Článek
Když v roce 1137 zemřel akvitánský vévoda Vilém X., zanechal své patnáctileté dceři Eleonoře pohádkové dědictví. Rozsáhlé Akvitánské vévodství patřilo k nejbohatším oblastem Francie a jeho držitelka se rázem stala jednou z nejžádanějších nevěst v Evropě. Eleonora vyrůstala v prostředí plném hudby, poezie a dvorských slavností. Dostalo se jí vzdělání a na rozdíl od mnoha urozených dívek své doby měla poměrně široký rozhled. O svém prvním manželství však rozhodovat nemohla.
Francouzský král Ludvík VI. nehodlal připustit, aby tak významné území získal některý z jeho soupeřů. Proto Eleonoru provdal za svého syna Ludvíka. Svatba se konala v červenci 1137 a už o několik týdnů později se mladá vévodkyně stala francouzskou královnou.
Manželé se však povahově téměř ve všem lišili. Ludvík VII. byl hluboce zbožný, zdrženlivý a původně se připravoval na církevní dráhu. Eleonora milovala společnost, slavnosti a okázalý život. Na přísném francouzském dvoře budila rozpaky a někteří duchovní jí vyčítali přílišný vliv na krále. Napětí zvyšovala také otázka následnictví. Královna porodila dvě dcery, Marii a Alix, ale vytouženého syna se Ludvík nedočkal.
Manželství ukončila křížová výprava
V roce 1147 se Ludvík vydal na druhou křížovou výpravu do Svaté země. Eleonora ho doprovázela. Cesta se však změnila v sérii vojenských neúspěchů, vyčerpávajících přesunů a politických sporů. Největší manželská krize vypukla v Antiochii, kde vládl Eleonořin strýc Raimond z Poitiers. Královna podporovala jeho vojenské plány, zatímco Ludvík chtěl pokračovat do Jeruzaléma. Brzy se začaly šířit pomluvy, že Eleonora udržuje se svým strýcem milostný vztah. Někteří středověcí kronikáři je zaznamenali, žádný spolehlivý důkaz o nevěře však neexistuje. Roztržka mezi manželi byla natolik vážná, že Eleonora začala zpochybňovat platnost jejich sňatku. Po návratu do Francie se vztah už nepodařilo zachránit. V březnu 1152 církevní představitelé manželství anulovali kvůli příbuzenskému vztahu obou manželů. Eleonora přestala být francouzskou královnou, získala však zpět kontrolu nad Akvitánií. Svobody si dlouho neužívala. Pouhé dva měsíce po rozchodu s Ludvíkem se znovu provdala. Tentokrát za muže, který byl o jedenáct let mladší.
Mladší manžel, osm dětí a další královská koruna
Jejím druhým manželem se stal devatenáctiletý Jindřich Plantagenet, vévoda normandský a hrabě z Anjou. Ambiciózní mladík měl před sebou mimořádnou budoucnost a Eleonořino bohaté dědictví výrazně posílilo jeho postavení.
Pro Ludvíka VII. představoval tento sňatek politickou pohromu. Území jeho bývalé manželky se dostalo pod vliv nejnebezpečnějšího soupeře francouzské koruny. V roce 1154 se Jindřich stal anglickým králem a Eleonora podruhé usedla na trůn. Manželé společně ovládali rozsáhlé državy sahající od Britských ostrovů až k Pyrenejím. Během následujících třinácti let Eleonora porodila osm dětí. Mezi nimi byli budoucí angličtí králové Richard Lví srdce a Jan Bezzemek.
Zpočátku šťastmé manželství se však postupně změnilo v otevřený mocenský konflikt. Jindřich byl schopný, ale autoritativní vládce, který jen nerad přenechával rozhodování druhým. Navíc udržoval mimomanželské vztahy. Královna se stále více věnovala vlastnímu dvoru v Poitiers a správě Akvitánie. Zároveň podporovala své dospívající syny, kteří se začali bouřit proti otcově neochotě podělit se o skutečnou moc.
Vzpoura proti manželovi skončila zajetím
V roce 1173 vypuklo povstání, které otřáslo celou říší Plantagenetů. Proti Jindřichovi II. se postavili jeho synové Jindřich Mladík, Richard a Geoffroy. Podporu našli u části šlechty i zahraničních panovníků. Na jejich stranu se přidala také Eleonora.
Motivem nebyla pouze manželská nevraživost. Královna chtěla uchovat vlastní politický vliv v Akvitánii a zajistit synům postavení, které jim jejich otec odmítal přiznat. ndřich však vzpouru potlačil. Eleonoru při pokusu dostat se ke spojencům zadrželi jeho lidé. Podle dobových zpráv cestovala v přestrojení. Král se rozhodl manželku izolovat. Rozvod by mohl ohrozit jeho nároky na Akvitánii, a proto zvolil jiné řešení. Nechal ji držet v zajetí.
Eleonora strávila následujících šestnáct let pod dohledem v různých královských sídlech. Nešlo o temnou kobku ani o život v naprosté bídě. Měla služebnictvo a odpovídající zaopatření, ztratila však možnost svobodně cestovat, spravovat své državy a zasahovat do politiky. Jindřich ji občas povolal ke dvoru při významných rodinných událostech, skutečnou svobodu jí ale nevrátil.
Z vězeňkyně se znovu stala vládkyně
V červenci 1189 Jindřich II. zemřel. Na anglický trůn nastoupil Richard Lví srdce a jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo propuštění matky. Eleonoře bylo sedmašedesát let. Po šestnácti letech nesvobody se však neuchýlila do ústraní. Naopak se s obdivuhodnou energií vrátila do vysoké politiky.
Když Richard odjel na třetí křížovou výpravu, pomáhala zajišťovat stabilitu jeho království. Podnikala diplomatické cesty, zasahovala do sporů mezi šlechtici a hájila synovy zájmy. Nejtěžší zkouška přišla po Richardově zajetí během návratu ze Svaté země. Za královo propuštění požadovali jeho věznitelé obrovské výkupné. Eleonora se aktivně podílela na jeho shromažďování a diplomatickém vyjednávání.
Richard se v roce 1194 vrátil na svobodu, ale o pět let později zemřel na následky zranění při obléhání francouzského hradu Châlus. Eleonora přežila dalšího syna a pomohla prosadit na trůn nejmladšího Jana Bezzemka.
Ani vysoký věk ji nezastavil. Kolem osmdesátky podnikla dlouhou cestu do Kastilie, odkud přivezla svou vnučku Blanku jako nevěstu francouzského následníka trůnu. Blanka se později stala francouzskou královnou a matkou Ludvíka IX.
Přežila oba manžely a znovu získala moc
Poslední léta života strávila Eleonora převážně v opatství Fontevraud, kde 1. dubna 1204 zemřela. Bylo jí dvaaosmdesát let.
Pohřbili ji vedle Jindřicha II. a Richarda Lví srdce. Její náhrobní socha ji zachycuje s otevřenou knihou v rukou, což připomíná její vztah ke vzdělanosti a dvorské kultuře.
Zdroje:
FLORI, Jean. Eleonora Akvitánská : vzpurná královna. Vyd. 1. Praha: Argo, 2014. 353 s., [8] s. obr. příl. : Ecce homo ; sv. 20.
