Článek
Sedmadvacetiletá Marta Říhovská byla v neděli 25. srpna 1968 doma na prostějovském náměstí. Od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa uplynuly pouhé čtyři dny a město stejně jako zbytek země žilo v napětí. Ulicemi projížděla sovětská obrněná vozidla, lidé sledovali jejich pohyb a snažili se pochopit, co bude dál.
Krátce po osmé hodině večer se ozvala střelba. Kulky zasahovaly fasády domů, výlohy obchodů i dlažbu. Jedna z nich prorazila dřevěné vchodové dveře domu, za nimiž stála Marta. Mladou ženu těžce zranila. Přestože ji převezli do nemocnice, lékaři jí už nedokázali pomoci.
Marta se stala jednou ze tří obětí události, která vstoupila do dějin města jako prostějovská krvavá neděle. Dalších devět lidí utrpělo zranění.
Zabloudilá kolona začala střílet
Sovětská vojenská kolona projížděla Prostějovem cestou od Olomouce směrem na Brno. Vojáci však ztratili orientaci. Obyvatelé Československa totiž v prvních dnech okupace odstraňovali a přetáčeli dopravní značky, aby cizím jednotkám ztížili pohyb.
V Prostějově se tak některá vojenská vozidla opakovaně vracela na stejná místa. U kostela Milosrdných bratří se navíc setkaly dvě kolony, které si vzájemně překážely. Mezi vojáky narůstala nervozita.
Podle historičky Marie Dokoupilové z prostějovského muzea místní radioamatéři údajně zachytili komunikaci sovětských velitelů. V ní měl zaznít také rozkaz ke střelbě.
Krátce po dvacáté hodině začali vojáci pálit. Výstřely mířily do vzduchu, do země i do okolních budov. Odražené střely a projektily pronikající do domů ohrožovaly každého, kdo se nacházel v jejich dosahu.
V ulicích přitom neprobíhal žádný ozbrojený odpor. Sovětská kolona se nedostala do přestřelky s československými vojáky ani s místními obyvateli.
Mladík se už k rodičům nevrátil
Dvaadvacetiletý Josef Boháč pracoval v podniku Sigma Lutín. Osudného večera se vydal za rodiči. Jeho otec byl zaměstnaný jako výčepní v prostějovském závodním klubu.
Podle jednoho z dochovaných svědectví Josef poblíž Vojáčkova náměstí pomáhal ženě s dětským kočárkem překonat rozkopaný chodník. Právě tehdy se ozvaly výstřely. Jedna z kulek jej smrtelně zasáhla.
Nedaleko se před střelbou ukrývali také manželé Miroslav a Zdeňka Zikmundovi. Miroslav Zikmund, pozdější první polistopadový starosta Prostějova, na událost vzpomínal ještě po mnoha letech.
S manželkou se snažili dostat do budovy okresního výboru KSČ. Museli se přitom hluboce předklánět, aby je nezasáhly kulky létající ulicí. Nakonec našli úkryt za bočními dveřmi.
Podle Zikmundova svědectví se nestřílelo pouze z ručních zbraní. Ozývaly se také dávky z kulometů. Když palba konečně ustala, zavládlo ve městě ticho. Lidé se báli opustit své úkryty.
Komunistu zastřelili vojáci, kteří měli chránit socialismus
Třetí obětí byl sedmdesátiletý Ladislav Lang, který si i ve svém věku přivydělával jako hlídač ve mlýně v Čechovicích.
V neděli večer čekal na autobus na Žižkově náměstí. Stál pod lípou nedaleko spořitelny, když jej zasáhla střelba projíždějících sovětských vojáků.
Lang patřil mezi zakládající členy Komunistické strany Československa. Jeho smrt tak měla zvlášť trpký podtext. Sovětské vedení ospravedlňovalo invazi údajnou záchranou socialismu, ale vojáci této armády připravili o život i člověka, který se na budování komunistického hnutí v Československu sám podílel.
Nad pohřebním průvodem kroužily sovětské vrtulníky
Ve čtvrtek 29. srpna 1968 se Prostějov rozloučil se všemi třemi oběťmi. Před radnicí stály rakve přikryté československými vlajkami a do centra města přišly tisíce lidí.
Pohřeb se změnil v mohutnou manifestaci odporu proti okupaci. Smuteční hosté nesli transparenty požadující odchod sovětských vojsk a potrestání viníků.
Sovětské vojenské velení přitom slíbilo, že poslední rozloučení nebude narušovat. Slib však nedodrželo. Nad městem přelétávaly vojenské vrtulníky a podle dobových svědectví shazovaly propagandistické letáky.
Pozůstalí tak museli snášet přítomnost armády, jejíž příslušníci jejich blízké připravili o život i během pohřbu.
Místo spravedlnosti přišla šikana
Po nástupu normalizace se komunistický režim snažil vzpomínky na srpnovou okupaci potlačit. Události, které odporovaly oficiálnímu obrazu „bratrské pomoci“, se měly vytratit z veřejného povědomí.
Prostějovská krvavá neděle nebyla výjimkou. Sovětská propagandistická Bílá kniha dokonce zpochybňovala informace o střelbě a mrtvých. Přitom na některých budovách zůstávaly stopy po kulkách ještě dlouhá desetiletí.
Tlak režimu dopadal také na rodiny zastřelených. Podle pozdějších historických svědectví čelili pozůstalí za normalizace šikaně. Dokonce i květiny, které lidé pokládali na památku obětí, odstraňovali příslušníci bezpečnostních složek.
Teprve po listopadu 1989 se mohlo o tragédii znovu veřejně mluvit. V srpnu 1990 byla na prostějovském náměstí odhalena pamětní deska připomínající Martu Říhovskou, Josefa Boháče a Ladislava Langa.
Tři obyčejné lidi, kteří se 25. srpna 1968 ocitli v dosahu střelby sovětských vojáků. Jejich smrt zůstala nepotrestána.
Zdroje:
