Článek
Když se v říjnu 1941 v běloruském Koidanově rozpoutalo vraždění Židů, malému chlapci se podařilo uprchnout do lesa. Ukryl se na stromě, odkud sledoval, jak nacisté a jejich pomocníci vraždí místní obyvatele. Mezi oběťmi měla být také jeho matka a sourozenci. Domů se už vrátit nemohl. Zůstal sám, bez jídla, rodiny a kohokoli, kdo by ho ochránil.
Chlapec, kterého svět později poznal jako Alexe Kurzema, přežíval v lesích dlouhé měsíce. Jedl, co našel, skrýval se před lidmi a snažil se nezmrznout. V okupovaném Bělorusku přitom stačilo jediné setkání s německými vojáky nebo jejich spolupracovníky, aby jeho život skončil.
V létě 1942 ho skutečně našli ozbrojení muži. Patřili k 18. lotyšskému policejnímu praporu, který sloužil nacistickému Německu. Jednotka působila na okupovaném sovětském území a její příslušníci se podíleli na represivních operacích.
Malý uprchlík měl všechny důvody očekávat to nejhorší. Stalo se však něco, co mu zachránilo život.
Voják, který se rozhodl nezabíjet
Alexe se ujal lotyšský voják Jēkabs Kūlis. Při prohlídce zjistil, že je chlapec obřezaný a pochopil, že je pravděpodobně Žid. Místo aby ho udal, rozhodl se jeho původ zatajit.
Ostatním vojákům ho představil jako ruského sirotka. Chlapec měl světlé vlasy a modré oči, což mu pomáhalo vyhnout se podezření. Dostal nové jméno Uldis Kurzemnieks a především varování, že o svém skutečném původu nesmí nikdy promluvit.
Vojáci si malého sirotka oblíbili. Opatřili mu uniformu ušitou na míru, čepici a zkrácenou pušku. Stal se maskotem jednotky, jakýmsi živým symbolem praporu. Muži sloužící režimu, který usiloval o vyhlazení evropských Židů, tak chránili dítě, jehož skutečnou totožnost neznali.
Nejmladší Hitlerův voják
Malý Uldis se postupně stal součástí každodenního života jednotky. Nosil uniformu, pózoval na fotografiích, čistil boty a plnil drobné úkoly. Jeho podobu zachytil také propagandistický film z roku 1943, v němž si hraje s dalšími dětmi.
Nacisté tak využili židovského chlapce, aniž znali jeho skutečný původ.
Alex později vzpomínal také na násilí, kterému během války přihlížel. Jeho postavení bylo plné rozporů. Vojáci mu poskytovali jídlo, oblečení a ochranu, současně však sloužili systému, který připravil o život jeho rodinu. Dítě se naučilo přežívat mezi lidmi, jichž se mělo nejvíce obávat.
Označení „nejmladší Hitlerův voják“, které se později objevovalo v médiích, bylo především působivou přezdívkou. Alex nebyl běžným příslušníkem německé armády. Lotyšský policejní prapor, který ho přijal, se teprve později dostal do struktur Waffen-SS.
Když se v roce 1944 přiblížila sovětská armáda, chlapec se dostal do péče lotyšské rodiny Dzenisových. Jejím členem byl výrobce čokolády Jēkabs Dzenis, který se stal jeho pěstounem. S rodinou později uprchl před postupující frontou do Německa.
Válka skončila, ale Alex stále nevěděl, kým skutečně je. Jeho původní jméno, příbuzní i vzpomínky na domov se ztrácely za totožností, kterou získal během války.
Padesát let mlčení
V roce 1949 odplul s pěstounskou rodinou do Austrálie. Usadil se v Melbourne, oženil se a vychoval tři děti. Pracoval mimo jiné jako opravář televizorů a navenek vedl obyčejný život.
O minulosti však téměř nemluvil. Jeho nejbližší dlouho netušili, že muž, s nímž žijí, prožil dětství mezi vojáky nacistického Německa a možná jako jediný z nejbližší rodiny přežil její vyvraždění.
Teprve po desetiletích se rozhodl svěřit svému synovi Markovi. Ukázal mu také staré fotografie, na nichž stál jako malý chlapec v uniformě mezi ozbrojenými muži.
Mark se pustil do pátrání po otcově skutečné totožnosti. Výsledkem byla kniha The Mascot, vydaná v roce 2007. Příběh židovského dítěte, které přežilo mezi nacistickými vojáky, zaujal světová média. Alex vystoupil také v americkém televizním pořadu 60 Minutes.
S rostoucí publicitou však přišly pochybnosti.
Přežil holokaust, nebo si všechno vymyslel?
Některým historikům a badatelům připadalo Kurzemovo vyprávění příliš nepravděpodobné. Nesrovnalosti nacházeli zejména v jeho vzpomínkách na rodinu, původní jméno a okolnosti přežití.
Jedním z nejvýraznějších kritiků byl americký badatel Barry Resnick. Upozorňoval, že samotná existence chlapce v lotyšské jednotce ještě nedokazuje jeho židovský původ ani tvrzení, že byl svědkem vyvraždění své rodiny.
Kurzem navíc dlouho odmítal genetické testování, které by mohlo jeho totožnost objasnit. V médiích se proto objevovala podezření, že si některé části minulosti vymyslel.
Pátrání však pokračovalo. Badatelé postupně nacházeli důkazy, které potvrzovaly důležité okolnosti jeho vyprávění. Existoval vojenský záznam o přijetí dítěte, dobové fotografie i propagandistické záběry. Historické dokumenty rovněž dokládaly masakr Židů v Koidanově 21. října 1941.
Stále však chyběl rozhodující článek. Byl chlapec z fotografií skutečně židovským dítětem pocházejícím z tohoto městečka?
Pravdu pomohla odhalit DNA
Zásadní obrat přineslo genetické pátrání. Alex nakonec souhlasil s testováním, které potvrdilo jeho aškenázský židovský původ. Další genealogický výzkum pomohl odhalit příbuzné, jejichž rodinné kořeny vedly do běloruského Koidanova.
Případem se řadu let zabývala americká genetická genealožka Colleen Fitzpatricková. Podařilo se jí najít Alexovy příbuzné v Kanadě a prostřednictvím rodinných dokumentů a fotografií rekonstruovat jeho původ.
Mezi nalezenými materiály byla také fotografie jeho rodičů a sourozenců, kteří během holokaustu zahynuli.
Nové důkazy podpořily základní část Kurzemova příběhu. Samotný genetický test pochopitelně nemohl potvrdit každou událost, kterou si pamatoval z dětství. V kombinaci s archivními dokumenty však poskytl přesvědčivé vysvětlení jeho židovského původu i ztracených rodinných vazeb.
Alex Kurzem se tak na sklonku života dočkal odpovědí, které hledal desítky let. Nevrátily mu rodinu ani dětství, ale pomohly obnovit jeho skutečnou identitu.
Jeho osud znovu připomněl australský dokumentární film The Jewish Nazi?, který měl premiéru v roce 2023 a následně se dostal k televizním divákům.
Příběh chlapce v nacistické uniformě tak získal ještě jeden, neméně bolestný rozměr. Aby jako dítě přežil, musel svůj židovský původ zapřít. Když o něm po půlstoletí konečně promluvil, musel naopak dlouhá léta dokazovat, že jej nezapírá neprávem.
Zdroje:
