Článek
Když jsme s manželkou začali mluvit o dětech, překvapilo mě, jak rychle se obyčejné otázky změnily v otázky identity.
Jakým jazykem na ně budeme mluvit? Budou slavit Vánoce? Budou chodit do mešity? Budou znát české pohádky? Budou se učit arabsky? Co řekneme, až se ve škole někdo zeptá, jestli jsou Češi, Němci, nebo muslimové?
Na začátku jsem měl v hlavě jednoduchou představu. Já jsem Čech, moje žena je muslimka a žijeme v Německu. Takže naše děti budou něco mezi tím.
Jenže čím víc jsme o tom mluvili, tím víc mi docházelo, že slovo „mezi“ vlastně vůbec nevystihuje, jak může taková rodina fungovat.
Člověk totiž není dort, který se dá rozdělit na poloviny.
Nejdřív jsme se hádali o věcech, které nám dnes připadají skoro směšné
Jedna z prvních debat se týkala jazyka.
Já jsem chtěl, aby děti uměly česky. Ne jen pár slov, aby rozuměly babičce, ale opravdu česky. Chtěl jsem, aby jednou mohly přijet k mojí rodině a nebyly odkázané na překladač nebo na mě.
Manželka zase chtěla, aby děti dobře znaly její jazyk a mohly bez problémů komunikovat s její částí rodiny.
A samozřejmě tu byla ještě němčina.
Žijeme v Německu, děti budou chodit do německé školy a jejich kamarádi budou mluvit německy. Bylo tedy jasné, že němčina bude v jejich životě přirozeně velmi silná.
Najednou jsme zjistili, že naše děti mohou vyrůstat ve třech jazycích.
A mně to nejdřív připadalo jako docela velký problém.
Bál jsem se, že budou mít zmatek.
Dnes bych se té obavy skoro smál.
Čím déle jsme o tom přemýšleli, tím víc nám docházelo, že jazyky nejsou jen předměty ve škole. Každý jazyk je zároveň cesta k určité části rodiny.
Čeština znamená moje rodiče, moje dětství, české pohádky, výlety na chalupu a věty, které člověk říká automaticky, protože je slyšel celý život.
Její jazyk znamená její rodiče, její dětství, rodinné příběhy, které já někdy znám jen z vyprávění.
A němčina je jazyk našeho společného života.
Najednou jsem si uvědomil, že dětem vlastně nedáváme tři jazyky. Dáváme jim tři dveře do různých částí jejich vlastního života.
Co pro nás znamenalo, že jsou muslimové
Ještě složitější byla otázka víry.
Když jsem před svatbou přemýšlel o islámu, měl jsem samozřejmě nějaké představy. Člověk něco slyší v médiích, něco vidí kolem sebe, něco si přečte a vytvoří si obraz.
A pak najednou žijete s muslimkou v jedné domácnosti.
Zjistíte, že místo abstraktního „islámu“ řešíte úplně konkrétní věci.
Co budeme jíst?
Jak budeme slavit svátky?
Co bude během ramadánu?
Budou děti chodit do mešity?
Budou se modlit?
Co jim budeme říkat o Bohu?
A hlavně: kdo o tom všem rozhodne?
Dlouho jsem měl pocit, že odpověď musí být buď moje, nebo její.
Pak mi došlo, že to je špatně postavené.
Nešlo o to, kdo z nás vyhraje.
Šlo o to, jak dětem vysvětlit, odkud pocházejí oba jejich rodiče a proč se některé věci u nás doma dělají jinak než u jejich kamarádů.
Nechtěli jsme z dětí udělat projekt.
Nechtěli jsme, aby se jednoho dne probudily a měly pocit, že musí splnit nějaký seznam pravidel jen proto, že jejich rodiče pocházejí z různých prostředí.
Zároveň jsme ale nechtěli víru schovat.
Pro moji ženu je islám součástí její identity a bylo by zvláštní předstírat, že není.
Děti proto měly poznat její víru stejně přirozeně, jako poznají moje české kořeny.
Vánoce byly překvapivě větší téma, než jsem čekal
U nás doma se například dlouho řešily Vánoce.
Pro mě jsou Vánoce spojené s dětstvím. Stromek, cukroví, návštěvy, pohádky, kapr, dárky. Člověk si často ani neuvědomuje, kolik významů má něco, co považuje za samozřejmé.
Pro manželku byla situace jiná.
Nechtěla dětem zakazovat české tradice, ale zároveň nechtěla, aby si děti automaticky spojily všechny naše zvyky s její vírou.
Nakonec jsme si řekli, že některé věci můžeme dělat jednoduše proto, že jsou součástí naší rodiny.
A právě to pro mě bylo důležité zjištění.
Nemusíme si vybírat mezi českou a muslimskou rodinou.
Můžeme vytvořit rodinu, která bude mít vlastní tradice.
Děti mohou vědět, co znamená ramadán, a zároveň znát české vánoční pohádky.
Mohou znát muslimské svátky a zároveň jezdit k české babičce na Velikonoce.
Mohou poslouchat příběhy o mojí rodině a zároveň poslouchat příběhy z rodiny mojí ženy.
Nemusí to být rozpor.
Problém nastává až ve chvíli, kdy dospělí začnou dětem vysvětlovat, že jedna část jejich identity musí porazit tu druhou.
Největší otázka přišla před nástupem do školy
Když děti začnou chodit do školy, identita přestává být jen rodinná věc.
Najednou ji řeší i okolí.
Učitelé, spolužáci, rodiče spolužáků.
A děti se začnou ptát samy.
Jednou se například může stát, že se dítě vrátí ze školy a řekne:
„Tak co vlastně jsem?“
Čech?
Němec?
Muslim?
Nebo všechno dohromady?
Přesně toho jsem se původně bál.
Ne toho, že by děti nevěděly, kdo jsou.
Bál jsem se, že jim to někdo bude chtít vysvětlit za nás.
V Německu jsme navíc zjistili, že otázka identity může být ještě složitější. Dítě může mít českého otce, muslimskou matku, německý rodný list, německý přízvuk a příbuzné v několika zemích.
A pak se ho někdo zeptá: „Odkud jsi?“
Jedna jednoduchá otázka.
A přitom může být odpověď velmi dlouhá.
Pro nás bylo důležité, aby děti nemusely jednu část sebe zapírat jen proto, aby se někam vešly.
Když řeknou, že jsou Češi, nemusí to znamenat, že nejsou muslimové.
Když řeknou, že jsou muslimové, nemusí to znamenat, že nejsou Češi.
A když jednou řeknou, že se cítí hlavně jako Němci, nebudu to brát jako zradu.
Tohle pro mě bylo možná nejtěžší přijmout.
Dítě není majetek rodičů
Člověk má někdy pocit, že když má dítě, může mu předat všechno, co považuje za důležité.
Jazyk.
Víru.
Tradice.
Hodnoty.
Rodinné příběhy.
Jenže postupně jsem pochopil jednu nepříjemnou věc.
Dítě není pokračování rodiče.
Je to samostatný člověk.
Můžeme mu ukázat, odkud pochází.
Můžeme mu dát znalosti, zkušenosti a vztah k rodině.
Můžeme ho vést k tomu, aby respektovalo naše hodnoty.
Ale nemůžeme mu naplánovat celý život.
A to platí pro mě stejně jako pro moji ženu.
Já nemůžu očekávat, že dítě bude automaticky milovat Česko jen proto, že jsem Čech.
Stejně tak ona nemůže očekávat, že dítě bude celý život praktikovat víru přesně stejným způsobem jako ona.
Můžeme mu dát základ.
Ale konečná podoba identity vznikne až během jeho vlastního života.
Přesto jsme některé věci měli jasno
To ale neznamená, že jsme si řekli, že je všechno jedno.
Právě naopak.
Některé hodnoty jsme chtěli dětem předat oba.
Respekt k druhým.
Slušnost.
Odpovědnost.
Schopnost říct svůj názor bez ponižování člověka, který má jiný.
A také schopnost pochybovat.
Pro mě bylo důležité, aby se děti nebály zeptat na věci, kterým nerozumějí.
Ani v náboženství.
Ani v politice.
Ani v rodině.
Ani ve škole.
Nechtěl jsem, aby slyšely „protože se to tak dělá“ a tím debata skončila.
Manželka to viděla podobně, i když vycházela z jiného prostředí.
A právě tady jsme zjistili, že pod různými kulturními a náboženskými rozdíly máme mnoho společného.
Oba chceme vychovat slušné lidi.
Oba chceme, aby naše děti znaly svoje kořeny.
Oba chceme, aby dokázaly žít mezi lidmi, kteří jsou jiní než ony.
A oba chceme, aby se jednou dokázaly samy rozhodovat.
Moje česká rodina měla někdy jinou představu
Ne všechno bylo jednoduché ani mezi námi a širší rodinou.
Moji rodiče například přirozeně přemýšleli o vnoučatech trochu po svém.
Chtěli, aby znaly české tradice.
A já jim rozuměl.
Pro ně nebyla otázka islámu nějaká akademická debata o identitě.
Byla to otázka jejich vnoučat.
Chtěli vědět, jak budou děti vychovávané, jaké budou mít zvyky a jak moc budou součástí české rodiny.
Na druhé straně rodina mojí ženy měla svoje představy.
A někdy jsme měli pocit, že obě strany mluví, jako kdyby si dítě muselo vybrat jednu stranu.
Českou, nebo muslimskou.
Jenže dítě nepatří žádné straně.
Patří samo sobě.
To byla věta, ke které jsme se doma vraceli nejčastěji.
Nechtěli jsme, aby naše děti jednou cítily, že musí někomu dokazovat, že jsou dost české.
Ani aby musely dokazovat, že jsou dost muslimské.
A už vůbec ne, aby měly pocit, že zklamaly jednoho rodiče tím, že se jim přirozeně přiblížila část identity druhého.
Časem jsem pochopil, že identita není kolonka
Dřív jsem měl rád jednoduché odpovědi.
Čech.
Němec.
Muslim.
Nemuslim.
Věřím.
Nevěřím.
Patřím sem.
Nepatřím sem.
U dětí jsem ale zjistil, že takhle jednoduché to být nemusí.
Naše děti mohou být doma vystavené několika kulturám současně.
Mohou mluvit několika jazyky.
Mohou mít kamarády z různých prostředí.
Mohou některé tradice milovat a jiné odmítat.
Mohou být hrdé na českou část rodiny a současně být hrdé na část rodiny své matky.
A jednoho dne si mohou vytvořit vlastní vztah k náboženství.
Možná bude silný.
Možná bude spíš kulturní.
Možná se budou ptát.
Možná budou pochybovat.
A možná některé věci převezmou a jiné nechají za sebou.
Tohle už nemůžeme naplánovat.
Můžeme jen zajistit, aby měly dostatek informací a dostatečně bezpečný domov na to, aby o těchto věcech mohly mluvit.
Nakonec jsme přestali řešit otázku „české, nebo muslimské“
Kdyby se mě dnes někdo zeptal, jestli budou naše děti Čechy, nebo muslimové, asi bych mu odpověděl jinak než před lety.
Doufám, že budou znát obojí.
A že budou vědět, že nemusí nic z toho používat jako zbraň proti druhým.
Chci, aby znaly český humor a české pohádky.
Chci, aby mohly mluvit s mojí rodinou česky.
Chci, aby věděly, odkud jejich otec pochází.
Stejně tak chci, aby znaly rodinu své matky.
Aby rozuměly jejím tradicím.
Aby věděly, co pro ni znamená víra.
A pokud budou chtít být muslimové, nechci, aby se za to někdy styděly.
Pokud budou chtít některé věci z víry odmítnout, nechci, aby se bály mi to říct.
A pokud jednou zjistí, že jejich nejpřesnější odpověď na otázku „odkud jsi?“ je dlouhá několik vět, budu to považovat spíš za výhodu než problém.
Protože možná právě to je největší dar, který může dítě z takové rodiny dostat.
Ne jednu hotovou identitu.
Ale možnost poznat několik světů a potom si z nich postupně vytvořit vlastní.
Dřív jsem se bál, že naše děti budou stát jednou mezi dvěma světy.
Dnes bych řekl, že možná budou stát uprostřed několika světů.
A mezi tím je velký rozdíl.
Být mezi dvěma světy může znamenat, že člověk nikam nepatří.
Být součástí několika světů může znamenat, že člověk má víc míst, která může nazývat domovem.
A přesně to jsme jim nakonec chtěli dát.
