Článek
Ve čtvrtek 8. října 1987 čekali věřící ve slovenských Borovcích na svého faráře Štefana Poláka. Sedmačtyřicetiletý kněz se však nikde neobjevil. Nedostavil se na pohřeb, což u jinak spolehlivého duchovního vyvolalo obavy.
Když se znepokojení lidé dostali do zamčené fary, čekal je otřesný pohled. Polák ležel mrtvý, připoutaný k radiátoru. Měl svázané končetiny, ústa přelepená páskou a na těle četná poranění. Kolem něj někdo rozsypal mletou papriku, zřejmě aby zmátl policejní psy.
Kriminalisté začali prověřovat možnost loupežné vraždy. Z fary totiž zmizel videorekordér. Jenže peníze, zahraniční valuty i cenné liturgické předměty zůstaly na místě. Proč by zloděj odnesl jedinou věc a ostatních si nevšímal?
Čím více se vyšetřovatelé dozvídali o životě zavražděného kněze, tím více se nabízela otázka, zda motivem skutečně byly peníze.
Cesta do Říma změnila jeho život
Štefan Polák se narodil 22. dubna 1940 v Plaveckém Petri. Na kněze ho vysvětili v roce 1974 a od ledna 1981 působil v Borovcích nedaleko Piešťan.
Zpočátku nepatřil k otevřeným odpůrcům režimu. Byl členem státem podporovaného sdružení Pacem in terris a udržoval kontakty se Státní bezpečností. V roce 1986 však odcestoval do Říma, kde se setkal s papežem Janem Pavlem II. Návštěva na něj hluboce zapůsobila a postupně se začal od režimního sdružení i tajné policie distancovat.
Ve farnosti se věnoval především mladým lidem a rozvíjel náboženský život, což přitahovalo pozornost bezpečnostních orgánů. Podle pozdějších svědectví se kolem fary pohybovali neznámí muži a kněz dostával výhrůžky. Některým známým se svěřil, že má strach o život.
Zajímal se také o poměry uvnitř katolické církve. Podle historika Patrika Dubovského připravoval zprávu pro Vatikán, která se týkala mimo jiné vhodnosti některých kandidátů na biskupské úřady. I tato okolnost mohla vyvolat nelibost lidí napojených na režim.
Pachatele chtěli dopadnout do Vánoc
Brutální vražda vyvolala značný rozruch. Policisté prověřili přibližně 1 450 osob, vyslechli více než 140 svědků a zabývali se stovkami automobilů, které se mohly pohybovat v okolí fary. Vedení ministerstva vnitra požadovalo rychlé výsledky. Podle pozdějších svědectví měl být případ vyřešen ještě před Vánocemi.
Pozornost kriminalistů se nakonec soustředila na Ladislava Macháče, čtyřiatřicetiletého muže z nedalekého Ducového. Během výslechů se několikrát přiznal, ale svá slova později odvolal.
Jeho výpovědi si odporovaly a chyběly přesvědčivé důkazy. Na místě činu kriminalisté nenašli Macháčovy otisky prstů a ani expertiza jeho oblečení nepřinesla nic, co by ho usvědčovalo.
Pochybnosti měl dokonce jeden z vyšetřovatelů. Přestože Macháče původně obvinil, později odmítl připravit návrh na jeho postavení před soud. Podle svého přesvědčení neměl dostatek důkazů. Případ mu nakonec odebrali.
Macháč si přesto v únoru 1989 vyslechl rozsudek: třináct let vězení.
Jenže 5. října téhož roku soud obžalobu přehodnotil a muže osvobodil. Nejvyšší soud SSR zprošťující rozsudek 14. března 1990 potvrdil.
Přiznání, které ho měl naučit spoluvězeň
Po pádu komunistického režimu se začaly objevovat informace, které původní vyšetřování zpochybňovaly.
Inspekce ministerstva vnitra v březnu 1990 dospěla k závěru, že Macháč se s největší pravděpodobností přiznával pod nátlakem nasazeného spoluvězně Adolfa Hlubíka.
Ten později vypověděl, že ho příslušník bezpečnosti seznámil s podrobnostmi vraždy, ukázal mu fotografie z místa činu a instruoval ho, jak má s Macháčem zacházet.
Hlubík měl svého spoluvězně fyzicky i psychicky týrat, podávat mu léky na spaní a učit ho, co má říkat při výsleších. Podle vlastních slov jednal pod hrozbou, že se jinak z vězení nedostane.
Macháč tak mohl při výsleších opakovat podrobnosti, které znal pouze díky nasazenému informátorovi.
Inspekce navíc zaznamenala svědectví, podle něhož jednomu z příslušníků nezáleželo na tom, zda je Macháč skutečně vinen. Potřeboval především člověka, kterého bude možné označit za pachatele.
Dotyčný příslušník tato obvinění odmítal. Závěry inspekce však ukázaly, jak vážně mohlo vyšetřování selhat.
Údajného vraha našli mrtvého u kolejí
Ladislav Macháč se po osvobozujícím rozsudku vrátil na svobodu. Dlouho však nežil.
Dne 9. listopadu 1993 našli jeho tělo na železničním náspu nedaleko Drahovců. Podle jedné z verzí vypadl z vlaku nebo ho vlak srazil. Objevilo se však také podezření, že ho někdo z vlaku vyhodil.
Později někteří svědci tvrdili, že měl na těle střelné poranění. Tuto informaci zaznamenal historik Patrik Dubovský na základě výpovědí lidí z okolí a příbuzné zavražděného kněze.
Jeho smrt tak přidala k případu další nevyjasněnou okolnost. Muž, kterého komunistická justice nejprve označila za vraha a později osvobodila, už nemohl o svých zkušenostech vypovídat.
StB tajila informace před kriminalisty
Po listopadu 1989 se vyšetřovatelé znovu zabývali také možnou účastí Státní bezpečnosti na Polákově vraždě.
Ukázalo se, že na případu pracovaly Veřejná bezpečnost i StB, ale tajná policie kriminalistům nepředávala všechny své poznatky. Vyšetřovatelé tak neměli přístup k některým důležitým informacím o sledování kněze a jeho kontaktech. Vedle loupeže připadala v úvahu osobní msta nebo politicky motivovaný útok. Jedna z hypotéz počítala s tím, že se StB snažila kněze zastrašit a situace se vymkla kontrole.
Ani tuto možnost se však nepodařilo prokázat.
V roce 2008 podal Ústav pamäti národa další podnět k prošetření případu. Historici shromáždili archivní dokumenty a svědectví upozorňující na nedostatky původního vyšetřování. Skutečného pachatele však neodhalili.
Pohřeb, který StB pečlivě sledovala
Polákův pohřeb 13. října 1987 se proměnil v mimořádný projev solidarity. Podle historických pramenů se s ním přišlo rozloučit přibližně dvanáct tisíc lidí a dvě stovky kněží.
Státní bezpečnost celé shromáždění monitorovala a pořizovala záznamy, aby mohla později identifikovat účastníky. V době, kdy komunistický režim důsledně kontroloval náboženský život, šlo o událost, kterou nemohl přehlédnout.
O třicet let později, v roce 2017, odhalili před kostelem svatého Vavřince v Borovcích památník zavražděnému duchovnímu.
Přestože se případ opakovaně vracel k vyšetřovatelům, ani po téměř čtyřiceti letech není jasné, kdo Štefana Poláka zavraždil.
1. Patrik Dubovský: Tridsať rokov nevyjasnená násilná smrť kňaza Štefana Poláka – Pamäť národa, 2/2017, str. 35–48.
