínek klavíristy Oldřicha Blechy legionář během skladby zemřel.
Podobná vystoupení nebyla na Sibiři výjimkou. Českoslovenští vojáci, kteří se po skončení první světové války ocitli uprostřed ruské občanské války, si vytvořili pozoruhodný kulturní život. Zakládali divadla, pěvecké sbory i hudební soubory. Dokonce měli vlastní symfonický orchestr, který dokázal koncertovat v místech vzdálených tisíce kilometrů od domova.
Jeho dirigentem byl Rudolf Karel, někdejší žák Antonína Dvořáka.
Dovolená, která se protáhla na šest let
Rudolf Karel se narodil roku 1880 v Plzni do rodiny železničního inženýra. Vystudoval skladbu u Antonína Dvořáka a mezi jeho nejbližší přátele patřil budoucí slavný dirigent Václav Talich. Postupně si získával uznání a jeho díla začala vycházet i v zahraničí.
V létě 1914 odjel s manželkou na několikatýdenní dovolenou do Ruska. Jenže vypukla první světová válka a hranice se uzavřely. Z rakouského občana se rázem stal příslušník nepřátelského státu.
Ruské úřady Karla podezíraly ze špionáže. Společně s manželkou byl zatčen a internován. Nakonec se mu podařilo uprchnout do Orenburgu, kde našel pomoc mezi českými krajany.
Aby se uživil, vyučoval hru na klavír. Později získal místo na hudební škole v Taganrogu a následně profesuru skladby na konzervatoři v Rostově na Donu. Ani tam však dlouho nevydržel. Revoluce a občanská válka ho roku 1918 přivedly až do Irkutsku.
Právě na Sibiři se přihlásil do československých legií. Začínal jako obyčejný vojín, ale jeho hudební zkušenosti brzy našly nečekané uplatnění.
Symfonický orchestr uprostřed občanské války
V lednu 1919 začal legionářský klavírista Ludvík Kundera, otec pozdějšího spisovatele Milana Kundery, budovat symfonický orchestr. Základem se stala smyčcová skupina prvního střeleckého pluku. Další hudebníky sháněl mezi vojáky různých jednotek.
Kundera potřeboval také zkušeného dirigenta. Našel ho právě v Rudolfu Karlovi.
Vznikl soubor, který by byl pozoruhodný i v mírových podmínkách. Jeho členové byli vojáci rozptýlení po obrovském území, odkázaní na železniční dopravu a vojenské rozkazy. Přesto dokázali nastudovat náročný repertoár a vystupovat před legionáři i ruským publikem.
Na programu měli skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Petra Iljiče Čajkovského a dalších evropských autorů. Koncertovali v Irkutsku, Omsku, Jekatěrinburgu i jiných městech podél transsibiřské magistrály.
Někdy hráli v koncertních sálech, jindy v provizorních prostorách. Hudební nástroje a noty bylo nutné převážet spolu s vojenskými transporty. Karel dokonce během cesty vlakem z Jekatěrinburgu do Vladivostoku komponoval svou symfonickou báseň Démon.
Orchestr během jediného roku uskutečnil více než devadesát koncertů.
Hudebníci si získali uznání i u ruských kritiků, kteří oceňovali jejich interpretační úroveň. Pro československé vojáky však koncerty znamenaly především vzácnou příležitost alespoň na chvíli zapomenout na válku a dlouhé odloučení od rodin.
Z dirigenta se stal archivář
Když se Rudolf Karel v červnu 1920 konečně vrátil do Československa, očekával, že naváže na svou hudební kariéru. Jenže legionářský orchestr byl rozpuštěn a v pražském hudebním prostředí pro něj nebylo odpovídající místo.
Někdejší dirigent úspěšného souboru tak nastoupil jako archivář v Památníku odboje. Teprve o tři roky později získal profesuru skladby na pražské konzervatoři.
V následujících letech se věnoval výuce a komponování. Zkušenosti z Ruska se promítly také do jeho tvorby. Legionářům věnoval například monumentální mužský sbor Zborov a symfonická báseň Démon se dočkala úspěšného provedení Českou filharmonií.
Po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 se však Karlův život znovu dramaticky změnil. Bývalý legionář se nedokázal smířit s nacistickou nadvládou a zapojil se do domácího odboje.
V březnu 1943 jeho činnost odhalilo gestapo.
Ani při mučení nikoho neprozradil
Rudolfa Karla zatkli 19. března 1943. Bylo mu dvaašedesát let. Následovaly tvrdé výslechy v pražské Pečkárně a věznění na Pankráci.
Gestapáci chtěli získat jména jeho spolupracovníků. Karel byl opakovaně vyslýchán a mučen, podle dochovaných svědectví však nikoho neprozradil.
Vězeňské podmínky postupně ničily jeho zdraví. Trpěl nemocemi, nedostatkem jídla a následky bití. Přesto si dokázal uchovat smysl pro humor a především touhu skládat hudbu.
Pomohl mu vězeňský lékař Oldřich Navara, jehož zásluhou byl roku 1944 přeložen na nemocniční oddělení. Tam se dostal do kontaktu s lidmi ochotnými riskovat vlastní bezpečí, aby mu umožnili pokračovat v práci.
Dozorce mu tajně obstarával tužku a útržky papíru. Karel neměl klavír, na kterém by si mohl skladby přehrávat, a často ani obyčejný notový papír. Hudbu zapisoval zpaměti, někdy dokonce uhlíkem na kousky toaletního papíru.
Hotové rukopisy se pak podařilo propašovat z věznice.
Hudba napsaná na toaletním papíru
Na Pankráci vznikly drobné klavírní skladby i dvě rozsáhlejší kompozice. Karel pracoval na pohádkové opeře Tři vlasy děda Vševěda a na Nonetu, skladbě pro devět nástrojů.
Ukolébavka z díla Tři vlasy děda vševěda
Byl to mimořádný výkon. Nemocný muž, který neměl možnost slyšet jediný tón, dokázal v hlavě vytvářet celé hudební celky. Skladby, které vznikaly v cele, přitom nebyly jen pochmurným obrazem vězeňského utrpení. Naopak v nich často převládala naděje a touha po životě.
O dokončovaném Nonetu napsal rodině v jednom z tajně odeslaných motáků:
„…končím troškou hudby, která se snaží vykouzlit představu jara, našeho vykupitele.“
Krátce poté, co se podařilo poslední části skladby dostat do bezpečí byl Rudolf Karel přemístěn do Malé pevnosti v Terezíně, kde 6. března 1945 zemřel. Bylo mu 64 let.
Jeho poslední skladby se hrály až po válce
Karlova smrt neznamenala konec jeho hudby. Díky odvaze lidí, kteří z věznice vynášeli notové zápisy, se podařilo zachránit podstatnou část jeho poslední tvorby.
Nonet i pohádková opera byly po válce dokončeny do podoby umožňující koncertní provedení. Hudba, kterou skladatel vytvářel v cele bez jediného nástroje, tak nakonec skutečně zazněla před posluchači.
V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za zásluhy v odboji.
Zdroje:
