Článek
Noční linky mají zvláštní atmosféru. Přes den člověk vozí školáky, důchodce, lidi spěchající do práce a cestující, kteří se dokážou pohádat i kvůli tomu, že někdo stojí na špatné straně dveří. V noci je všechno jiné. Ulice se vyprázdní, světla semaforů se odrážejí na asfaltu a člověk občas projede několik zastávek, aniž by měl jediného cestujícího. Po několika letech za volantem jsem si na ten klid zvykl. Dokonce jsem ho měl rád. Jenže právě během jedné takové směny jsem pochopil, že prázdný trolejbus může být někdy mnohem příjemnější než ten, ve kterém sedí jediný člověk.
Bylo krátce po půlnoci a já se blížil ke konci služby. Uvnitř seděli už jen dva cestující. Mladá žena se sluchátky v uších a starší muž, který vypadal, že každou chvíli usne. Všechno probíhalo normálně, dokonce až podezřele poklidně. V duchu jsem si říkal, že jestli to takhle vydrží do konečné, mohl bych si domů odvézt i dobrou náladu. To jsem ovšem ještě nevěděl, že mě čeká poslední zastávka, na kterou budu dlouho vzpomínat.
Zastavil jsem na menší zastávce na okraji města. Kolem nebyla ani noha, jen pouliční lampa a lavička, na které se válel prázdný kelímek. Dveře se otevřely a dovnitř nastoupil muž, kterého bych si za denního světla možná ani nevšiml. V noci ale působil úplně jinak.
Byl vysoký, měl tmavou bundu, kapuci staženou hluboko do čela a pohyboval se způsobem, který ve mně okamžitě vyvolal nepříjemný pocit. Neřekl dobrý večer, nezeptal se na jízdenku, jen prošel kolem označovače a zamířil dozadu. Když míjel moje stanoviště, podíval se na mě. Nebyl to obyčejný pohled člověka, který přemýšlí, kam si sednout. Díval se na mě dlouho a bez jediného náznaku úsměvu.
Znovu jsem se soustředil na cestu. Říkal jsem si, že nemá smysl dělat závěry podle vzhledu. Za volantem potkáte spoustu lidí, kteří jsou unavení, zamračení nebo prostě nemají náladu na svět. Kdybych měl každého takového považovat za nebezpečného, musel bych si pořídit pancéřované vozidlo a místo řidičské uniformy nosit brnění.
Jenže pak jsem v zrcátku zahlédl, že si muž nesedl. Stál uprostřed uličky a díval se dopředu. Na mě. Několik vteřin jsem předstíral, že si toho nevšímám, ale když jsem se podíval znovu, pořád tam byl. Žena se sluchátky mezitím vystoupila na další zastávce. Starší muž zůstal sedět, jenže si přitáhl kabát blíž k tělu a nervózně se rozhlédl.
„Máte nějaký problém?“ zavolal muž najednou směrem ke mně.
Ta otázka mě překvapila. „Ne, pane. Jedeme na konečnou,“ odpověděl jsem klidně.
„Já se vás na to neptal,“ odsekl.
V tu chvíli mi hlavou proběhla celá řada možností a ani jedna nebyla příjemná. Mohl být opilý, pod vlivem něčeho jiného, rozrušený nebo jednoduše hledat konflikt. Nevěděl jsem to. A právě ta nejistota byla nejhorší. Nemohl jsem si dovolit reagovat podrážděně, ale zároveň jsem nechtěl situaci podcenit.
Pokračoval jsem v jízdě a snažil se zachovat běžný tón hlasu. Muž se nakonec posadil na sedadlo několik metrů za mnou. Chvíli bylo ticho. Pak začal hlasitě komentovat, jak je město k ničemu, jak ho všichni štvou a jak si někteří lidé myslí, že si mohou dělat, co chtějí. Nemluvil přímo na mě, ale každou chvíli se podíval dopředu, jako by čekal, že mu něco odpovím.
Neodpovídal jsem. V podobných chvílích člověk rychle pochopí, že nemusí mít poslední slovo. Mým úkolem nebylo vyhrát slovní přestřelku s cestujícím, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Potřeboval jsem bezpečně dojet a zajistit, aby se nikomu nic nestalo.
Když jsme zastavili na další zastávce, muž náhle vstal a přešel blíž k řidičské kabině. Srdce mi začalo bušit rychleji, přesto jsem se snažil nedat nic najevo.
„Zastavte mi někde jinde,“ řekl.
„Zastavujeme na zastávkách podle jízdního řádu,“ odpověděl jsem. „Na další zastávce můžete vystoupit.“
„Já vám říkám, že chci vystoupit tady.“
„Tady zastávka není.“
Na okamžik se zdálo, že se rozkřičí. Naklonil se ke mně a něco zamumlal, čemu jsem přes hluk vozidla nerozuměl. V tu chvíli už jsem neřešil, jestli je jen nepříjemný, nebo skutečně nebezpečný. Soustředil jsem se na to, abych zůstal klidný a měl možnost přivolat pomoc, pokud by se situace zhoršila.
Zkontroloval jsem, že mám po ruce možnost spojit se s dispečinkem, a informoval jsem ho, že mám ve vozidle problémového cestujícího. Nesnažil jsem se mu vyhrožovat ani ho vyprovokovat. Mluvil jsem stručně a věcně. Zároveň jsem sledoval provoz, zastávky i muže v zrcátku. Nikdy jsem si nepřipadal tak rozpolcený mezi dvěma úkoly: řídit bezpečně a zároveň mít přehled o tom, co se děje pár metrů za mnou.
Naštěstí se muž po chvíli stáhl zpět na sedadlo. Zbytek cesty probíhal v napjatém tichu. Každá další minuta mi připadala delší než celá odpolední špička. Když jsme konečně dorazili na konečnou, muž vstal, prošel kolem mě a beze slova vystoupil. Na okamžik se ještě otočil, podíval se na mě a pak zmizel ve tmě.
Zůstal jsem sedět za volantem a několik sekund se ani nepohnul. Teprve když jsem si uvědomil, že je vozidlo prázdné a dveře zavřené, trochu ze mě spadlo napětí. Nebyla to žádná filmová honička ani dramatická rvačka. Nikdo nemusel volat sanitku a ráno se o ničem nepsalo v novinách. Přesto jsem byl vyčerpaný, jako bych právě odřídil několik hodin v hustém provozu.
Když jsem o tom později vyprávěl známým, někteří se smáli, že jsem měl muže jednoduše vyhodit. Jiní se ptali, proč jsem nebyl důraznější. Lidé mají vždycky spoustu skvělých řešení, když sedí v bezpečí u kuchyňského stolu. Jenže za volantem v noci, s cizím člověkem, jehož úmysly neznáte, vypadá každé rozhodnutí trochu jinak.
Od té doby si dávám na nočních směnách větší pozor. Neznamená to, že automaticky podezírám každého, kdo nastoupí po půlnoci. Většina nočních cestujících chce stejně jako já jen bezpečně dorazit domů. Ale naučil jsem se víc vnímat atmosféru ve vozidle, nepodceňovat vlastní nepříjemný pocit a hlavně nehrát si na hrdinu, který musí každého problémového člověka srovnat několika ostrými větami.
Za volantem totiž nejde o to, kdo má pravdu nebo kdo koho překřičí. Jde o bezpečí. A někdy je největším projevem profesionality právě to, že člověk zachová klid, i když se mu uvnitř všechno svírá strachem.
Tu noc jsem domů dorazil později, než jsem plánoval. Sedl jsem si do kuchyně, uvařil čaj a ještě dlouho poslouchal ticho. A poprvé po hodně dlouhé době jsem byl opravdu rád, že už nemusím nikam jet.
