Článek
Za ty roky, co řídím trolejbus, jsem zažil ledacos. Lidé si s sebou vozí nákup na celý týden, květiny větší než jejich spolucestující, jízdní kola, koloběžky a občas i předměty, u kterých si říkám, jestli se jejich majitelé cestou nerozhodli vystěhovat celý byt. Přesto jsem měl pořád pocit, že existují určité hranice. Třeba že si člověk nenaloží do veřejné dopravy nábytek, který by se nevešel ani do menšího osobního auta. Jednoho dne jsem ale zjistil, že moje představa o zdravém rozumu je možná příliš optimistická.
Bylo odpoledne, trolejbus už byl poměrně plný a na zastávce čekala skupinka lidí. Zastavil jsem, otevřel dveře a začal obvyklý kolotoč nastupování a vystupování. Paní s kabelkou, student se sluchátky, starší pán s nákupem. Všechno vypadalo normálně, dokud jsem koutkem oka nezahlédl něco, co se rozhodně nepodobalo běžnému zavazadlu.
Na chodníku stál muž a vedle něj obrovská skříň.
Ne malá noční skříňka, kterou by člověk s trochou snahy přenesl v náručí. Mluvím o kusu nábytku, který vypadal, jako by ho někdo právě vytrhl ze stěhovacího auta a rozhodl se, že další zastávkou bude městská linka. Skříň byla vysoká, široká a na první pohled dost těžká. Muž ji držel za bok a tvářil se naprosto spokojeně.
Nejdřív jsem čekal, že se jen potřebuje zeptat na cestu. Potom jsem pochopil, že to myslí vážně. Začal skříň natáčet směrem ke dveřím.
„Dobrý den, pane, s tímhle do trolejbusu nemůžete,“ zavolal jsem na něj.
Zastavil se a podíval se na mě. „A proč jako ne?“
Ta otázka mě na okamžik odzbrojila. Člověk má někdy pocit, že některé věci není třeba vysvětlovat. Když se někdo snaží dostat do trolejbusu s nábytkem velikosti menšího rodinného dědictví, očekával bych, že pochopí problém ještě před otevřením dveří.
„Je to příliš velké. Zabral byste prostor pro cestující a mohl byste zablokovat průchod. Navíc s tím nemůžete bezpečně nastoupit,“ vysvětlil jsem.
Muž se zatvářil uraženě. „Vždyť to nějak dostaneme dovnitř.“
Rozhlédl jsem se po vozidle. Uvnitř stáli lidé, několik cestujících mělo tašky a uprostřed se snažila protlačit paní s kočárkem. Představa, že mezi nimi začneme manévrovat s obrovskou skříní, mi připadala jako začátek komedie, ve které se na konci někdo zasekne ve dveřích a všichni ostatní budou muset vystoupit.
„Pane, tohle není stěhovací služba. Nemohu vás s tím nechat nastoupit.“
„Ale já za to platím!“ ohradil se.
Samozřejmě. Jízdné. Univerzální argument, kterým lze podle některých lidí vyřešit všechno od zpoždění přes špatné počasí až po nedostatek místa na nábytek. Kdyby se za každou podobnou větu uděloval řidičům jeden den dovolené navíc, mohl bych už dávno odjet na dlouhou dovolenou někam, kde žádné trolejbusy nejezdí.
„Jízdenka je pro přepravu cestujícího a zavazadel, která lze bezpečně přepravovat. Tohle je kus nábytku, se kterým nemůžete zablokovat celé vozidlo,“ odpověděl jsem.
Muž si povzdechl, jako bych mu právě odmítl půjčit vlastní ledvinu. „Takže člověk už nemůže nic?“
„Můžete si objednat stěhování nebo odvoz nábytku.“
„A za co mám potom platit jízdné?“ vyhrkl.
V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co mu říct. Ne proto, že bych neměl odpověď, ale protože jsem si nebyl jistý, zda by ji vůbec chtěl slyšet. Zřejmě si představoval, že městská doprava má kromě pravidelných linek také tajnou službu pro přepravu skříní, matrací a případně celých kuchyňských linek. Stačí přijet na zastávku, zatvářit se odhodlaně a očekávat, že se celý provoz přizpůsobí.
Muž mezitím skříň znovu popadl a pokusil se ji natočit tak, aby se vešla do dveří. Jedním rohem málem zavadil o zábradlí. Několik cestujících ustoupilo a mladík stojící poblíž si skříň prohlížel s výrazem, jako by čekal, kdy se z ní ozve hlas a oznámí další zastávku.
„Prosím vás, nechte toho. Takhle opravdu nastoupit nemůžete,“ zopakoval jsem důrazněji.
„Vy jste teda ochotný,“ poznamenal muž.
To mě pobavilo snad nejvíc. Před chvílí se snažil dostat do plného trolejbusu nábytek, který by zabral několik míst, ohrozil bezpečný průchod a zdržel všechny cestující. A teď jsem byl neochotný já, protože jsem mu odmítl pomoci uskutečnit jeho stěhovací plán.
Někdy mám pocit, že kdybych někomu dovolil nastoupit s celou ložnicí, ještě by mi při vystupování vyčetl, že jsem mu nepomohl odnést noční stolek do třetího patra.
Nakonec muž pochopil, že tentokrát neuspěje. Skříň odtáhl zpátky na chodník, několikrát se na mě uraženě podíval a pronesl něco o tom, že dnešní služby už nejsou, co bývaly. Potom se odebral pryč i se svým nábytkem. Kam přesně zamířil, nevím. Doufám jen, že další zastávkou nebyla tramvaj nebo autobus.
Zavřel jsem dveře a pokračoval v jízdě. Uvnitř se okamžitě rozběhla debata. Někteří cestující se smáli, jiní kroutili hlavou. Jeden starší pán se ke mně naklonil a poznamenal: „To jste měl ještě dobré. Já jsem jednou viděl člověka, který chtěl do autobusu dostat dveře od skříně.“
„Samostatně, nebo i se skříní?“ zeptal jsem se.
„To už si nepamatuju,“ odpověděl vážně. „Ale byl stejně překvapený, že ho řidič nepustil.“
Oba jsme se zasmáli a já si uvědomil, že podobné příběhy by člověk mohl sbírat jako známky. Každý týden by přibyl nový exemplář a po pár letech bych měl sbírku, které by se nevyrovnala ani největší výstava lidské vynalézavosti.
Na celé situaci mi totiž nepřipadala nejzvláštnější samotná skříň. Lidé někdy opravdu nemají auto a potřebují něco převézt. To chápu. Zarážející byla jistota, s jakou muž očekával, že jeho nápad bude fungovat, a následné rozhořčení, když narazil na hranice možností veřejné dopravy.
Přitom pravidla nejsou vymyšlená proto, aby řidič mohl cestující zbytečně trápit. Mají chránit všechny uvnitř vozidla. Kdybych ho nechal nastoupit, musel bych řešit, kam skříň umístit, jak zajistit průchod a zda vůbec může bezpečně cestovat. A kdybych kvůli tomu zdržel celou linku, ostatní cestující by měli plné právo být nespokojení.
Nemluvě o tom, že při prudším brzdění by se z nezajištěné skříně mohl stát pořádně nebezpečný předmět. Pak by už nešlo o legrační příhodu, ale o skutečný problém.
Od té doby mě jen tak něco nepřekvapí. Když někdo nastoupí s obrovskou taškou, s několika balíky nebo s předmětem, u kterého si nejsem jistý, jestli se vejde do prostoru pro zavazadla, raději si situaci hned vyjasním. Člověk nikdy neví, jestli se z nenápadného balíku nevyklube další pokus o přepravu půlky domácnosti.
A když někdy slyším, že cestující platí jízdné, a proto by měl mít nárok na všechno, vzpomenu si na toho muže se skříní. Pořád si totiž nejsem jistý, co by udělal, kdybych mu tehdy vyhověl. Možná by na další zastávce přistoupil jeho kamarád s postelí.
A já bych místo řízení trolejbusu začal rozdávat čísla pořadníku na stěhování.
