Článek
Sedmiletá Krystyna se držela svého otce. Před nimi se otevíral temný otvor vedoucí do městské kanalizace. Z hlubin stoupal nesnesitelný zápach a ozýval se zvuk proudící vody. Holčička netušila, co ji čeká. Věděla jen, že musí poslechnout a nesmí dělat hluk.
Bylo 30. května 1943 a pro rodinu Chigerových začínal boj o přežití, který měl trvat dlouhých čtrnáct měsíců.
Nad jejich hlavami pokračoval život okupovaného Lvova. Lidé chodili po ulicích, projížděla auta a děti si hrály. Krystyna měla brzy zjistit, že to všechno může pouze poslouchat. Zatímco ostatní děti vídaly slunce, ona měla svůj osmý rok života prožít ve tmě.
Z dětského pokoje do židovského ghetta
Krystyna Chigerová se narodila v říjnu 1935 v polském Lvově, dnešním ukrajinském Lvově. Její otec Ignacy byl obchodník, matka Paulina pečovala o domácnost a mladšího syna Pawła. Rodina žila poměrně pohodlně a malá Krystyna měla hračky, panenky i milující prarodiče.
Všechno změnila válka. Po německém obsazení města v roce 1941 začalo pronásledování židovského obyvatelstva. Chigerovi se museli přestěhovat do ghetta. Zmizel jejich dosavadní domov, bezpečí i jistota, že se následujícího dne všichni znovu setkají.
Krystyna se postupně naučila skrývat před německými vojáky. Otec pro děti připravoval úkryty a při nebezpečí prohlídky se musely rychle schovat. Holčička někdy ukrývala malého bratra do kufru pod postelí, zatímco sama hledala bezpečné místo.
Jednou z jejích nejbolestnějších vzpomínek zůstala babička. Viděla, jak ji nacisté odvádějí společně s malou příbuznou Ingou. Babička se ještě pokusila zamávat, ale strážný ji udeřil pažbou pušky. Krystyna ji už nikdy nespatřila.
Zůstala jí po ní jediná vzácná památka. Zelený pletený svetřík, který pro ni babička vlastnoručně vyrobila.
Úkryt, ve kterém nebylo možné žít
Na jaře 1943 bylo zřejmé, že nacisté připravují likvidaci lvovského ghetta. Ignacy Chiger se rozhodl, že rodinu zachrání útěkem do kanalizace. Společně s dalšími muži připravoval tajný průchod ze sklepa do podzemních stok.
Pomoc našli u městského pracovníka Leopolda Sochy. Nebyl to žádný bezúhonný hrdina. V minulosti se živil krádežemi a prostředí kanalizace dobře znal, protože mu kdysi sloužila jako úniková cesta před policií.
Zpočátku souhlasil s pomocí za peníze. Uprchlíkům měl zajistit bezpečný úkryt a nosit potraviny. Když však spatřil rodinu s malými dětmi, jejich osud se ho hluboce dotkl.
V noci na 30. května 1943 se do kanalizace uchýlila skupina 21 Židů. Mezi nimi sedmiletá Krystyna, její čtyřletý bratr a oba rodiče.
Pod zemí je čekaly podmínky, které si sotva dokázali představit. Všude byla vlhkost, zápach a špína. Ve stokách pobíhaly krysy, jejichž velikost Krystynu děsila. Místa bylo tak málo, že se lidé nemohli pořádně pohybovat.
Spali na provizorních místech nad proudící odpadní vodou. Když začalo pršet, hladina nebezpečně stoupala. Stačil prudký příval a úkryt se mohl proměnit ve smrtící past.
Děti nad hlavou si hrály. Ona nesměla ani vykřiknout
Pro Krystynu bylo nejhorší vědomí, že skutečný život pokračuje jen několik metrů nad ní.
