Článek
Ještě před několika lety jsem měl za to, že celoroční pneumatiky jsou ideálním řešením pro každého, kdo nechce dvakrát ročně řešit návštěvu pneuservisu. Jedna sada, žádné skladování druhých kol a člověk má vystaráno. Jenže česká zima umí být pořádně nevyzpytatelná. Jeden den je venku deset stupňů a prší, druhý den ráno člověk sotva otevře dveře auta, protože přes noc všechno pokryla námraza.
Právě v takových chvílích začíná být otázka celoročních pneumatik mnohem zajímavější. Nejde totiž jen o to, zda s nimi lze legálně jezdit v zimě. Důležité je, jestli dokážou bezpečně zvládnout podmínky, do kterých se řidič skutečně dostane.
Celoroční pneumatiky mají jednu velkou výhodu. Jsou navržené tak, aby fungovaly v širokém rozmezí teplot a poradily si s různými povrchy. Jejich konstrukce a směs představují kompromis mezi letními a zimními vlastnostmi. V běžném městském provozu, kde jsou silnice většinou udržované a řidič nejezdí každý den desítky kilometrů, mohou být velmi praktické.
Jenže potom přijde první pořádný sníh.
Na mokré vozovce při teplotách kolem nuly se mohou rozdíly mezi jednotlivými modely projevit poměrně výrazně. Ještě větší problém nastává na uježděném sněhu, ledovce nebo při rozjezdu do kopce. Auto může hůře zabírat, při brzdění potřebuje více prostoru a v zatáčce nemusí reagovat tak jistě, jak by řidič očekával.
Nejnebezpečnější je podle mě falešný pocit jistoty. Když člověk několik měsíců jezdí na celoročních pneumatikách bez jediného problému, snadno získá dojem, že zvládnou úplně všechno. Jenže pneumatiky se neprověřují při obyčejné jízdě po suché silnici. Jejich skutečné schopnosti se ukážou ve chvíli, kdy musí auto náhle zastavit nebo změnit směr.
Zvláštní pozornost bych věnoval lidem, kteří pravidelně jezdí mimo město. V nížinách může být silnice relativně čistá, zatímco o několik kilometrů dál v kopcích leží sníh a vozovka namrzá. Kdo vyráží brzy ráno do práce, nemůže si vždy vybírat, za jakého počasí pojede. A právě pro takové řidiče nemusí být celoroční obutí vždy nejvhodnější volbou.
Další důležitou věcí je samotný stav pneumatik. Celoroční sada se používá nepřetržitě, takže se postupně opotřebovává. S ubývajícím dezénem se zhoršují některé její vlastnosti, což je obzvlášť důležité při jízdě na mokru a sněhu. Řidič by proto neměl čekat až na okamžik, kdy bude pneumatika téměř hladká.
Při nákupu se vyplatí sledovat také označení 3PMSF, tedy symbol hory se třemi vrcholy a sněhovou vločkou. Ten potvrzuje, že pneumatika splnila stanovené požadavky na vlastnosti při jízdě na sněhu. Neznamená ale, že se vyrovná každé kvalitní zimní pneumatice. Rozhodující jsou výsledky konkrétního modelu v nezávislých testech.
Osobně bych celoroční pneumatiky nezavrhoval. Pokud někdo jezdí převážně po městě, má menší nájezd a v případě špatného počasí může cestu odložit, mohou mu dobře posloužit. Jinak bych ale přemýšlel u člověka, který každý den dojíždí desítky kilometrů, jezdí po kopcovitých silnicích nebo pravidelně vyráží na hory.
Nakonec totiž nejde o to, jestli je na bočnici pneumatiky napsáno celoroční. Jde o to, jak se zachová ve chvíli, kdy se před autem objeví překážka a řidič musí okamžitě brzdit. A právě tehdy může být rozdíl mezi vhodně zvolenou a nevhodnou pneumatikou mnohem důležitější než několik ušetřených tisíc korun za druhou sadu kol.
Zdroje pod článek:
- ADAC a ACL - vysvětlení rozdílů mezi letními, zimními a celoročními pneumatikami
- AutoBild - srovnávací test celoročních pneumatik
- Evropská komise - vysvětlení označení 3PMSF a testování na sněhu
- Zákon o provozu na pozemních komunikacích
