Článek
Když jsem se poprvé dostal do muslimského prostředí v Německu, rozhodně jsem nečekal, že tam budu někdy řešit otázku radikalizace.
Moje žena je muslimka a její rodina v Německu žije už řadu let. Díky ní jsem postupně poznal lidi, které bych jinak pravděpodobně nikdy nepotkal. Chodili jsme na rodinné návštěvy, společné večeře, oslavy i akce spojené s náboženstvím.
Zpočátku jsem všechno sledoval spíš jako návštěvník.
Poslouchal jsem rozhovory, pozoroval, jak spolu lidé komunikují, a snažil se pochopit věci, které pro mě byly nové.
Časem jsem si ale začal všímat i něčeho jiného.
Ne všichni měli stejný názor na to, jak by měl muslim v Německu žít.
A právě tehdy jsem poprvé pochopil, že otázka radikalizace není černobílá.
Konzervativní ještě neznamená radikální
Dnes už bych se nikdy neodvážil označit někoho za radikála jen proto, že je velmi věřící.
To je první věc, kterou jsem se musel naučit.
Někteří lidé, které jsem poznal, se modlili několikrát denně, dodržovali náboženská pravidla mnohem přísněji než moje žena a některé věci z běžného evropského života odmítali.
Přesto jsem u nich neviděl nenávist ani touhu někomu ubližovat.
Prostě měli konzervativní představu o životě.
To může být člověku sympatické, nesympatické nebo úplně cizí, ale samo o sobě to ještě není extremismus.
Postupně jsem si začal uvědomovat, že existuje obrovský rozdíl mezi člověkem, který chce žít podle svého náboženství, a člověkem, který chce svůj pohled vnutit všem ostatním.
A právě druhá situace už mě zajímala mnohem víc.
První varovné signály nejsou vždycky na první pohled vidět
Když jsem se o radikalizaci začal zajímat podrobněji, překvapilo mě, jak složitý proces to může být.
Není to většinou tak, že by člověk jednoho dne ráno vstal a rozhodl se stát extremistou.
Německá Spolková centrála pro politické vzdělávání upozorňuje, že radikalizace může probíhat jako sociální proces a mohou při ní hrát roli například hledání identity, pocit nedostatečného uznání, diskriminace nebo nejistota ohledně vlastní životní perspektivy. Výzkum zároveň nepovažuje jedno konkrétní místo za univerzální příčinu radikalizace.
To mi dávalo smysl.
Představte si mladého člověka, který se necítí dobře doma ani ve společnosti kolem sebe.
Ve škole má pocit, že mu nerozumí. Doma slyší, že se příliš přizpůsobuje Němcům. Hledá něco, k čemu by mohl patřit.
Pak najde skupinu, která mu řekne, že právě ona zná odpověď.
Najednou má jasného nepřítele, jasná pravidla a pocit, že někam patří.
A právě pocit sounáležitosti může být podle odborných analýz jedním z důležitých prvků radikalizačního procesu.
Překvapilo mě, jak důležití mohou být přátelé
Když jsem si začal číst o konkrétních případech radikalizace v Německu, čekal jsem, že nejčastěji narazím na příběhy spojené s mešitami.
Jenže realita je komplikovanější.
Analýzy německé bpb upozorňují na roli přátelských skupin, internetu, některých mešit, školy, rodinného prostředí i dalších sociálních míst. V jednom starším šetření mezi lidmi, kteří z islamistických motivů odešli do Sýrie nebo Iráku, byli jako důležité kontakty často uváděni právě přátelé, salafisticky ovlivněné mešity a internet.
Tohle mě překvapilo.
Protože přítel je někdy důležitější než kazatel.
Mladý člověk nemusí přijít do mešity a vyslechnout si nějakou extrémní řeč. Může mít kamaráda, který mu začne postupně vysvětlovat svět.
Nejdřív úplně nevinně.
Pak přijde další video.
Další diskuse.
Další skupina na internetu.
A postupně se může měnit způsob, jakým člověk vnímá lidi kolem sebe.
Najednou už nejde jen o náboženství.
Začíná se vytvářet dělení na „my“ a „oni“.
A to je podle mě mnohem nebezpečnější než samotná náboženská konzervativnost.
Internet mě překvapil nejvíc
Dříve jsem si radikalizaci představoval jako něco, co se odehrává hlavně v nějakém konkrétním prostoru.
Dnes bych to řekl jinak.
Člověk může sedět doma v pokoji.
Nikdo kolem něj nemusí nic tušit.
A přitom může každý večer několik hodin sledovat videa, diskutovat v uzavřených skupinách a dostávat stále stejný typ obsahu.
Internet je v tomto ohledu úplně jiný svět.
Člověk nemusí hledat nic nelegálního ani násilného. Algoritmy mu mohou postupně nabízet další obsah podobný tomu, co už sleduje.
Pokud se k tomu přidá pocit osamělosti nebo frustrace, může vzniknout velmi uzavřený informační prostor.
Člověk pak přestane slyšet názory, které mu odporují.
Všichni kolem něj říkají totéž.
A když někdo tvrdí opak, je označen za nepřítele.
Tohle není problém pouze muslimských komunit. Podobný mechanismus může fungovat u nejrůznějších extremistických a konspiračních prostředí.
U islamistické radikalizace ale může mít další rozměr, protože náboženský jazyk poskytuje některým lidem velmi silný pocit morální jistoty.
Když se víra začne používat jako zbraň
Jednou z věcí, které jsem si začal všímat, byl způsob, jakým někteří lidé mluvili o ostatních.
V běžné náboženské debatě můžete říct, že s někým nesouhlasíte.
Můžete říct, že jeho způsob života považujete za špatný.
Můžete být dokonce velmi konzervativní.
Ale pořád uznáváte, že druhý člověk má právo žít jinak.
Nebezpečná hranice podle mě začíná tam, kde toto právo zmizí.
Kde už člověk neříká „já tomu nevěřím“, ale „ty nemáš právo takto žít“.
Ještě dál je pak přesvědčení, že proti takovým lidem je legitimní použít násilí.
Právě tam už podle mě nejde mluvit pouze o náboženském konzervatismu.
Německé instituce dnes islamismus popisují jako formu nábožensky motivovaného extremismu a vedle prevence se zabývají také konkrétními islamistickými skupinami a jejich aktivitami.
A je důležité říct ještě jednu věc.
Většina muslimů s islamistickým násilím nesouhlasí.
To není jen můj osobní dojem. I německá odborná literatura upozorňuje, že dschihadistické násilí odmítá velká většina muslimů a že mezi oběťmi tohoto násilí jsou ve velké míře právě muslimové.
Moje žena to viděla podobně
Když jsem se o těchto věcech začal se svou ženou bavit, čekal jsem, že bude některá témata obhajovat.
Místo toho mě překvapila její reakce.
„Proč si myslíš, že bych souhlasila s někým jen proto, že je muslim?“ zeptala se mě.
Došlo mi, že jsem možná nevědomky dělal stejnou chybu, jakou jsem předtím vytýkal ostatním.
Spojoval jsem náboženství s názory některých lidí, kteří se k němu hlásí.
Moje žena přitom dokázala být věřící a současně velmi kritická k některým muslimským skupinám.
Některé jejich názory považovala za příliš radikální.
Jiné za zbytečně uzavřené.
A u některých lidí jí vadilo, že podle ní používají náboženství hlavně jako nástroj kontroly nad ostatními.
Tehdy jsem pochopil, že uvnitř muslimských komunit probíhají stejné spory jako všude jinde.
Lidé se hádají o výklad víry.
O děti.
O politiku.
O to, jak moc se mají přizpůsobit většinové společnosti.
A také o to, kdo má právo říkat, co je „správný muslim“.
Ne každá mešita je stejná
Další věc, kterou jsem si musel vyjasnit, byla představa, že mešita představuje nějaký jednotný typ prostředí.
Nepředstavuje.
Některé mešity mají především náboženskou a komunitní funkci. Jiné mají silný kulturní nebo národnostní charakter. Některé jsou otevřenější německé společnosti, jiné více uzavřené.
Existují ale i skupiny, které bezpečnostní složky sledují kvůli extremistickým aktivitám.
To je důvod, proč je podle mě potřeba rozlišovat.
Není možné říct, že mešita rovná se radikalizace.
Stejně tak ale není rozumné tvrdit, že v žádném náboženském prostředí k radikalizaci dojít nemůže.
Obě tvrzení jsou příliš jednoduchá.
Německá zkušenost ukazuje, že islamistické radikalizační procesy mohou vznikat v různých sociálních prostředích a že jednotlivé komunity mohou být vůči extremistickému vlivu různě odolné.
Právě to je důvod, proč bych dnes mnohem víc sledoval konkrétní názory a chování než samotnou náboženskou nálepku.
Co mě začalo opravdu znepokojovat
Nejvíc mě neznepokojil člověk, který se modlí pětkrát denně.
Ani žena v šátku.
Ani muž, který nejí vepřové.
Ani rodina, která slaví jiné svátky než my.
Znepokojilo by mě něco jiného.
Kdyby někdo začal tvrdit, že lidé mimo jeho skupinu nemají stejná práva.
Kdyby odmítal demokratický systém jen proto, že neodpovídá jeho náboženské představě.
Kdyby ospravedlňoval násilí.
Kdyby vychovával děti k nenávisti vůči ostatním.
Kdyby se snažil izolovat mladé lidi od okolního světa a přesvědčoval je, že všichni mimo jeho komunitu jsou nepřátelé.
To už je něco úplně jiného než víra.
A právě tady bych podle své zkušenosti hledal hranici.
Německo už dnes radikalizaci řeší jako samostatný bezpečnostní i preventivní problém. Od roku 2024 má dokonce zákonně ukotvenou poradenskou službu pro rodiny a okolí lidí, u nichž mají obavy z islamistické radikalizace.
Pro mě je to důležité i z osobního důvodu.
Kdyby se někdy něco podobného týkalo někoho z mého okolí, nechtěl bych čekat, až bude pozdě.
Největší problém může být právě mlčení
Když dnes o radikalizaci přemýšlím, nejvíc mě děsí něco jiného než samotné extremistické projevy.
Je to mlčení lidí kolem.
Pokud rodina vidí, že se mladý člověk postupně izoluje, mění přátele, začne nenávidět určitou skupinu lidí a tráví celé dny v uzavřených internetových komunitách, může být lákavé říct si, že z toho vyroste.
Někdy vyroste.
Někdy ne.
A právě proto existují v Německu poradenské a preventivní programy, které se snaží zasáhnout ještě předtím, než dojde k násilí nebo trestné činnosti.
Možná nejdůležitější je přitom neztratit s člověkem kontakt.
Protože když ho okolí okamžitě odsoudí a zavře před ním dveře, může se ještě více uzavřít do skupiny, která mu nabízí jednoduché odpovědi.
A jednoduché odpovědi jsou přesně to, co člověk v období nejistoty často hledá.
Pořád žiju mezi dvěma světy
Dnes už se na muslimské prostředí v Německu nedívám stejnýma očima jako před svatbou.
Vidím věci, které mi připadají krásné.
Silné rodinné vazby, ochotu pomáhat si a pocit sounáležitosti.
Vidím ale i věci, kterým nerozumím a které bych sám nechtěl ve svém životě.
Silný tlak okolí, někdy velmi konzervativní představy o mužích a ženách nebo uzavírání části lidí do vlastních sociálních bublin.
A samozřejmě existují i případy skutečného extremismu.
Ale právě díky své ženě jsem pochopil, že všechny tyto věci nejdou smíchat dohromady.
Muslimská víra není totéž co islamismus.
Konzervatismus není automaticky extremismus.
A muslimská komunita není jeden uzavřený blok lidí se stejnými názory.
Když dnes potkám člověka z muslimského prostředí, už se nejdřív neptám, odkud pochází nebo jaké má náboženství.
Spíš poslouchám, co říká.
Jak mluví o ostatních lidech.
Jak se chová ke své rodině.
Jak se staví k násilí.
A jestli dokáže přijmout, že člověk vedle něj může žít úplně jinak.
Protože právě tam podle mě začíná skutečná hranice.
Ne mezi muslimem a nemuslimem.
Ale mezi člověkem, který chce žít podle svého, a člověkem, který chce rozhodovat o životě všech ostatních.
