Vrány si pamatují lidské tváře a dokážou varovat ostatní. Naštvat jednu může být chyba

Většina lidí považuje vránu za obyčejného černého ptáka, který se prohrabuje odpadky, kráká na střechách a občas ukradne něco, co mu nepatří. Jenže tento nenápadný opeřenec má schopnosti, které by mu mohl závidět nejeden člověk. Dokáže si zapamatovat lidskou tvář, spojit si ji s nepříjemným zážitkem a při dalším setkání na dotyčného reagovat s překvapivou vytrvalostí. A co je ještě pozoruhodnější, informace o nebezpečném člověku se mohou šířit i mezi dalšími vránami.

Nejde přitom o pouhou historku, kterou si lidé vyprávějí při pozorování ptáků v parku. Vědci tuto schopnost zkoumali v kontrolovaných experimentech. Výzkumníci z Washingtonské univerzity například používali při odchytu a kroužkování divokých vran speciální masku. Ptáci si její vzhled spojili s nepříjemnou zkušeností. Když se člověk s touto maskou objevil znovu, vrány začaly hlasitě krákat, sledovaly ho a někdy se na něj vrhaly v obranných skupinách. Na lidi s jinými maskami přitom reagovaly podstatně méně.

Největší překvapení přišlo později. Vrány si nebezpečnou tvář dokázaly pamatovat nejméně několik let. Studie publikovaná v odborném časopise Animal Behaviour zaznamenala rozpoznávání konkrétní masky ještě 2,7 roku po původním zážitku. Představa, že pták zapomene nepříjemné setkání během několika minut, tak dostala pořádnou trhlinu.

Ještě zajímavější je, že si člověka nemusí zapamatovat pouze pták, který s ním měl osobní zkušenost. Vědci zjistili, že se informace o nebezpečné tváři mohou šířit také sociálním učením. Vrány, které nebyly při původním odchytu přítomné, se mohly naučit varovat před stejným člověkem pozorováním ostatních. Mladí ptáci se navíc mohou učit od rodičů.

V praxi to znamená, že nepříjemná zkušenost jedné vrány může ovlivnit chování dalších jedinců v okolí. Výzkumníci během několika let zaznamenali šíření varovného chování do vzdálenosti nejméně 1,2 kilometru od původního místa pokusů. Neznamená to, že by si vrány předávaly podrobný popis člověka jako lidé při sousedském rozhovoru. Dokážou si však spojit určité vizuální znaky s nebezpečím a na základě chování ostatních se této hrozbě vyhýbat.

Proč si něco takového vůbec vyvinuly? Odpověď souvisí s přežitím. Pro ptáka žijícího v blízkosti lidí může být důležité rozlišit mezi člověkem, který mu neublíží, a člověkem, který ho ohrožuje. Pokud si vrána zapamatuje nebezpečnou tvář, může se příště včas vzdálit. Když navíc varuje ostatní, pomáhá chránit i své příbuzné a další členy skupiny.

Vrány jsou také mimořádně přizpůsobivé. Dokážou řešit různé problémy, učit se pozorováním a využívat zkušenosti z předchozích situací. Jejich inteligence se samozřejmě liší od lidské a není důvod představovat si, že přemýšlejí úplně stejně jako my. Přesto výsledky výzkumů ukazují, že jejich schopnost učit se a pamatovat si důležité informace je mnohem propracovanější, než by se mohlo zdát.

Znamená to, že když na zahradě odeženete vránu, celý ptačí svět se proti vám spikne? Tak dramatické závěry by byly přehnané. Vrány nereagují automaticky na každého člověka a jejich chování závisí na okolnostech, předchozích zkušenostech i na tom, zda skutečně vnímají nějaké nebezpečí. Výzkumy ale potvrzují, že konkrétní lidskou tvář si zapamatovat dokážou a že toto poznání mohou předávat dál.

Příště, až vás bude vrána pozorovat z větve nad chodníkem, možná se na ni podíváte trochu jinak. Neznamená to, že si právě plánuje pomstu za dávnou křivdu. Rozhodně však není jen bezmyšlenkovitým ptákem, který zapomene na všechno, co se stalo před chvílí. V některých případech si totiž dokáže zapamatovat mnohem víc, než byste čekali.

A pokud si vás spojí s nepříjemným zážitkem, může si vás pamatovat dlouho. Ještě překvapivější je, že její varování nemusí zůstat jen její vlastní zkušeností.

Ověřené zdroje: