Článek
Americký akciový index S&P 500 je navzdory růstu tržeb i zisků firem historicky vysoce nadprůměrně drahý, ne-li nejdražší, podle ukazatelů jako P/S (cena akcií v poměru k tržbám firem), P/E (cena akcií vůči ziskům na akcii) i cyklicky očištěného P/E neboli Shillerova P/E. Ty všechny se ohlížejí do minulosti, akciové investory ale zajímá budoucnost.
Pak je tu takzvané forwardové P/E, které aktuální ceny akcií dává do vztahu k očekávaným ziskům v příštích dvanácti měsících. Problém je, že většina hodnoty firmy leží daleko za horizontem jednoho roku. Pokud se tedy díváme jen na příští čtvrtletí nebo rok, snadno přehlédneme to podstatné. Nebo to zkrátka ještě není vidět. Lepší než řešit minulost, ale nestačí to.
Jaký indikátor by byl dokonalý, ale nikdy ho nebudeme mít k dispozici? Respektive nikdy ho nebudeme mít k dispozici včas? Takový indikátor by kombinoval to nejlepší z obou světů – díval by se dopředu, ale zároveň by byl založený na reálných číslech. Říkejme mu forwardové realizované CAPE a jde o poměr ceny akcií k průměrným ziskům za deset let, jichž ale firmy skutečně dosáhnou v příštích deseti letech. Ano, čtete správně, hodnotu tohoto indikátoru pro současný trh tak budeme mít k dispozici bohužel až za deset let. A bohužel nikdo nevidíme do budoucnosti (jakkoli odvážným vizím se meze nekladou).
To ale neznamená, že tento indikátor není k ničemu dobrý. Zpětně ho dopočítat můžeme a dostaneme informace, které se určitě hodí. Když se ohlédneme do roku 2014, tak tehdy Shillerovo P/E okolo 26 ukazovalo, že už je americký trh předražený (dlouhodobý průměr kolem 17). Podle této logiky by měly následovat slabé výnosy a chabá, ne-li rovnou ztracená dekáda. Ale skutečnost nemohla být více jiná. Pokud si spočítáme realizované CAPE na základě zisků, jichž firmy reálně dosáhly do roku 2024, vyjde hodnota ukazatele zhruba 17, tedy naprosto průměrná. Ukázalo se, že trh tehdy nebyl drahý, protože zisky rostly rychleji, než se čekalo.
Shillerovo P/E a realizované CAPE indexu S&P 500
Z toho plyne důležité ponaučení (nejen) pro současnost. Ani vysoké valuace nemusejí znamenat, že je trh v bublině, pokud firmy následně dokážou naplnit (nebo překonat) ve vysokých valuacích zahrnutý růstový scénář. Někdy je trh zkrátka chytřejší, než se chce skeptickým investorům věřit (to není výsměch, sám pochybuji i o věcech, které vidím, natož o těch, které nastanou za deset let). Ne proto, že by tento trh (představme si ho jako součet pocitů, názorů a samozřejmě jednotlivých obchodů všech jeho účastníků) věděl více. Zkrátka jen někdy dokáže nečekaně správně ocenit potenciál firem.
Právě to dělá z investování tak fascinující proces. Kdybychom už teď znali forwardové realizované P/E v roce 2035, tedy kdybychom věděli, kolik firmy vydělají za příštích deset let, hráli bychom hru, ve které známe karty, co nám budou rozdávány. Investování by se změnilo ve statistické cvičení bez nejistoty, bez emocí a bez rizika. A pokud by informace měli všichni, přestalo by investování fungovat vlastně úplně. Ale takhle svět (naštěstí, domnívám se) neběží. Máme pouze odhady, naděje, modely a scénáře. Každý investor tak trochu sází. Sází na to to, jak se svět změní, co se povede, kde se zisky udrží, kde porostou, kde se naopak rozplynou a tak dále.
Současný trh může podle všech měřítek vypadat draze. Z historického hlediska drahý nepochybně je. Možná se ale za deset let ukáže, že byl vlastně celkem přiměřeně oceněný, případně dokonce levný. Záleží na tom, zda a jak výrazně se bude veřejně obchodovaným firmám dařit. Do té doby nám nezbývá než hádat, přemýšlet a věřit, že naše „sázka na budoucnost“ má větší šanci vyjít než nevyjít. Protože investování není o jistotě, i když vám ji někdo, třeba „ten další mladý úspěšný na YouTube“ slibuje. Je o odvaze žít s nejistotou a zkoušet porozumět příběhům, které se teprve píší.
