Článek
Když člověk řídí trolejbus, musí si zvyknout na spoustu věcí. Na ranní návaly lidí, kteří se do vozu snaží dostat, jako by poslední spoj odjížděl do bezpečného úkrytu před koncem světa. Na cestující, kteří se hádají kvůli poslední volné sedačce, i na ty, kteří vám vysvětlují, jak máte řídit, přestože jejich největší řidičská zkušenost spočívá v cestě s nákupním vozíkem mezi regály supermarketu.
Jednoho dne jsem ale poznal člověka, který všechny tyto zážitky překonal. A to prosím bez toho, aby během jízdy pronesl jedinou rozumnou větu.
Bylo to odpoledne, trolejbus byl poměrně plný a já měl za sebou několik hodin služby. Provoz nebyl ideální, na křižovatkách se tvořily kolony a jízdní řád začínal připomínat spíš optimistickou literární fikci než závazný dokument. Přesto jsem se snažil jet podle pravidel a zastavovat tam, kde jsem měl.
Na jedné ze zastávek nastoupil muž kolem padesátky. Vypadal unaveně, v ruce držel telefon a hned po usednutí začal něco sledovat na displeji. Občas se zasmál, občas si něco zamumlal a postupně se propadal do sedačky, jako by se rozhodl splynout s čalouněním.
Nevěnoval jsem mu pozornost. Měl jsem dost práce s provozem před sebou.
Po několika zastávkách jsem si všiml, že muž spí. Hlavu měl opřenou o okno a ústa pootevřená. Vypadal spokojeněji než většina lidí na dovolené. Napadlo mě, že by mu možná prospělo, kdyby si někdy koupil polštář a zůstal doma, ale to už by nebyla veřejná doprava, nýbrž soukromé poradenství v oblasti životního stylu.
Trolejbus pokračoval po své trase. Zastavoval jsem, otevíral dveře, zavíral dveře a sledoval cestu. Spící muž mezitím neprojevil nejmenší zájem o okolní svět. Nezvedl hlavu, když lidé nastupovali, ani když vystupovali. Kdybychom projížděli kolem jeho vlastního domu, pravděpodobně by si toho všiml až při důchodu.
Pak přišla jeho zastávka.
Zastavil jsem, otevřel dveře a cestující vystoupili. Nikdo další se nehlásil, takže jsem po běžném postupu zavřel dveře a pokračoval dál. Muž spal jako kámen.
O dvě zastávky později se náhle probral. Nejdřív se rozhlédl, potom se podíval z okna a nakonec vyskočil ze sedačky tak prudce, že jsem ho zahlédl v zrcátku.
„Co to má znamenat?“ zahřměl směrem ke kabině.
V duchu jsem si povzdechl. Zkušenost mě naučila, že otázka začínající slovy „co to má znamenat“ obvykle nevede k příjemnému rozhovoru.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, když to situace dovolila.
„Vy jste mi nezastavil na zastávce!“
Na okamžik jsem si myslel, že špatně slyším.
„Na které zastávce?“
„Na té, kde jsem měl vystoupit!“
„Tam jsme zastavovali. Vy jste ale nevystoupil.“
Muž se na mě podíval s výrazem člověka, kterému právě oznámili, že gravitace je pouze doporučení.
„To není pravda. Já jsem tam chtěl vystoupit.“
„Rozumím, ale musel jste se přihlásit nebo vystoupit, když byly otevřené dveře.“
„Takže vy mi teď budete tvrdit, že jsem si za to mohl sám?“
V tu chvíli jsem pochopil, že se nebavím s člověkem, který chce vyřešit problém. Bavím se s člověkem, který potřebuje viníka. A protože trolejbus neměl vlastní právní oddělení, zbyl jsem mu já.
Muž se posadil, ale jeho rozhořčení rostlo. Začal hlasitě vysvětlovat ostatním cestujícím, že řidiči dnes nemají žádnou zodpovědnost a že se s ním zachází jako s kusem nábytku. Jeden mladík si nasadil sluchátka, starší paní protočila oči a pán vedle dveří se na mě podíval pohledem, který říkal: „Držte se, kamaráde, dneska jste si vytáhl černého Petra.“
Když muž konečně vystoupil, ještě mi pohrozil, že si bude stěžovat. Upřímně jsem mu popřál hezký den a pokračoval ve směně. Podobné výhrůžky jsem slýchal pravidelně. Většina lidí si nakonec postěžuje doma u večeře a tím celá záležitost končí.
Jenže tentokrát neskončila.
O několik dní později si mě zavolal nadřízený. Na stole měl vytištěnou stížnost, která zabrala skoro dvě stránky. Podle jejího autora jsem ho úmyslně nechal přejet zastávku, odmítl jsem mu pomoci a ještě jsem se mu měl vysmívat před ostatními cestujícími. Muž navíc tvrdil, že kvůli mně přišel pozdě do práce a utrpěl finanční škodu.
Četl jsem to dvakrát. Pak potřetí. Marně jsem hledal okamžik, kdy se z obyčejného spánku v trolejbusu stal příběh o profesním selhání řidiče.
„Co k tomu řekneš?“ zeptal se nadřízený.
Vysvětlil jsem mu průběh jízdy, ale rychle jsem pochopil, že samotné moje slovo nemusí stačit. Cestující napsal stížnost, popsal situaci sebejistě a požadoval vyvození důsledků. Já měl jen vlastní vzpomínku a několik minut času na obhajobu.
Nejhorší nebyla samotná stížnost. Nejhorší bylo, že mi nadřízený naznačil, že podobné problémy mohou mít vliv na moje pracovní hodnocení. Člověk může roky jezdit bez vážnějšího incidentu, snažit se být slušný a dodržovat pravidla, a potom zjistí, že stačí jeden rozzuřený cestující, aby se jeho pověst začala otřásat.
Naštěstí se podařilo prověřit dostupné záznamy a okolnosti jízdy. Ukázalo se, že trolejbus na dané zastávce skutečně zastavil. Nebyl jsem povinen budit každého spícího cestujícího a nemohl jsem vědět, že muž plánuje vystoupit právě tam. Stížnost nakonec neměla takové následky, jakých se cestující domáhal.
Když jsem odcházel z kanceláře, spadl mi kámen ze srdce. Zároveň ve mně ale zůstala hořkost. Ne kvůli tomu muži samotnému. S podobnými lidmi se člověk setká všude. Spíš mě překvapilo, jak snadno se může obyčejná situace změnit v problém, který ohrozí práci někoho jiného.
Od té doby se na spící cestující dívám trochu jinak. Ne proto, že bych je chtěl budit při každé zastávce. Nejsem jejich osobní budík, terapeut ani cestovní asistent. Ale když vidím někoho, kdo se blíží ke své zastávce a tvrdě spí, občas ho upozorním, pokud mi to provoz a pracovní postupy dovolují.
Nechci totiž zažít další stížnost od člověka, který prospí půl města a potom se probudí s přesvědčením, že za jeho spánkový režim může řidič.
A jestli jsem si z celé příhody něco odnesl? Za volantem trolejbusu musíte hlídat silnici, cestující, jízdní řád a vlastní nervy. A někdy také počítat s tím, že člověk, který zaspí, bude nakonec tvrdit, že jste zaspali vy svou pracovní povinnost.
Na tohle vás ale žádná autoškola nepřipraví.
