Článek
Když lidem řeknu, že žiju v Německu s afghánskou muslimkou, dříve nebo později přijde otázka, na kterou se někteří stydí zeptat přímo. Jaké to vlastně je v posteli? Má vůbec chuť na sex? Musí se manžela poslouchat? A jak často spolu spíme?
Přiznávám, že mě ty otázky zpočátku překvapovaly. Jako by si někteří lidé představovali, že muslimská žena je za zavřenými dveřmi úplně jiná než ostatní ženy. Že intimita je pro ni povinnost, o které se nemluví, nebo že její vlastní touha vůbec nehraje roli.
Jenže skutečný partnerský život je mnohem složitější. A také mnohem obyčejnější, než si lidé představují.
S manželkou jsme si museli najít vlastní způsob, jak spolu o intimitě mluvit. Vyrůstali jsme v odlišném prostředí a některé věci jsme vnímali jinak. Pro ni bylo zpočátku obtížnější mluvit otevřeně o sexu. Ne proto, že by o něj nestála, ale protože v její rodině se o podobných věcech jednoduše nemluvilo. Některá témata byla považována za soukromá a žena se o nich neměla bavit před ostatními.
Postupně jsem pochopil, že mlčení neznamená nezájem. A že člověk nemůže očekávat, že partnerka bude automaticky prožívat intimitu stejně jako on.
Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám, je, jak často spolu máme sex. Lidé by nejraději slyšeli konkrétní číslo. Jednou týdně? Několikrát týdně? Jen po svatbě? Jen tehdy, když má chuť muž?
Pravda je, že žádný univerzální režim neexistuje. Jsou období, kdy máme jeden na druhého více času a energie, a chvíle, kdy nás zaměstnává práce, starosti nebo obyčejná únava. Moje žena není stroj a já také ne. Někdy má chuť ona, jindy já a někdy nemá náladu ani jeden z nás.
A právě to je možná pro některé lidi překvapivé: moje manželka má vlastní sexualitu, vlastní přání a vlastní hranice. Není to něco, co by automaticky určovalo její náboženství.
Jednou jsem si uvědomil, jak moc se naše představy mohou lišit. Myslel jsem si, že když o některých věcech nechce mluvit, znamená to, že jí nejsou příjemné. Později jsem pochopil, že potřebuje hlavně pocit bezpečí a důvěry. Když ví, že ji nebudu zesměšňovat ani na ni tlačit, dokáže být mnohem otevřenější.
Náboženství má v jejím životě své místo, ale náš vztah se nedá vysvětlit jednou nálepkou. Islám má pravidla týkající se sexuality a manželství, jejich výklad i osobní prožívání se však mezi jednotlivými lidmi a rodinami liší. Některé páry jsou velmi konzervativní, jiné si nastavují život jinak. A to platí i pro muslimské ženy.
Největší rozdíl jsem nakonec nepoznal v samotném sexu, ale v tom, jak důležitá je pro nás důvěra. Člověk může mít s partnerkou intimní život, ale pokud se bojí otevřeně říct, co mu vyhovuje a co ne, nikdy se nebude cítit opravdu blízko.
Někdy se mě lidé ptají, jestli se musím přizpůsobovat jejím náboženským pravidlům. Odpovídám, že v manželství se přizpůsobují oba. Já respektuji její přesvědčení a ona respektuje moje. Neznamená to, že se vždy shodneme. Znamená to, že se o věcech bavíme a hledáme řešení, které je přijatelné pro oba.
A co bych řekl člověku, který si myslí, že muslimka nemůže mít chuť na sex nebo si ho užívat? Ať přestane rozhodovat o ženách podle toho, jakou mají víru. Za každou náboženskou identitou je konkrétní člověk. Se svými touhami, obavami, zkušenostmi i hranicemi.
Možná to není odpověď, kterou někteří očekávají. Žádné tajné pravidlo, žádný pevně daný počet a žádný univerzální návod na sex s muslimkou neexistuje. A právě to je moje nejdůležitější zkušenost: intimita není otázkou náboženské nálepky. Je otázkou dvou lidí, kteří se musí naučit důvěřovat si i v těch nejintimnějších chvílích.
