Článek
Když jsem své rodině oznámil, že si vezmu muslimku, čekal jsem nejrůznější reakce. Máma se ptala, jestli budeme slavit Vánoce, táta chtěl vědět, jestli naše děti budou muslimové, a kamarádi měli především spoustu otázek, které se neodvažovali položit přímo.
Já jsem přitom měl pocit, že to všechno zbytečně komplikují. Miloval jsem ji, rozuměli jsme si a před svatbou jsme spolu normálně žili. V Německu jsme měli práci, vlastní byt a život, který se na první pohled od života jiných mladých párů nijak zvlášť nelišil.
A právě to mě později překvapilo nejvíc.
Člověk totiž nemusí být výrazně věřící, aby se kulturní rozdíly začaly postupně objevovat v úplně obyčejných situacích.
První větší překvapení přišlo s rodinou
Moje žena pochází z muslimské rodiny, která žije už delší dobu v Německu. Když jsem ji poznal, její příbuzní na mě působili velmi přátelsky. Nebyl jsem pro ně žádný vetřelec a nikdo mi nedával najevo, že bych kvůli tomu, že nejsem muslim, byl méněcenný.
Jenže po svatbě jsem začal chápat, že rodina má v jejich světě trochu jinou váhu, než jsem byl zvyklý z Česka.
Najednou nebylo samozřejmé, že si o všem rozhodneme jen my dva. Některé věci se probíraly s rodiči, sourozenci nebo širší rodinou. Nešlo přitom vždycky o přímé zasahování do našeho manželství. Spíš o pocit, že rodina má právo vědět, co se u nás děje, a že její názor má určitou váhu.
Zpočátku mě to štvalo.
V Česku jsem byl zvyklý na představu, že když se dva lidé vezmou, vytvoří vlastní malou jednotku a rodiče stojí trochu stranou. U nás doma se samozřejmě také řešily rodinné věci, ale nebyl jsem zvyklý na tak silné propojení několika generací.
Časem jsem pochopil, že to nemusí být jen problém. Když někdo potřeboval pomoc, rodina se objevila téměř okamžitě. Když jsme něco slavili, nebyli jsme na to sami. A když se narodily děti, jejich prarodiče nechtěli být jen návštěvou jednou za měsíc.
Najednou jsem měl mnohem větší rodinu, než jsem si při svatbě představoval.
Ramadán změnil rytmus celé domácnosti
Další věc, kterou jsem před svatbou úplně nedocenil, byl ramadán.
Samozřejmě jsem věděl, co znamená. Věděl jsem, že muslimové během něj přes den nejí a nepijí. Jenže vědět to teoreticky a žít vedle člověka, který měsíc mění svůj denní režim, jsou dvě úplně rozdílné věci.
Večer se najednou stal důležitější než obvykle. Jídlo nebylo jen jídlem, ale součástí společného rituálu. Některé dny byly klidnější, jiné společensky mnohem rušnější.
A já jsem si postupně uvědomil jednu důležitou věc.
Nemusel jsem být muslim, abych se toho účastnil.
To pro mě bylo možná největší překvapení. Dříve jsem měl pocit, že člověk buď určitou víru vyznává, nebo ji odmítá. Ve společném životě to ale tak jednoduché není. Můžu respektovat její půst, aniž bych sám držel celý měsíc půst. Můžu s ní sedět u večerního jídla, aniž bych tím měnil svoje přesvědčení.
Najednou jsem pochopil, že respekt a vlastní víra nejsou totéž.
Německo je v tomhle zvláštní prostředí
Na našem životě je zajímavé i to, že nežijeme v Česku, ale v Německu.
Kdybychom žili někde v českém městě, naše manželství by podle mě vypadalo trochu jinak. Tady jsme obklopeni mnohem početnější muslimskou komunitou a člověk se s ní setkává přirozeněji.
Jsou tu mešity, restaurace, obchody, kulturní centra i nejrůznější spolky. A hlavně lidé z různých zemí.
To je další věc, kterou jsem si předtím neuvědomoval. Neexistuje něco jako jedna jednotná muslimská komunita.
Potkal jsem Turky, Araby, lidi z Balkánu, Íránce, Afghánce i muslimy, kteří se v Německu narodili a s původní zemí svých rodičů mají společného jen velmi málo.
Někteří byli velmi liberální, jiní výrazně konzervativní. Někteří chodili do mešity pravidelně, jiní jen při významných příležitostech. Někteří byli hluboce věřící a přitom působili naprosto otevřeně vůči lidem jiného vyznání.
Právě tohle mě naučilo být opatrný s větami typu „muslimové jsou takoví“.
Nejsou.
Stejně jako mezi křesťany, ateisty nebo Čechy existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými lidmi.
Setkal jsem se i s názory, které mi nebyly příjemné
Nechci ale tvrdit, že všechno bylo idylické.
Za dobu, co v Německu žijeme, jsem se setkal i s názory, které mi byly hodně vzdálené. Někteří lidé z muslimského prostředí měli velmi konzervativní představy o rolích mužů a žen. Jindy mě překvapil odmítavý postoj k některým hodnotám německé společnosti.
A právě tady podle mě vzniká prostor pro problémy.
Když člověk žije celý život pouze uvnitř vlastní komunity, může si vytvořit velmi uzavřený pohled na svět. To se může stát muslimovi stejně jako komukoli jinému. Rozdíl je v tom, že ve velkých evropských městech existují prostředí, kde se člověk může pohybovat téměř výhradně mezi lidmi podobného původu, jazyka nebo náboženství.
Radikalizace je ale něco úplně jiného než běžná náboženská víra.
Nikdy bych si nedovolil říct, že člověk, který je konzervativní muslim, je automaticky radikál. Stejně tak pravidelné chození do mešity samo o sobě neznamená nic nebezpečného.
Rozhodující jsou podle mě konkrétní názory a chování člověka.
Moje žena sama některé postoje, se kterými jsem se setkal, odmítá. A právě díky ní jsem pochopil, že pro mnoho muslimů je extremismus stejně nepřijatelný jako pro většinu ostatních lidí.
Největší otázkou byly děti
Nejtěžší rozhovory jsme nakonec nevedli kvůli jídlu, ramadánu ani rodinným návštěvám.
Vedli jsme je kvůli dětem.
Když jsme ještě neměli děti, připadalo nám všechno jednoduché. Říkali jsme si, že se nějak domluvíme. Jenže ve chvíli, kdy jsme začali přemýšlet o jejich výchově, ukázalo se, že otázka náboženství není vůbec malá.
Jaké budou mít děti svátky? Budou chodit do mešity? Budou znát české tradice? Jak budeme mluvit o Bohu? Co jim řekneme o tom, proč jejich matka věří a jejich otec ne?
Tohle nejsou otázky, které vyřešíte během jednoho večera.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že smíšené manželství není jen o tom, že dva lidé mají odlišný původ. Jakmile přijdou děti, všechny rozdíly se mohou stát mnohem konkrétnějšími.
Zároveň ale mohou být děti tím nejlepším místem, kde se oba světy potkají.
Naše děti mohou znát české Vánoce stejně jako muslimské tradice. Mohou mít německé spolužáky a zároveň prarodiče, kteří pocházejí z úplně jiného kulturního prostředí.
Nemusí si nutně vybrat jen jednu identitu.
Češi se mě někdy ptají, jestli bych si muslimku vzal znovu
Když se mě dnes někdo zeptá, jestli bych si po všech těch zkušenostech muslimku vzal znovu, odpověď není tak jednoduchá, jak by možná čekal.
Nevzal jsem si totiž „muslimku“.
Vzal jsem si konkrétní ženu.
Člověka, kterého miluji, se kterým se hádám kvůli úplně obyčejným věcem a se kterým řeším stejné starosti jako miliony dalších párů.
Rozdíly mezi námi ale existují a bylo by hloupé předstírat, že ne. Někdy jsou zajímavé, někdy únavné a někdy nás donutí přemýšlet o věcech, které bychom jinak vůbec neřešili.
A možná právě to je největší překvapení, které mi život s muslimkou v Německu přinesl.
Člověk si myslí, že se ožení s někým z jiné kultury a bude muset pochopit jeho svět.
Nakonec ale zjistí, že se při tom musí naučit mnohem víc i o sobě.
A že žádná kultura, žádné náboženství ani žádná komunita nedokáže předem říct, jaké bude konkrétní manželství.
To se ukáže až doma, mezi dvěma lidmi, kteří se rozhodli spolu žít.
