Článek
Jsem ten typ člověka, který od rané puberty vyzkoušel leccos.
Deníčky (=hodně rozepsaných deníčků, které do 2 týdnů skončily na dně šuplíku), Bullet Journal a později nespočet diářů a plánovačů, vlastních i kupovaných.
Jedním slovem to byla zbytečnost, přinejmenším pro mě jakožto člověka, který má problém u něčeho takového dlouho vytrvat, aby viděl konečně výsledek. A nechápej mě, prosím, zle. Myslím si, že vše výše zmíněné jsou super nástroje - proto jsem je zkoušela. Jen jsem prostě nenašla ten pravý pro mě. Vlastně jsem po tolika zklamáních přijala fakt, že to není pro mě a nechala to plavat.
Vlastní kapitolou jsou ale seznamy ⁓ To Do listy. Máma říká, že je to naše rodinná diagnóza. Z tátovy strany, samozřejmě. A podle mě je to jedna z top věcí, co jsem si mohla do života odnést!
Dobrý seznam pomůže odložit myšlenky a všechno důležité pěkně rozplánovat. Ať už se jedná o nákup, balení na dovolenou nebo plánování rodinné oslavy (Chlebíčky? Objednaný - check ✅). A tyhle To Do listy mě celý život drží alespoň trochu organizovanou.
Další plus To Do listu? Dopaminová nálož, když je některý z úkolů splněn. Ten vnitřní pocit vítězství zná snad každý, kdo tenhle nástroj taky používá. I proto doporučuji psát si seznamy na papír, například namísto telefonu. Není totiž nic lepšího, než když si ten řádek můžeš fyzicky zneškodnit - škrtnout (tým "Totálka"), odfajfkovat (tým "Estet"), příp. cokoliv jiného s tím děláte.
Pravda je ale taková, že mi občas ti prevíti přerostou trochu přes hlavu. Je třeba nalít si čistého vína a přiznat si, že To Do listy jsou fajn nástroj na krátkodobé věci, ale ne na velké plány. Jednou jsem takhle dokázala popsat tři A4 strany a nevěděla, kde začít. Měla jsem velké ambice a nárazově velké množství nápadů, na jejiž realizaci nebylo už tolik energie a odhodlání. Někdo by to nazval prokrastinací, já v tom spíš vidím zahlcení. Angličtina má pro to krásný pojem - overwhelming. Už ho ani nepřekládám, protože jsem občas jak overwhelmed, že se chci odstěhovat někam na samotu a žít, jako poustevník.
Co udělá mozek v této situaci? No jasně, že nic! Jak by taky mohl.
Člověk je tvor od přírody líný a jeho primární instinkt je - přežít. Ne utopit se v moři úkolů. I proto se budu snažit hledat jiné efektivní způsoby, jak plánovat a uvolnit si místo v hlavě. Poslední dobou cítím tuhle potřebu čím dál víc u sebe i ve své generaci milenálů. Je to snad naše generační trauma?
Každopadně, až na nějaké efektivnější metody přijdu, moc ráda se o ně podělím.
Ale abych se vrátila k původnímu tématu - Proč mě uklidňuje mít plán, i když ho nedodržím? Plán je pro mě osobně důležitý osobní kompas, který mi udává směr. Ten hlavní směr má spoustu odboček, které se k němu mohou vracet (a vrací) a to mi, z hlediska udržitelnosti vlastních cílů, dává mnohem větší smysl.
Někdo preferuje pevný řád, disciplínu a jasnou strukturu. To já respektuji a z dálky obdivuji. Jen vím, že toto není má cesta a i když ta má je stále trochu rozevlátá a oscilující, vím, že vím, kam jdu. Jen je pro mě pořád zábavné zjišťovat, jak půjdu.
Je to výzva a ráda budu tuto cestu sdílet.
Pro začátek by mě zajímalo, jak to máš ty, drahý čtenáři/čtenářko? Souzníme či nikoliv? Každý názor je vítán - nikdy nevíme, kdo si jej přečte a posune ho to dál.
Pokud jsi dočetl/a až sem, děkuji. 🌻
Vidíme se brzy.
