Článek
Když jsme s manželkou čekali první dítě, myslel jsem si, že největší otázkou bude víra.
Říkal jsem si, že budeme muset vyřešit, jaké svátky budeme slavit, jestli bude dítě chodit do mešity, jak bude vypadat jeho vztah k islámu a jak moc do toho bude mluvit moje česká rodina.
Jenže potom přišly úplně obyčejné otázky.
V kolik má dítě chodit spát?
Kolik času může strávit u tabletu?
Smí si vzít sladkost před obědem?
Co když neposlechne?
Má se omluvit, i když si myslí, že nic neudělalo?
A hlavně: co uděláme, když se na něčem jako rodiče neshodneme?
Právě tehdy jsme zjistili, že rozdílné kulturní prostředí se neprojevuje jen u velkých témat.
Někdy se schová do úplné maličkosti.
Třeba do toho, jestli dítě může zůstat vzhůru o půl hodiny déle.
Já jsem byl v některých věcech přísnější, než jsem si o sobě myslel.
Moje žena zase v jiných.
A postupně jsme pochopili, že největší problém není v tom, že jsme každý jiný.
Problém by nastal až tehdy, kdyby dítě zjistilo, že proti sobě může rodiče postavit.
První hádky nebyly o islámu
Jednou večer jsme řešili úplnou banalitu.
Dítě nechtělo jít spát.
Já už měl pocit, že jsme to vysvětlili dostatečně.
Manželka chtěla ještě chvíli počkat.
Já jsem to považoval za zbytečné ustupování.
Ona zase můj přístup za zbytečně tvrdý.
A během několika minut jsme se nehádali kvůli dítěti.
Hádali jsme se kvůli tomu, jak každý z nás chápe rodičovskou autoritu.
To pro mě bylo první velké vystřízlivění.
Člověk může mít pocit, že se s partnerem dokonale zná.
Ale teprve ve chvíli, kdy společně vychováváte dítě, zjistíte, jaké vzorce jste si přinesli z vlastního dětství.
Já jsem vyrůstal v prostředí, kde bylo „ne“ většinou opravdu ne.
Když rodič něco řekl, nebylo zvykem o tom půl hodiny diskutovat.
Manželka měla z některých věcí jinou zkušenost.
Neznamenalo to, že by byla méně důsledná.
Jen měla jinou představu o tom, jak má rodič s dítětem mluvit a kdy je lepší vysvětlovat než přikazovat.
A najednou jsme oba zjistili, že každý z nás považuje svůj způsob za normální.
Jenže „normální“ je v rodině často jen jiné slovo pro „na co jsem zvyklý“.
Kdo má doma poslední slovo
Tahle otázka zněla jednoduše, ale dlouho jsme ji neuměli zodpovědět.
Já jsem byl zvyklý na představu, že rodič je autorita.
Manželka také respektovala rodičovskou autoritu, ale více zdůrazňovala vysvětlování a zapojení dítěte do rozhodování.
Na některých věcech jsme se shodli.
Dítě nemusí dostat všechno, co chce.
Některá pravidla prostě existují.
A rodiče musí být schopni říct ne.
Ale zároveň jsme si řekli, že dítě nesmí být rukojmím našich rozdílných názorů.
Když tedy jeden z nás řekne ne, druhý před dítětem automaticky neřekne ano.
Tohle pravidlo nám ušetřilo spoustu problémů.
Ne vždycky.
Ale často.
Pokud jsem měl jiný názor, probrali jsme ho až mezi sebou.
Ne před dítětem.
Protože dítě velmi rychle pozná, kde je slabé místo.
A není to nic špatného.
Děti prostě zkoušejí hranice.
Jen rodiče musí vědět, kde ty hranice jsou.
Víra do výchovy vstupovala, ale ne tak, jak jsem čekal
Samozřejmě přišly i otázky spojené s islámem.
Moje žena chtěla, aby děti věděly, co pro ni víra znamená.
A já jsem s tím neměl problém.
Můj problém byl spíš v tom, jak hluboko má náboženství zasahovat do každodenního života dětí.
Chtěl jsem, aby se mohly ptát.
Aby se nemusely bát říct, že něč nerozumějí.
Aby věděly, že otázka není urážka.
Manželka to postupně přijala.
A já zase pochopil, že pro ni předávání víry neznamená automaticky slepou poslušnost.
Bylo pro ni důležité, aby děti znaly určité hodnoty a tradice, které považuje za součást svého života.
Stejně jako já chci, aby znaly české tradice.
V tom jsme se nakonec překvapivě dobře doplnili.
Já jsem jim vyprávěl o tom, jak jsem jako malý jezdil k babičce.
Ona vyprávěla o svém dětství.
Děti tak dostávaly dvě různé zkušenosti a mohly vidět, že odlišnost nemusí znamenat konflikt.
Někdy jsme se ale hádali o hranice
Nejcitlivější byla otázka svobody.
Já jsem měl tendenci říkat:
„Ať si jednou vyberou samy.“
Manželka někdy odpovídala:
„Ano, ale nejdřív musí vědět, co si vlastně vybírají.“
A to byl podle mě jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi námi.
Já jsem svobodu chápal hlavně jako možnost rozhodnout se.
Ona ji častěji chápala jako možnost rozhodnout se až poté, co člověk něco poznal a pochopil.
Když jsme to rozebrali, zjistili jsme, že se vlastně nehádáme o svobodu.
Hádáme se o to, co jí má předcházet.
Nakonec jsme začali dětem ukazovat obě strany.
Když přišla otázka týkající se víry, odpověděla moje žena.
Když přišla otázka týkající se českých zvyků, odpověděl jsem já.
A když dítě chtělo vědět, proč máme na něco doma určitá pravidla, vysvětlovali jsme je společně.
Ne vždy jsme měli stejnou odpověď.
Ale dítě vidělo, že se dokážeme poslouchat.
A to pro mě bylo možná důležitější než samotná odpověď.
Tresty jsme řešili ještě složitěji
Na tresty jsme měli zpočátku úplně jiné názory.
Já jsem byl přesvědčený, že důsledek musí přijít rychle.
Když dítě něco udělá, musí pochopit, že jeho chování má následek.
Manželka chtěla nejdřív pochopit, proč se to stalo.
Mně to někdy připadalo jako zbytečné prodlužování.
Jí zase moje řešení připadalo příliš rychlé.
Časem jsme si nastavili něco mezi.
Nechtěli jsme děti ponižovat ani zastrašovat.
Zároveň jsme nechtěli, aby slovo „respekt“ znamenalo, že rodiče nesmějí nikdy říct ne.
Začali jsme rozlišovat mezi trestem a důsledkem.
Když dítě něco rozbije schválně, musí pomoci uklidit.
Když někomu ublíží, nestačí jen mechanické „promiň“.
Musí pochopit, co udělalo.
A když poruší pravidlo, nemůže očekávat, že se nic nestalo.
Zároveň jsme se snažili, aby následkem nikdy nebylo ponižování.
Tohle jsme měli společné.
Ani jeden z nás nechtěl vychovávat dítě strachem.
A to byl nakonec důležitější společný základ než všechny naše rozdíly.
Velkou roli hrály i naše rodiny
Potom přišla další kapitola.
Prarodiče.
A tam jsme zjistili, že někdy je jednodušší domluvit se s partnerem než s vlastní rodinou.
Moji rodiče měli své představy.
Chtěli být prarodiči, kteří dítěti dopřejí všechno, co si mohou dovolit.
Moje žena se někdy bála, že některé věci budou příliš benevolentní.
Na druhé straně její rodina měla zase svoje představy o tom, co je správné a jak by se dítě mělo chovat.
A my jsme stáli mezi nimi.
Postupně jsme si museli uvědomit jednu věc.
Prarodiče mohou mít názor.
Ale rodiče jsme my.
To neznamená, že máme vždy pravdu.
Znamená to jen, že za výchovu neseme odpovědnost my dva.
Když tedy někdo z rodiny přišel s názorem, který nám nevyhovoval, snažili jsme se ho nejdřív řešit mezi sebou.
Nechtěli jsme, aby dítě vidělo rodinu jako dvě soupeřící strany.
Česká babička proti muslimské babičce.
Český táta proti muslimské mámě.
To by byla cesta do pekla.
Dítě by se velmi rychle naučilo, že když něco neprojde u jednoho dospělého, může to zkusit u druhého.
A místo výchovy bychom měli vyjednávací systém.
Když jsme se neshodli, nerozhodovalo náboženství
Tohle bylo možná nejdůležitější pravidlo, které jsme si vytvořili.
