Článek
Když Vratislav Brabenec usedl k dalšímu výslechu Státní bezpečnosti, měl už s jejími příslušníky bohaté zkušenosti. Opakovaně ho zadržovali, prohledávali mu byt, vyhrožovali mu vězením a snažili se ho přimět ke spolupráci. Tentokrát však použili něco, na co nebyl připraven. Oznámili mu, že unesli jeho dvouletou dceru Nikolu.
Hudebník nevěděl, zda jde o skutečný únos, nebo další z psychologických her tajné policie. Estébáci po něm požadovali spolupráci a naznačovali, že pokud odmítne, nemusí už dítě nikdy spatřit. Brabenec odmítl. Na tento výslech však nezapomněl ani po několika desetiletích.
„Dá se odpustit, když ti při prohlídce vypijou všechen alkohol, když ti ukradnou tvoje oblíbený knížky, ale nedá se odpustit, když ti řeknou, že ti unesli dvouletou dceru,“ vzpomínal později v rozhovoru pro Paměť národa.
Výhrůžka vůči dítěti byla jedním z nejkrutějších okamžiků dlouholetého pronásledování muže, který se provinil především tím, že odmítal žít podle představ komunistického režimu.
Hudba, kterou komunisté nechtěli slyšet
Vratislav Brabenec se narodil 28. dubna 1943 v Praze. Vystudoval zemědělskou školu a později se věnoval teologii, studium však nedokončil. Živil se jako zahradní projektant, psal básně a hrál na saxofon.
V roce 1972 se stal členem skupiny The Plastic People of the Universe. Kapela odmítala podřizovat svou tvorbu požadavkům oficiálních kulturních institucí a postupně se stala symbolem československého undergroundu. Režim její členy považoval za nežádoucí. Koncerty byly zakazovány, hudebníci sledováni a jejich vystoupení se stávala záminkou k policejním zásahům.
V roce 1976 byl Brabenec zatčen a v procesu s představiteli undergroundu odsouzen k osmi měsícům vězení za výtržnictví. Trest si odpykal během vyšetřovací vazby. Po propuštění podepsal Chartu 77. Tím se dostal do ještě intenzivnějšího zájmu Státní bezpečnosti.
Padesát výslechů a hrozba zastřelením psa
Na konci sedmdesátých let se Brabenec stal jedním z terčů akce Asanace. Jejím cílem bylo donutit vybrané odpůrce režimu k vystěhování do zahraničí.
Příslušníci StB používali nejrůznější prostředky. Od výslechů a domovních prohlídek přes ztrátu zaměstnání až po fyzické násilí a výhrůžky namířené proti rodinným příslušníkům.
Brabenec podle svého pozdějšího svědectví absolvoval přibližně padesát výslechů. Některé trvaly až osm hodin. Policisté ho opakovaně předvolávali, kontrolovali a připravovali o možnost normálně pracovat. Při jedné z návštěv mu dokonce vyhrožovali zastřelením psa.
V jiném případě naznačili, že by při domovní prohlídce mohli v jeho skříni najít samopal s jeho otisky prstů. Takový nález by mohl posloužit jako záminka k obvinění z mimořádně závažného trestného činu.
Brabenec si uvědomoval, že proti vykonstruovanému obvinění by se jen obtížně bránil. Přesto dlouho odmítal odejít ze země, kde měl rodinu, přátele a hudební zázemí. Poslední kapkou bylo napadení blízké přítelkyně Na podzim roku 1981 se situace vyhrotila.
Brabence v jeho bytě navštívila skupina příslušníků StB, kterou později označoval za vystěhovávací komando. Znovu mu dali najevo, že pokud Československo neopustí, může skončit ve vězení.
Následujícího rána se dozvěděl, že jeho blízká přítelkyně Zina Freundová byla brutálně napadena a málem přišla o život.
Právě tato událost rozhodla. Společně s manželkou Marií Benetkovou dospěli k závěru, že další setrvání v Československu je příliš nebezpečné.
Dne 5. listopadu 1981 podal žádost o vystěhování. Ani poté však nátlak neskončil. Příslušníci StB mu vyhrožovali, že pokud zemi ve stanovené lhůtě neopustí, bude zlikvidován.
Cesta do exilu nebyla vysněnou svobodou
V roce 1982 Brabenec s manželkou a malou Nikolou Československo opustil. Vlakem odjeli do Rakouska, kde strávili přibližně třináct měsíců. Poté zamířili do Kanady.
Hudebník se tam živil jako zahradní architekt. Přestože se zbavil bezprostředního pronásledování tajnou policií, emigrace pro něj znamenala bolestné přerušení dosavadního života.
Přišel o každodenní kontakt s přáteli, hudebníky a prostředím, které pro něj bylo důležité. Svůj odchod nevnímal jako dobrovolné rozhodnutí, ale jako důsledek systematického nátlaku. Do České republiky se natrvalo vrátil až v roce 1997.
Po téměř čtyřiceti letech vypovídal u soudu
V květnu 2020 stanul Brabenec před soudem jako svědek v procesu s pěti bývalými příslušníky Státní bezpečnosti. Obžaloba se týkala jejich údajného podílu na pronásledování disidentů v rámci akce Asanace.
Hudebník znovu popsal dlouhé výslechy, domovní prohlídky, výhrůžky i nemožnost získat zaměstnání. Připomněl také okamžik, kdy mu estébáci tvrdili, že unesli jeho dvouletou dceru.
Obžalovaní svou vinu odmítali. Někteří z nich už přitom byli v minulosti za týrání disidentů odsouzeni k nepodmíněným trestům.
Brabenec při výpovědi vysvětloval, proč si na postup StB tehdy nestěžoval. Tajná policie pro něj představovala moc, proti níž se prakticky nemohl bránit.
Některé věci odpustit nedokázal
O svém vztahu k někdejším pronásledovatelům hovořil Brabenec také s Václavem Havlem. V souvislosti s jeho divadelní tvorbou se ho jednou zeptal, zda by nemohl napsat ještě hru nazvanou Odpuštění.
Havel mu podle Brabencovy vzpomínky odpověděl: „To si každej musí napsat sám.“
Hudebník připouštěl, že řadu příkoří dokáže s odstupem času překonat. Něco jiného však pro něj představovala chvíle, kdy se příslušníci tajné policie rozhodli využít strach o malé dítě.
Ani po letech nevěděl, zda byla tehdejší výhrůžka pravdivá. Věděl však, že mu ji vyslovili lidé, kteří měli moc zasahovat do života celé jeho rodiny.
A právě to jim nikdy nedokázal odpustit.
Zdroje:
