Článek
Ještě před několika lety bych si něčeho takového možná ani nevšiml.
Kdyby mi někdo řekl, že mladý člověk začal více chodit do mešity, přestal pít alkohol, změnil oblečení a začal se více zajímat o islám, pravděpodobně bych řekl, že objevil víru.
Dnes už bych byl opatrnější.
Ne proto, že bych si myslel, že větší religiozita automaticky znamená něco nebezpečného. Právě naopak. Díky své ženě jsem pochopil, že člověk může začít svou víru brát mnohem vážněji a přitom zůstat úplně stejným člověkem.
Radikalizace je něco jiného.
A nejhorší na ní je, že rodina si často nemusí všimnout jednoho velkého okamžiku, kdy se všechno změní. Mnohem častěji jde o sérii malých změn, které začnou dávat smysl až zpětně.
Najednou má člověk nové kamarády
První věc, které bych si dnes všiml, je změna okruhu přátel.
Ne proto, že by nový kamarád byl automaticky problém.
Mladí lidé mění přátele neustále. Někdo začne studovat, najde si novou práci, přestěhuje se nebo objeví nové zájmy. Stejně tak může člověk poznat náboženskou komunitu a začít se v ní pohybovat častěji.
Problém začíná být zajímavý až ve chvíli, kdy se změny začnou hromadit.
Najednou přestanou platit staří kamarádi.
Přestanou ho bavit věci, které dřív miloval.
Nechce chodit na místa, kde se dříve cítil dobře.
Začne říkat, že lidé kolem něj jsou špatní, zkažení nebo slepí.
A místo několika starých přátel má najednou téměř výhradně nové známé z jediného prostředí.
Německá Spolková centrála pro politické vzdělávání právě takové změny popisuje mezi možnými signály, na které je vhodné dávat pozor. Zároveň ale zdůrazňuje, že žádný jednotlivý znak sám o sobě neznamená radikalizaci a každý případ musí být posuzován individuálně.
To je důležitá poznámka.
Protože kdybychom začali každého mladého člověka, který si najde nové kamarády a začne chodit do mešity, považovat za radikála, udělali bychom přesně tu chybu, které se odborníci snaží vyhnout.
Víra může být úplně normální začátek
Moje žena mi tohle vysvětlila jednoduše.
Když člověk začne svou víru brát vážněji, může změnit spoustu věcí ve svém životě.
Může přestat pít alkohol.
Může začít pravidelně chodit do mešity.
Může držet půst.
Může změnit oblečení.
Může si najít nové přátele.
Může se začít zajímat o náboženskou literaturu.
Nic z toho samo o sobě neznamená radikalizaci.
Německá odborná literatura před podobným zjednodušováním výslovně varuje. Samotné náboženské projevy, například vousy, nábožensky motivované oblečení nebo šátek, nejsou podle odborníků spolehlivými ukazateli radikalizace. Důležitější je celkový vývoj postojů a chování.
Rozhodující je podle mě něco jiného.
Začne člověk být přesvědčený, že jeho způsob života je jediný správný?
A co je ještě důležitější: začne kvůli tomu ostatní lidi odmítat?
Právě tam se podle mě začíná měnit obyčejná náboženská cesta v něco, čemu je potřeba věnovat větší pozornost.
Najednou už nejde jen o víru
Představme si mladého muže, který ještě před rokem chodil s kamarády na fotbal, hrál počítačové hry a o náboženství se prakticky nezajímal.
Pak se něco změní.
Začne se zajímat o islám.
Čte náboženské texty.
Začne chodit do mešity.
Přestane pít.
To všechno může být naprosto v pořádku.
Jenže potom začne tvrdit, že jeho spolužáci jsou nevěřící a tím pádem méněcenní.
Přestane tolerovat lidi jiného názoru.
Začne říkat, že demokracie je špatná, protože pravidla mají pocházet výhradně z náboženství.
Přestane připouštět diskusi.
A nakonec začne ospravedlňovat násilí proti těm, které považuje za nepřátele.
To už je úplně jiný příběh.
Odborníci mezi možné varovné signály řadí právě absolutní nárok na pravdu, odmítání jiných názorů, výrazné nepřátelské dělení světa na „my“ a „oni“, přebírání extremistických narativů a znehodnocování lidí kvůli jejich způsobu života.
A právě tady bych jako rodič zpozorněl.
Ne kvůli modlitbě.
Kvůli nenávisti.
Internet může změnu urychlit
Další věc, kterou bych dnes sledoval mnohem pozorněji, je telefon.
Ještě před lety se rodina mohla domnívat, že když mladý člověk sedí celé večery zavřený v pokoji, prostě hraje hry.
Dnes může sledovat úplně jiný svět.
Radikální propaganda se nemusí objevit jako jeden obrovský plakát s jasným poselstvím.
Může přicházet postupně.
Jedno video.
Druhé video.
Komentář.
Další kanál.
Uzavřená skupina.
A najednou člověk tráví několik hodin denně mezi lidmi, kteří mu potvrzují stejné názory.
Německá prevence proto sleduje vedle osobních a sociálních změn také konzumaci a šíření islamistických kázání či online obsahu z extremistického prostředí. Ani zde ale nejde o jednoduchou rovnici, protože důležitý je širší kontext.
Právě internet může být nebezpečný tím, že člověku poskytne pocit, že jeho názor sdílí všichni.
Ve skutečnosti může mluvit jen s několika desítkami lidí.
Ale protože jsou online neustále, začne mít pocit, že objevil pravdu, kterou ostatní nechápou.
A pak přichází další krok.
„Všichni lžou.“
Tohle je věta, kterou bych poslouchal velmi pozorně.
Když někdo přestane věřit úplně všem mimo svou vlastní skupinu, začíná být mnohem snadnější ho ovládat.
Rodina může být najednou nepřítel
Pro rodiče musí být nejhorší chvíle, když zjistí, že jejich dítě začíná odmítat právě je.
Najednou už rodiče ničemu nerozumějí.
„Jste nevěřící.“
„Nechápete islám.“
„Jste ovlivnění Západem.“
„Vaše hodnoty jsou špatné.“
Podobná slova mohou být jen součástí běžné hádky mezi rodiči a dospívajícím.
Ale mohou také ukazovat na hlubší problém, pokud se spojí s dalšími změnami.
Odborníci v Německu upozorňují, že při radikalizaci může docházet k odklonu od dosavadních vztahů a že právě rodina může být důležitým partnerem při prevenci i případném návratu člověka z extremistického prostředí.
To je možná paradox.
Člověk, který se začne od rodiny vzdalovat, ji může současně potřebovat více než kdy předtím.
Protože pokud mu zůstane jen jedna uzavřená skupina, která mu poskytuje přátele, názory, identitu i pocit vlastní hodnoty, její vliv může být obrovský.
Když se k ní přidá konflikt s rodiči, cesta ven je ještě těžší.
Nejhorší je reagovat panikou
Přiznám se, že kdyby se něco podobného týkalo mého dítěte, první reakcí by pravděpodobně byl strach.
Člověk by chtěl okamžitě zakázat telefon.
Zakázat určité kamarády.
Zakázat mešitu.
Začít křičet.
A právě to může být podle odborníků chyba.
Německé poradenské zkušenosti zdůrazňují význam zachování vztahu s mladým člověkem. Rodina by podle odborníků neměla automaticky přerušit kontakt, ale snažit se porozumět tomu, co se s člověkem děje, a podle situace vyhledat odbornou pomoc.
To neznamená tolerovat extremistické chování.
Znamená to nesnažit se člověka ztratit právě ve chvíli, kdy ho potřebujete nejvíc.
Rozdíl mezi náboženstvím a ideologií
Díky své ženě jsem si postupně začal všímat ještě jedné věci.
Náboženství může člověku dávat odpovědi.
Ideologie může člověku říct, koho má za ty odpovědi nenávidět.
To je zásadní rozdíl.
Moje žena může věřit v Boha, modlit se, držet ramadán a vychovávat děti podle svých náboženských představ.