Když se neshodneme, nebudeme říkat:
„Tak to bude podle islámu.“
Ani:
„Tak to bude podle českých zvyklostí.“
Rozhodnutí jsme se snažili hledat podle toho, co je pro naše dítě rozumné.
Někdy jsem ustoupil já.
Někdy manželka.
A někdy jsme si přiznali, že ani jeden z nás neví, co je nejlepší.
To bylo překvapivě osvobozující.
Protože rodiče mají někdy pocit, že musí mít odpověď na všechno.
Nemusí.
Dítě nepotřebuje dva dokonalé rodiče.
Potřebuje rodiče, kteří se dokážou domluvit, přiznat chybu a být předvídatelní.
A také rodiče, kteří dokážou změnit názor.
Co když dítě jednoho dne odmítne víru?
Tahle otázka mě pořád trochu děsí.
Ne proto, že bych očekával, že se to stane.
Ale protože vím, že jednou bude dítě dost staré na to, aby si vytvořilo vlastní názor.
A ten nemusí být stejný jako náš.
Možná bude chtít být věřící.
Možná nebude chtít víru řešit vůbec.
Možná se bude ptát.
Možná bude mít období, kdy bude všechno odmítat.
Nevím.
Ale jednu věc jsem si slíbil.
Pokud se to stane, nesmím z toho udělat osobní útok.
Stejně jako nechci, aby moje dítě jednou odmítlo českou část své identity jen proto, že se chce vymezit proti mně.
Dospívání je mimo jiné hledání vlastního prostoru.
A rodič musí někdy ustoupit, aby ho dítě mohlo najít.
Neznamená to, že se vzdává výchovy.
Znamená to, že chápe, že výchova má jednou skončit.
Největší změna přišla u mě
Když se ohlédnu zpátky, nejvíc se nezměnila moje žena.
Změnil jsem se já.
Před dětmi jsem si myslel, že dobrý rodič je ten, který má jasno.
Dnes si myslím, že dobrý rodič je často ten, který dokáže poslouchat.
Předtím jsem chtěl mít pravidla.
Dnes pořád pravidla chci, ale už chápu, že jejich smyslem není dítě ovládat.
Mají mu dát hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Předtím jsem se bál, že rozdílné kulturní prostředí bude pro děti problém.
Dnes si myslím, že problémem by bylo spíš to, kdybychom se jako rodiče navzájem nerespektovali.
Dítě totiž velmi rychle pozná, jestli rodiče své rozdíly zvládají.
A podle toho se učí i ono.
Když vidí, že český otec a muslimská matka dokážou diskutovat bez ponižování, učí se, že odlišnost není hrozba.
Když vidí, že jeden ustoupí, protože argument druhého je lepší, učí se, že ustoupit není prohra.
A když vidí, že rodič dokáže říct „nevím“, učí se, že nejistota není ostuda.
Nakonec jsme pochopili, co je opravdu důležité
Na začátku jsme chtěli vyřešit všechno.
Víru.
Tradice.
Jazyky.
Pravidla.
Školu.
Rodinu.
Autoritu.
Budoucnost.
Jenže žádný manuál na takovou rodinu neexistuje.
Stejně jako neexistuje jeden správný způsob, jak vychovávat všechny děti.
Naše děti nebudou vyrůstat v české domácnosti přenesené do Německa.
Nebudou ani v muslimské domácnosti, která se jen náhodou nachází v Německu.
Budou vyrůstat v naší domácnosti.
V rodině, kterou jsme vytvořili my dva.
Budou slyšet češtinu, němčinu i jazyk jejich matky.
Poznají české zvyky i tradice její rodiny.
Uslyší o islámu a zároveň budou vyrůstat v německém prostředí.
A někdy možná sami nebudou vědět, kam přesně patří.
Ale pokud jsme něco pochopili, pak to, že naším úkolem není rozhodnout za ně, kdo mají být.
Naším úkolem je dát jim dost pevné základy, aby si jednou mohly odpovědět samy.
A tak dnes otázku „kdo bude mít v naší rodině poslední slovo?“ vnímám trochu jinak.
Neměl by ho mít ani český táta, ani muslimská máma.
Poslední slovo by mělo mít dobro dítěte.
A pokud se kvůli tomu občas budeme muset oba uskromnit, ustoupit nebo přiznat chybu, pak je to možná přesně ta lekce, kterou naše děti potřebují vidět.