Slyšela projíždějící auta, rozhovory kolemjdoucích i dětský smích. Představovala si, jaké by bylo vyběhnout na ulici a přidat se k ostatním. Nemohla. Jediný neopatrný krok mohl znamenat smrt.
Dny a noci postupně splývaly. Bez slunečního světla ztráceli ukrytí lidé přehled o čase. Trápily je vši, nemoci a neustálý hlad. Krystyna i její bratr onemocněli spalničkami. V takových podmínkách představovala i běžná dětská nemoc vážné nebezpečí.
Otec se snažil dceru zaměstnat učením a čtením. Matka dělala všechno pro to, aby děti neztratily naději. Přesto se Krystyna propadala do zoufalství.
Muž, který se rozhodl zachraňovat životy
Leopold Socha mezitím riskoval vlastní život téměř každý den. Společně se spolupracovníky Stefanem Wróblewským a Jerzym Kowalowem nosil ukrytým Židům potraviny, oblečení a zprávy o dění ve městě.
Zpočátku dostával za pomoc peníze. Jenže zásoby cenností se postupně vyčerpaly. Socha přesto pokračoval a na potraviny přispíval i z vlastních prostředků.
Z bývalého zloděje se stal člověk, na němž závisely životy pronásledovaných rodin.
Dětem nosil především černý chléb a margarín. Pro Krystynu představoval jeho příchod jednu z mála jistot v jinak nepředvídatelném světě.
Když se dívka ocitla na pokraji psychického zhroucení, pokusil se jí dokonce ukázat alespoň malý kousek denního světla. Vzpomínka na tento okamžik ji provázela po celý život.
Z původních 21 lidí se osvobození dočkalo pouhých deset.
Po čtrnácti měsících poprvé spatřila slunce
Dne 27. července 1944 vstoupila do Lvova sovětská armáda. Pro lidi ukryté v kanalizaci to znamenalo konec jejich dlouhého věznění.
Když Krystyna konečně vystoupila na povrch, bylo jí osm let. Byla vyhublá, nemocná a její oči si jen obtížně zvykaly na denní světlo.
Město, které si pamatovala z dětství, už neexistovalo ve stejné podobě. Mnozí příbuzní i známí byli mrtví. Přesto se stalo něco téměř neuvěřitelného: její otec, matka i mladší bratr přežili.
Socha se mohl vrátit ke svému obyčejnému životu. Jeho vlastní osud však měl tragický konec.
V květnu 1946, necelé dva roky po záchraně rodiny, zahynul v Gliwicích při dopravní nehodě. Srazilo ho sovětské nákladní vozidlo.
Krystynu zpráva o jeho smrti hluboce zasáhla. Muž, který kdysi kradl a skrýval se před policií, pro ni navždy zůstal člověkem, jemuž vděčila za život.
Zelený svetřík přežil společně s ní
Po válce žila Krystyna s rodinou v Polsku, později odešla do Izraele a nakonec do Spojených států. Vystudovala stomatologii, založila rodinu a pracovala jako zubní lékařka.
Na čtrnáct měsíců strávených v kanalizaci však nikdy nezapomněla.
V roce 2008 vydala s Danielem Paisnerem vzpomínkovou knihu The Girl in the Green Sweater, v níž popsala své dětství, strach i neobyčejnou odvahu lidí, kteří ji zachránili. Její příběh se stal také jedním z podkladů filmu V temnotě režisérky Agnieszky Hollandové.
A zelený svetřík?
Ten, který jí kdysi upletla babička a který měla na sobě i během ukrývání, přečkal válku společně s ní. Krystyna jej po desetiletí opatrovala jako vzpomínku na ztracenou rodinu a dětství.
Nakonec se stal součástí sbírek amerického Muzea holokaustu ve Washingtonu. Obyčejný dětský svetřík tak dnes připomíná nejen hrůzy nacistického pronásledování, ale také příběh holčičky, která čtrnáct měsíců žila pod zemí a přesto se dočkala návratu na světlo.
Zdroje:
