Článek
Dnes by byl Kurt Cobain dědečkem. Jeho dcera Frances Bean porodila minulý rok syna Rileyho. Přesně třicet let po smrti frontmana Nirvany. V době jeho náhlého odchodu neměla Frances ani dva roky. Zpěvák odešel vlastní rukou 5. dubna 1994, jeho tělo našel v garáži jeho domu až o dva dny později elektrikář. Vedle muzikanta ležela brokovnice, kterou si prostřelil hlavu.
„Je lepší shořet než vyhasnout.“
Kurt Cobain po sobě zanechal dopis na rozloučenou. Byl adresovaný jeho imaginárnímu příteli z dětství Boddahovi. Přiznal v něm kromě jiného, že ho netěší vystupovat s Nirvanou. Hudba pro něj již nebyla zábavou, ale pouhou prací. „Miluju lidi až příliš, tak moc, že je mi z toho smutno. Nevděčné znamení Ryb,“ stojí ve psaní.
V závěru dopisu Cobain připomněl slavná slova Neila Younga. „It’s better to burn out, than to fade away.“ To v překladu znamená „je lepší shořet než vyhasnout“. Manželku Courtney pak poprosil, aby žila dále pro Frances. „Její život bude beze mne o tolik šťastnější,“ myslel si muzikant.
Kult osobnosti Kurta Cobaina
Ačkoliv se Cobain dožil pouhých sedmadvaceti let, jeho osobnost doposud fascinuje a oslovuje i mladé generace. V mnoha případech muzikant předběhl svou dobu. Mimo jiné genderově neutrálním stylem oblékání. Na veřejnosti a občas také na koncertech rád nosil dámské šaty. Ikonickými se staly květinové, které oblékl na focení pro časopis The Face. „Mám rád šaty, nosím je i doma,“ uvedl v rozhovoru pro pořad Headbangers Ball, kam oblékl zlaté šaty s límcem.
Muzikant byl obecně zastáncem ženského pokolení. V devadesátých letech přednesl svou myšlenku o tom, jak by měl vypadat svět, aby nedocházelo ke znásilnění. V roce 1993 dokonce neváhal zastavit koncert v Oaklandu, když viděl, že jeden z mužů v první řadě osahává ženu vedle sebe. O sexuálním násilí je i skladba Nirvany s názvem Rape Me.
„Sebedestruktivní, mrtvej rocker.“
V dopise na rozloučenou se Cobain označil na „sebedestruktivního, mrtvého rockera“, který je „exceptrický a náladový“. Jak také uvedl, od sedmi let nenáviděl lidi. Zpěvák trpěl psychickými problémy, s nimiž mu nikdo nedokázal pomoci. Měl deprese a uzavíral se do sebe. Na jednu stranu si přál zemřít, na druhou se smrti bál. Byl fascinovaný modely mužského a ženského těla, hrával si s modely lidských koster a orgánů a na zdech svého domu v Seattlu mu visely znesvěcené náboženské motivy ronící proudy slz.
„Někdo, kdokoli, pomozte mi, proboha vás prosím,“ napsal v roce 1992 v úvodu svého fanzinu. Co se odehrávalo v jeho morbidně poetické duši? Proč spáchal sebevraždu, ačkoliv se odchodu na druhý břeh tolik bál? To jsou otázky, na které již nikdy nenajdeme odpověď.