Zároveň může respektovat člověka, který věří jinak.
Může respektovat člověka bez víry.
Může mít jiný názor na politiku.
Může říct, že s někým nesouhlasí, aniž by ho považovala za nepřítele.
Radikalizovaný člověk může naopak začít potřebovat nepřítele.
Protože nepřítel pomáhá vysvětlit svět.
Najednou je všechno jednoduché.
My jsme ti dobří.
Oni jsou ti špatní.
My známe pravdu.
Oni lžou.
My jsme oběti.
Oni za všechno mohou.
A právě takové černobílé vidění světa patří mezi jevy, na které německá prevence upozorňuje.
Co by měla rodina skutečně sledovat
Kdybych měl z celé zkušenosti vybrat několik věcí, které bych sledoval, nebyly by to vousy, šátek ani návštěvy mešity.
Sledoval bych především změnu člověka.
Zda se náhle izoluje od rodiny a starých přátel.
Zda přestává tolerovat jakýkoli jiný názor.
Zda začne mluvit v kategoriích absolutního dobra a zla.
Zda si vytváří jasné nepřátele.
Zda začne pohrdat lidmi kvůli jejich víře, původu nebo způsobu života.
Zda intenzivně konzumuje extremistický obsah a snaží se ho šířit dál.
A především zda začne ospravedlňovat násilí.
Ani souběh těchto změn ale neznamená, že rodina může sama stanovit diagnózu.
Odborníci výslovně upozorňují, že neexistuje jednoduchý seznam, podle kterého lze člověka označit za radikalizovaného. Rozhodující je celkový obraz a individuální posouzení situace.
Když už rodina neví, co dělat
V Německu existují poradenské služby, které se na podobné situace specializují.
To mě překvapilo možná stejně jako samotný problém.
Rodiče nemusí čekat, až jejich dítě udělá něco trestného.
Mohou požádat o konzultaci už ve chvíli, kdy mají vážné obavy a nevědí, jestli jde pouze o náboženskou změnu, nebo o něco závažnějšího.
Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky provozuje poradenskou službu pro případy podezření na islamistickou radikalizaci a německý Infodienst Radikalisierungsprävention nabízí také databázi dalších poradenských míst.
A to považuji za důležité.
Protože rodič nemusí být odborník na islamismus.
Stejně jako nemusí být psycholog.
Nemusí rozumět všem náboženským pojmům ani vědět, která skupina je radikální a která ne.
Jeho úkolem může být jednoduše všimnout si, že se jeho dítě výrazně změnilo, a říct si: Tohle už nechci řešit sám.
Největší varovný signál je možná právě nenávist
Když o tom všem přemýšlím dnes, docházím k jednoduchému závěru.
Nesledoval bych, jestli je mladý člověk více náboženský.
Sledoval bych, jestli se kvůli tomu stává méně tolerantním k ostatním.
To je podle mě mnohem důležitější rozdíl.
Člověk může najít víru a stát se klidnějším.
Může najít komunitu a získat přátele.
Může přestat pít, začít se modlit a změnit celý svůj životní styl.
A přitom nemusí být nikomu nebezpečný.
Stejně tak ale může postupně ztratit schopnost přijmout, že ostatní lidé mají právo žít jinak.
A pokud se k tomu přidá izolace, extremistická propaganda, odmítání demokratických pravidel, nenávistná rétorika a ospravedlňování násilí, už bych to rozhodně nebral jako obyčejnou změnu životního stylu.
Právě v takové chvíli bych nečekal, že problém zmizí sám.
A především bych se nesnažil dítě okamžitě ztratit.
Protože možná nejdůležitější člověk, který může mladému člověku připomenout, že existuje i jiný svět než ten uzavřený kolem něj, sedí právě u něj doma.
Je to jeho matka.
Jeho otec.
Sourozenec.
Nebo někdo, komu ještě pořád věří.
A právě ten vztah může být někdy důležitější než všechny argumenty, které mu dokáže nabídnout kdokoli jiný.
