Článek
Teprve když jsem odjel do Afghánistánu, pochopil jsem, jak moc jsem byl zvyklý na svůj každodenní režim. V Německu jsem ráno vstával přibližně ve stejnou dobu, věděl jsem, co mě čeká v práci, kdy budu mít chvíli pro sebe a jak si naplánuji zbytek dne. Nemusel jsem o těchto věcech přemýšlet. Byly přirozenou součástí mého života. Před cestou mě ani nenapadlo, že právě ztráta těchto drobných jistot pro mě bude jednou z nejtěžších částí pobytu.
V Afghánistánu jsem se najednou ocitl v prostředí, kde se můj dosavadní způsob fungování nehodil na všechno. Denní program se mohl měnit podle rodinných plánů, návštěv nebo okolností, které jsem nemohl ovlivnit. Někdy jsem věděl, co se bude dít, jindy jsem jen čekal, až mi někdo řekne, kam půjdeme a co se ode mě očekává. Zpočátku jsem se snažil brát to s nadhledem. Říkal jsem si, že jsem přijel poznat jiný způsob života, a nemohu tedy očekávat, že všechno bude fungovat podle mých představ.
Jenže něco jiného je přijmout, že se věci dělají jinak, a něco jiného je mít pocit, že nad vlastním časem téměř nemám kontrolu. Když jsem chtěl něco zařídit, potřeboval jsem se nejprve domluvit s ostatními. Když jsem si chtěl odpočinout, musel jsem přemýšlet, jestli je to vhodná chvíle. A když jsem si naplánoval něco sám pro sebe, mohl se objevit rodinný program, kterému se očekávalo, že se přizpůsobím.
Nešlo přitom o to, že bych odmítal trávit čas s příbuznými své ženy. Naopak. Věděl jsem, že rodina pro ni hodně znamená, a chtěl jsem ji poznat. Jen jsem si postupně uvědomoval, že zatímco pro ostatní je společný program samozřejmostí, pro mě může být náročný. Ne vždy jsem rozuměl rozhovorům, neznal jsem všechny zvyklosti a často jsem nedokázal odhadnout, jak dlouho nějaká návštěva potrvá. To, co pro ostatní představovalo běžnou součást dne, pro mě znamenalo neustálé soustředění a přizpůsobování.
Nejvíc mi chyběla možnost rozhodovat o maličkostech bez toho, abych měl pocit, že musím své rozhodnutí někomu vysvětlovat. V Německu jsem mohl vyrazit na procházku, něco si zařídit nebo prostě zůstat chvíli sám. Nemusel jsem pokaždé řešit, jestli se tím od někoho neodděluji nebo zda moje rozhodnutí nebude působit nezdvořile. V novém prostředí jsem si však podobné otázky kladl mnohem častěji. Nechtěl jsem nikoho urazit, a tak jsem někdy raději ustoupil, i když jsem už potřeboval chvíli klidu.
Postupně se ve mně začala hromadit únava, kterou jsem zpočátku neuměl pojmenovat. Nebyla způsobená jednou velkou událostí. Skládala se z drobností: z čekání, z nejistoty, z nutnosti sledovat, co dělají ostatní, i z toho, že jsem nemohl vždy jednoduše říct, co potřebuji. Člověk může být unavený i tehdy, když fyzicky nic náročného nedělá. Stačí, když musí celý den přemýšlet nad věcmi, které doma řeší automaticky.
Doufal jsem, že mi s tím pomůže moje žena. Ona znala místní prostředí, věděla, jak se její rodina domlouvá a co se v různých situacích očekává. Pro ni bylo mnoho věcí přirozených, zatímco já v nich hledal orientaci. Někdy mi stačilo krátké vysvětlení nebo ujištění, že si mohu na chvíli odpočinout. Když jsem ho nedostal, cítil jsem se ještě nejistější. Nechtěl jsem po ní, aby se kvůli mně vzdala času s rodinou. Potřeboval jsem ale, abychom našli rovnováhu mezi tím, co je důležité pro ni, a tím, co potřebuji já.
Uvědomil jsem si také, že přizpůsobování musí fungovat oběma směry. Když přijedu do jiné země, je přirozené, že se učím místním zvyklostem a respektuji pravidla, která neznám. Nemohu očekávat, že se všichni budou chovat jako lidé v Německu. Zároveň by ale nemělo být samozřejmé, že se přizpůsobím úplně všemu bez možnosti říct svůj názor. Respekt k druhým přece nemusí znamenat, že člověk přestane vnímat vlastní potřeby.
Nechci z několika týdnů dělat soud nad celou zemí ani nad způsobem života všech místních rodin. Každá domácnost má jiná pravidla a každé manželství si musí najít vlastní rovnováhu. Moje zkušenost mi však ukázala, že kulturní rozdíly se neprojevují pouze ve velkých otázkách víry nebo tradic. Někdy se nejvíc ukážou v tom, kdo rozhoduje o programu dne, jak se plánuje společný čas a zda je prostor i pro člověka, který potřebuje něco jiného než ostatní.
Dnes už vím, že jsem se do Afghánistánu nemohl vydat s představou, že všechno bude fungovat jako doma. Zároveň ale nechci, aby se ze vztahu stalo nekonečné přizpůsobování jednoho člověka druhému prostředí. Chci se učit, chápat a respektovat. Potřebuji však také možnost říct, kdy jsem unavený, kdy potřebuji soukromí a kdy bych si přál rozhodnout o něčem sám.
Možná největší lekcí pro mě nebylo to, že lidé mohou žít úplně jinak. To jsem věděl už před cestou. Těžší bylo pochopit, že skutečné soužití nezačíná ve chvíli, kdy jeden člověk přijme všechna pravidla druhého. Začíná tehdy, když se oba snaží vytvořit prostor, ve kterém se nikdo nemusí vzdát sám sebe, aby mohl být součástí rodiny.
