Článek
Alena Virglerová přišla v roce 1999 do rumburské nemocnice na gynekologickou operaci. Věřila, že se po zákroku vrátí domů ke svým malým dětem a brzy bude zase žít jako dřív. Jenže místo očekávané úlevy přišly vážné zdravotní komplikace. Žena nedokázala pořádně zvedat nohy a obyčejná chůze se pro ni stala obtížným úkolem.
Doma na ni čekaly děti a rodina potřebovala její příjem. Přestože se stále potýkala se zdravotními následky, po pouhých dvou měsících se rozhodla vrátit do práce.
„Nebyla jsem schopná zvedat nohy. Zatla jsem ale zuby a po dvou měsících se nechala uschopnit,“ vypověděla později před děčínským soudem.
Podobné potíže postihly další čtyři pacientky téže nemocnice. Některé po operaci kulhaly, jiné trpěly bolestmi a ztrátou citlivosti v dolních končetinách. Pro část z nich znamenal zákrok konec pracovního života.
Všechny přitom spojovalo něco, o čem neměly nejmenší tušení. Při jejich operacích lékaři používali přístroj, který předtím jedenáct let ležel ve skladu a neměl být bez odborné revize vůbec uveden do provozu.
Přístroj, který jedenáct let ležel ve skladu
Na jaře roku 1999 začala Lužická nemocnice v Rumburku používat elektrochirurgický přístroj Chiratom 400, který sloužil k zastavování krvácení během operací. Pořídila jej ze zásob civilní obrany za pouhých 18 tisíc korun. Nový přístroj přitom stál přibližně 73 tisíc.
Zařízení předtím jedenáct let leželo ve skladu. Přesto bylo uvedeno do provozu bez potřebné odborné revize.
Od května do září 1999 jej lékaři použili při operacích 110 pacientek. Postupně se však začaly objevovat stížnosti na neobvyklé pooperační komplikace. Ženy měly problémy s chůzí, bolesti a poruchy citlivosti dolních končetin.
Tehdejší primářka gynekologického oddělení o potížích věděla, ale nespojovala je s technickým stavem zařízení. Operace proto pokračovaly.
Až následná kontrola ukázala, že přístroj nefungoval správně. Problém byl mimo jiné v neutrální elektrodě, která nebyla dostatečně vodivá. Podle pozdějších soudních závěrů souviselo používání vadného zařízení s poškozením zdraví operovaných žen.
Ministerská komise jejich potíže přičítala stresu
V roce 2000 se případem začala zabývat zvláštní komise ministerstva zdravotnictví. Její závěry však byly pro postižené ženy překvapivé. Podle komise lékaři nepochybili a přístroj byl v pořádku. Zdravotní komplikace měly být důsledkem pooperačního stresu.
Proti takovému vysvětlení se ohradil Svaz pacientů. Jeho tehdejší předseda Luboš Olejár upozorňoval, že komise podle jeho informací postižené ženy ani nevyslechla. Požadoval nové vyšetřování, k němuž však nedošlo.
Mezitím se životy pacientek dál komplikovaly. Některé nemohly pracovat, jiné se musely smířit s dlouhodobými pohybovými obtížemi. Jedné z žen se podle státní zástupkyně kvůli dlouhodobému léčení a pobytům v lázních dokonce rozpadlo manželství.
Zatímco ženy zápasily s následky operací, otázka odpovědnosti zůstávala nezodpovězená. Případ nakonec skončil před soudem.
Primářka vinu odmítala. Soud rozhodl jinak
V lednu 2004 začal Okresní soud v Děčíně projednávat obžalobu primářky Dagmar Milatové z nedbalostního ublížení na zdraví. Před soudem vypovídaly poškozené pacientky, které popisovaly, jak jim operace změnily život.
Primářka jakékoli zavinění odmítala. Tvrdila, že technické kontroly přístrojů nebyly její povinností a měl je zajišťovat příslušný nemocniční personál. Přístroj navíc během operací nesignalizoval poruchu.
Jenže při soudním jednání vyšlo najevo, že odpovědnost za jeho technický stav nebyla v nemocnici jednoznačně stanovena. Instrumentářky nevěděly, kdo má správné fungování zařízení kontrolovat, a jasnou odpověď neposkytli ani pracovníci technického úseku.
Soud dospěl k závěru, že přístroj neměl být bez odborné revize vůbec uveden do provozu. Závažné bylo také to, že se používal i poté, co se u prvních pacientek objevily neobvyklé zdravotní komplikace.
V lednu 2005 soud uznal primářku vinnou a odsoudil ji ke dvěma letům vězení s podmíněným odkladem na tři roky. Zákaz lékařské činnosti nedostala.
Proti rozsudku se odvolala, ale neuspěla. Dne 17. října 2006 Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí potvrdil. Poškozené ženy se finančního odškodnění musely domáhat samostatně v občanskoprávním řízení.
Rumburskou nemocnici dnes čeká další proměna
Lužická nemocnice mezitím prošla dlouhodobými finančními problémy a insolvencí. V roce 2021 ji převzala společnost Krajská zdravotní, vlastněná Ústeckým krajem.
Ani dnes nemá zařízení jednoduchou budoucnost. Vedení připravuje jeho proměnu na komunitní nemocnici a od ledna 2027 počítá s uzavřením dětského lůžkového oddělení a dětské jednotky intenzivní péče, především kvůli nedostatku lékařů. Proti těmto plánům protestují starostové osmnácti obcí Šluknovského výběžku. Na začátku října 2026 se proti omezení péče sešly na rumburském náměstí také stovky obyvatel.
Zatímco dnes se v Rumburku diskutuje především o budoucí dostupnosti zdravotní péče, před sedmadvaceti lety řešily pacientky mnohem osobnější otázku: jak žít s následky operace, která jim měla pomoci.
Zdroje:
