Článek
Když devatenáctiletého Davida Kabzana v lednu 1989 odvedli do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice v Praze, dobře věděl, co ho čeká. S příslušníky Státní bezpečnosti měl už bohaté zkušenosti. Pravidelně ho vyslýchali, sledovali a vyhrožovali mu. Tentokrát však měli konkrétní úkol. Potřebovali jeho svědectví proti Václavu Havlovi.
Dva estébáci, kteří se výslechu účastnili, si říkali Pusinka a Líbálek. Za téměř něžnými přezdívkami se ovšem skrývali muži, jejichž metody neměly s laskavostí nic společného.
Teprve po listopadu 1989 Kabzan zjistil, že Pusinka se ve skutečnosti jmenoval Petr Beran a Líbálek Kamil Líbal. První ho při výsleších bil, druhý zapisoval protokoly. Oba později stanuli před soudem.
Z Ostravy mezi pražské disidenty
David Kabzan se narodil 9. října 1969 v Krnově a vyrůstal v Ostravě. Jeho rodina neměla ke komunistickému režimu právě vřelý vztah. Někteří příbuzní odešli do emigrace a matka dávala svou nespokojenost veřejně najevo. Jednou dokonce přišla k volební urně po čtyřech a hlasovací lístek nesla v zubech.
Ve čtrnácti letech David odešel do Prahy, kde se začal učit chovatelem cizokrajných zvířat. Bydlel na internátě v Čakovicích, ale brzy objevil svět undergroundu. Chodil na koncerty, roznášel samizdatové tiskoviny a účastnil se protirežimních demonstrací. Navštěvoval také bytové přednášky u Václava a Olgy Havlových.
StB si ho všimla poměrně brzy. V sedmnácti letech už měl přiděleného příslušníka, který ho pravidelně sledoval. Tajní policisté si pro něj chodili dokonce do školy. Nechávali ho vyvolávat školním rozhlasem a odváželi k výslechům.
David byl v Praze prakticky sám. Estébáci o jeho osamělosti věděli a rádi mu připomínali, že nikdo nemusí tušit, kde právě je.
Pendrekem do skříně, pak do člověka
Výslechy měly podobný průběh. Příslušníci chtěli vědět, s kým se David stýká, kdo mu předává samizdaty a kam chodí. Pokud odmítal odpovídat, následovaly výhrůžky. Petr Beran mu občas uštědřil facku, jindy mu podkopl židli. Oblíbeným způsobem zastrašování bylo bouchání pendrekem do plechové skříně těsně za jeho hlavou.
V lednu 1989 však přitvrdil. Prahou otřásaly demonstrace připomínající dvacáté výročí smrti Jana Palacha. Bezpečnostní složky proti účastníkům tvrdě zasahovaly a zatýkaly je. Mezi zadrženými skončil také Václav Havel.
Komunistické vedení se rozhodlo známého disidenta znovu postavit před soud. Potřebovalo ale svědky, kteří by potvrdili jeho údajnou odpovědnost za organizování nepovolených protestů. Jedním z nich se měl stát David Kabzan.
Dne 17. ledna 1989 ho odvedli k výslechu do Bartolomějské. Beran po něm požadoval, aby vypověděl, že ho k účasti na demonstracích přiměla Havlova výzva. Kabzan odmítal.
Beran nejprve udeřil obuškem do plechové skříně. Potom začal bít samotného mladíka.
„Při tom posledním výslechu mě mlátil čtyři hodiny,“ vzpomínal Kabzan.
Rány dopadaly na krk, hlavu i záda. Když už nedokázal sedět na židli, převalil se na vedlejší kavalec. Ani tam ho však Beran nepřestal bít. Pak si estébáci odešli na oběd. U zbitého mladíka nechali hlídače a po návratu pokračovali.
Pod Stalinovým portrétem podepsal protokol
Na vyšetřovně visel nad psacím stolem Stalinův portrét. Beran měl v rozích připíchnutá svá vyznamenání. Právě tam Kabzana posadili a předložili mu protokol k podpisu.
Podle pozdějšího sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných policisté zapisovali do výpovědi také tvrzení, která Kabzan vůbec neuvedl. Když protestoval, začali ho bít.
Beran nakonec přitlačil držadlo obušku k mladíkově páteři a stupňoval tlak. Kabzan měl pocit, že přestává cítit tělo. Nakonec podepsal.
Estébáci tak získali dokument, který chtěli použít proti Havlovi. Mohli se domnívat, že jejich úkol skončil úspěchem. Jenže podcenili člověka, kterého právě zbili.
Místo mlčení podal stížnost
Po výslechu odvedli Kabzana z Bartolomějské do sousední Konviktské ulice, kde sídlila uniformovaná Veřejná bezpečnost.
Mladík se mezitím vzpamatoval. Místo toho, aby mlčel a snažil se co nejrychleji zmizet, oznámil přítomným policistům, že ho příslušníci StB zbili a podpis protokolu si vynutili násilím. Následně podal oficiální stížnost prokuratuře.
V lednu 1989 šlo o mimořádně odvážný krok. Komunistický režim stále pevně ovládal bezpečnostní aparát i justici. Člověk, který si stěžoval na násilí StB, nemohl očekávat nestranné vyšetřování. Spíše riskoval další pronásledování.
Kabzan navíc při následném procesu s Havlem upozornil, že jeho výpověď vznikla pod nátlakem. StB sice získala podpis, ale její pokus využít mladého disidenta jako spolehlivého svědka selhal.
Estébák se cítil jako oběť
Po listopadu 1989 začalo vyšetřování bývalých příslušníků StB. Petr Beran a Kamil Líbal čelili obvinění kvůli násilí, kterého se dopustili při lednovém výslechu.
Cesta k pravomocnému rozsudku však trvala neuvěřitelně dlouho. Případ komplikovaly právní spory, dokazování i otázka promlčení.
Teprve v říjnu 2014 Obvodní soud pro Prahu 1 uznal oba muže vinnými. Beran dostal tříletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, Líbal dvouletý podmíněný trest.
Líbal rozsudek přijal. Beran se odvolal. V únoru 2015 Městský soud v Praze jeho vinu potvrdil. Zkrátil pouze zkušební dobu podmíněného trestu.
Reakce odsouzeného Berana byla pozoruhodná. Muž, který kdysi bil mladého disidenta a nutil ho k podpisu výpovědi, nyní před soudem vystupoval jako člověk, jemuž se děje příkoří.
„Myslel jsem si, že tady proběhla sametová revoluce, ale už si to nemyslím,“ prohlásil po potvrzení rozsudku.
Beran se obrátil ještě na Nejvyšší soud a následně na Ústavní soud. Ani tam neuspěl. V listopadu 2016 vyšlo najevo, že Ústavní soud jeho stížnost odmítl. Po sedmadvaceti letech se tak případ definitivně uzavřel.
David Kabzan se po revoluci dál věnoval hudbě. Hrál ve skupině Rány těla, pracoval také se zvířaty v pražském Toulcově dvoře a pomáhal dětem se zdravotním postižením.
Jeho příběh patří k neobvyklým případům, kdy se oběť násilí komunistické tajné policie skutečně domohla soudního uznání viny konkrétních pachatelů.
