Článek
Byly to docela obyčejné dětské šatičky. Bílé, ušité z látky, která původně visela v okně jednoho polského domu. Natalia Roztropowiczová je připravila pro malou holčičku, kterou její rodina přijala za vlastní. V poválečných letech nebylo snadné sehnat látku na nové oblečení, ale pro tuto příležitost chtěla Natalia něco slavnostního. Děvčátko mělo být pokřtěno a dostat nové jméno.
Nikdo tehdy nemohl tušit, že se šatičky jednou stanou muzejním exponátem a připomenou osud dítěte, které mělo zemřít hlady ve sklepě.
Holčička se narodila v srpnu 1941 jako Sabina Kaganová v městečku Radziwiłłów na území tehdejšího východního Polska, dnes Ukrajiny. Její rodiče byli Židé a německá okupace pro ně znamenala smrtelné nebezpečí. Když nacisté začali místní židovské obyvatelstvo pronásledovat a vraždit, pokusili se s malou dcerou uprchnout z ghetta.
Útočiště našli u polského policisty, kterému za ukrývání platili. Jenže strach z odhalení byl silnější než ochota pomáhat. Muž nakonec požadoval, aby rodiče odešli. Souhlasil pouze s tím, že u sebe ponechá jejich malou dceru. Své děvčátko už nikdy neviděli. Oba byli zavražděni.
Dítě, které nikdo nechtěl
Dokud za ukrývání Sabiny přicházely peníze, policistova rodina ji nechávala u sebe. Když však platby po smrti rodičů ustaly, přestala se o dítě starat. Holčičku zavřeli do tmavého sklepa, kde měla jen minimum jídla a oblečení.
Na jaře 1943 ji tam objevila šestnáctiletá Zofia Stramská. Sabině nebyly ještě ani dva roky. Byla nahá, podvyživená a natolik zesláblá, že nedokázala chodit ani mluvit. Dívka ji odnesla ke známým, manželům Józefovi a Natalii Roztropowiczovým. Ti měli tři vlastní děti a dobře věděli, co jim hrozí, pokud se prozradí, že ukrývají židovské dítě. Přesto se rozhodli Sabinu přijmout.
Neukryli ji však do sklepa ani na půdu. Naopak. Dali jí nové jméno Irena, doma jí říkali Inka, a sousedům vysvětlili, že jde o osiřelou dceru jejich příbuzných. Děvčátko se stalo součástí rodiny.
Natalia se o ni starala jako o vlastní. Postupně se jí podařilo vrátit zesláblému dítěti zdraví. Protože za války nebylo téměř nic k dostání, vyráběla jí oblečení z toho, co našla doma. Dokonce přešívala šatičky pro panenky.
Malá Inka začala chodit, mluvit a vyrůstat mezi sourozenci, kteří ji přijali za svou. O tom, že je židovského původu, neměla tušení.
Po válce se Roztropowiczovi přestěhovali z Volyně do Polska. V roce 1945 nechali Inku pokřtít. Právě tehdy jí Natalia ušila bílé šatičky ze záclony. Pro rodinu to byl symbol toho, že holčička, kterou kdysi našli na pokraji smrti, má konečně domov.
Podruhé přišla o rodiče
V roce 1948 se o židovském děvčátku vyrůstajícím v katolické rodině dozvěděla organizace, která po válce vyhledávala zachráněné židovské děti a pomáhala jim vrátit se k jejich původu.
Její zástupci začali Roztropowiczovy přesvědčovat, aby Inku předali do židovské péče. Manželé se s ní nechtěli rozloučit. Vychovávali ji pět let, milovali ji a považovali za vlastní dceru. Nakonec však ustoupili.
V listopadu 1948 musela sedmiletá Inka opustit rodinu, kterou považovala za svou. Odvezli ji do židovského sirotčince v Lodži. Tam se poprvé dozvěděla, že je Židovka.
Pro malé dítě to byl otřes. Nerozuměla tomu, proč musí odejít od rodičů a sourozenců, kteří ji vychovali. Netušila, že lidé, které právě opustila, jí kdysi zachránili život.
V sirotčinci se jí ujala lékařka Zofia Goszczewská se svým manželem Zygmuntem. Rozhodli se ji adoptovat. Děvčátku však řekli, že jsou jejími skutečnými rodiči, od nichž ji oddělila válka. Sabina jim uvěřila. O rok později odjela s novou rodinou do Izraele, kde vyrůstala pod jménem Ina Goszczewská. Studovala, dospěla a v roce 1970 se provdala za Alfreda Hellera. Později s manželem odešla do Spojených států.
Z někdejšího židovského děvčátka ze sklepa se stala vzdělaná žena, učitelka a spisovatelka. Věděla, že její rodiče přežili holokaust, ale sama se za jeho oběť nepovažovala. Byla přesvědčena, že válku strávila pouze oddělená od své rodiny. Její adoptivní rodiče jí pravdu nikdy neřekli.
Tajemství přežilo půl století
Zatímco Sabina žila svůj život v Americe, v Polsku na ni její někdejší rodina nezapomněla. Natalia Roztropowiczová zemřela, aniž by se s ní znovu setkala. Její dcera Stanisława však dál pátrala po osudu malé Inky. Uchovávala také deník, který si vedla v letech 1943 až 1944. Zaznamenávala do něj válečné události i to, jak se nalezené děvčátko postupně zotavovalo a stávalo se členem jejich rodiny. V roce 1999 se příběhy obou rodin konečně propojily. K odhalení přispěla také Rachel Rabinová, příbuzná Sabininy adoptivní rodiny a sestra někdejšího izraelského premiéra Jicchaka Rabina.
Sabině bylo osmapadesát let, když zjistila, že lidé, které celý život považovala za své biologické rodiče, ji ve skutečnosti adoptovali. Najednou se před ní otevřel úplně jiný příběh jejího dětství. Dozvěděla se o rodičích zavražděných nacisty, o sklepě, v němž ji nechali hladovět, i o polské rodině, která ji zachránila. Sebrala odvahu a zavolala dětem manželů Roztropowiczových.
V roce 2000 se s nimi setkala ve Varšavě při slavnostním ocenění Józefa a Natalie titulem Spravedlivý mezi národy. Její zachránci už nežili, ale jejich děti jí předaly něco, co pro ni mělo nevyčíslitelnou cenu. Dopis od Natalie, který jí kdysi napsala a který se k ní nikdy nedostal. Vysvětlovala v něm okolnosti, za nichž se rodina musela své milované Inky vzdát. A Sabina znovu získala také malé šatičky, které pro ni Natalia před desítkami let ušila.
Šatičky, které zůstaly
Šatičky Sabině připomínaly domov, na který si po tolika letech uchovala jen útržkovité vzpomínky, a především lásku, o níž dlouho nevěděla. Později se rozhodla svěřit šatičky izraelskému památníku Jad vašem. Spolu s nimi předala i Nataliin dopis. Při zpracování muzejních sbírek se příběh tohoto nenápadného dětského oděvu znovu dostal na veřejnost.
Malé šatičky ze záclony tak dodnes připomínají, že i v době, kdy se lidský život stal téměř bezcenným, dokázali někteří lidé riskovat všechno pro záchranu jediného dítěte.
Zdroje:
