Článek
Lenochod je mistrem pomalosti. Jeho životní strategie je založená na šetření energií, nenápadnosti a co nejmenším pohybu. Většinu času tráví zavěšený na větvích, kde mu pomáhají dlouhé končetiny a zahnuté drápy. Na zemi se naopak pohybuje neobratně a pomalu. Přesto se některé druhy lenochodů pravidelně vydávají dolů kvůli činnosti, kterou většina ostatních savců zvládne bez podobné výpravy.
Když lenochod potřebuje vykonat potřebu, obvykle sleze z koruny stromu, vybere si místo u jeho paty, vyprázdní se a poté se znovu vydá vzhůru. U lenochoda tříprstého může taková cesta znamenat značné riziko. Na zemi totiž není tak dobře chráněný před predátory, jako jsou jaguáři nebo kočkovité šelmy menšího vzrůstu. Navíc musí vynaložit energii na pohyb, který by jinak mohl ušetřit.
Proč to tedy dělá? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Dlouho se předpokládalo, že lenochodi tímto způsobem pomáhají drobným můrám, které žijí v jejich srsti. Ty se rozmnožují v trusu lenochodů a jejich přítomnost může souviset s růstem řas na srsti, jež lenochodům pomáhají s maskováním a možná představují i doplňkový zdroj živin. Podle jedné hypotézy můry při vykonávání potřeby opouštějí srst, kladou vajíčka do trusu a tím udržují celý tento zvláštní vztah v chodu.
Tato představa je fascinující, ale vědci ji nepovažují za definitivně prokázané vysvětlení celého chování. Studie naznačily souvislost mezi můrami, řasami a lenochody, stále však není jasné, zda právě tento vztah dostatečně vysvětluje, proč lenochodi podstupují tak nebezpečnou cestu. Uvažuje se i o dalších možnostech, například o tom, že si lenochodi vybírají určité místo k vyprazdňování z jiných biologických či behaviorálních důvodů.
Zajímavé je také to, že ne všichni lenochodi se chovají stejně. Záleží na druhu a jeho způsobu života. Pravidelné slézání na zem je nejznámější právě u některých lenochodů tříprstých, zatímco lenochodi dvouprstí se mohou vyprazdňovat i v korunách stromů. Není tedy správné tvrdit, že každý lenochod musí kvůli každé potřebě absolvovat riskantní sestup.
Na celé věci je nejpodivnější právě rozpor mezi rizikem a zdánlivě banálním cílem. Z lidského pohledu jde o naprosto obyčejnou činnost, kvůli které by nikdo dobrovolně nelezl z bezpečného místa do prostředí plného nebezpečí. Jenže příroda nefunguje podle lidské logiky. Chování, které nám připadá nesmyslné, může být výsledkem evoluční historie, složitých vztahů mezi druhy nebo kombinace několika faktorů, které zatím neumíme úplně rozplést.
Lenochod tak při cestě dolů neriskuje proto, že by si vědomě vybíral dobrodružství. Jednoduše se řídí vrozeným chováním, jehož důvody věda stále zkoumá. A právě to dělá z obyčejného vykonání potřeby jeden z nejzajímavějších příkladů toho, jak nečekaně komplikované mohou být i ty nejběžnější přírodní procesy.
Zdroje:
- National Geographic – výzkum chování lenochodů a můr
- Pauli et al., 2014, A syndrome of mutualism reinforces the lifestyle of sloths, Proceedings of the Royal Society B
- Cliffe et al., výzkum řas a vztahů mezi lenochody a jejich mikroorganismy
