Článek
Někdy člověk běží životem jako křeček v kolečku – snaží se být pro všechny dokonalý, splnit všechna očekávání, být milovaný, respektovaný a hlavně – nezklamat. Je to jako neviditelný závod, kde cílová páska pořád utíká dál a dál. Až jednoho dne přijde to zásadní uvědomění: „Svět se ze mě neposere.“
Zní to možná drsně, ale je to jedna z největších svobod, kterou si můžeme dopřát. To zjištění, že nejsme středobodem vesmíru, že lidé kolem nás mají svá vlastní dramata, radosti i starosti a že naše drobné chyby nebo selhání pro ně vlastně nic moc neznamenají.
Mně tahle jednoduchá pravda změnila život. Dřív jsem se často točila v kruhu snahy zavděčit se ostatním – v práci, ve vztazích, v běžném životě. Neustále jsem přemýšlela, co si kdo myslí, jestli jsem dost dobrá, dost úspěšná, dost „něco“. A pak přišel moment zlomu. Možná to byla hádka, rozchod, nebo úplně obyčejný den, kdy mi došlo, že se stresuju kvůli věcem, které druhým vlastně vůbec nepřijdou důležité. Že svět se nezastaví, když udělám chybu, když se rozhodnu jinak, nebo když řeknu „ne“.
Tohle uvědomění mi dalo volnost. Přestala jsem tolik řešit názory lidí, kteří mi do života vlastně nic nepřinášejí. Začala jsem říkat „ne“ bez výčitek a „ano“ věcem, které mě opravdu naplňují. Přestala jsem se bát zkoušet nové věci a riskovat, protože co se stane, když to nevyjde? Vlastně nic. Život půjde dál.
Uvědomila jsem si taky, jak moc jsme jako společnost vycvičeni žít podle očekávání ostatních. Od malička nás učí, že musíme být hodní, slušní, výkonní a zapadnout. Ale kdo vlastně stanovuje pravidla, co je „správné“? Jak často děláme věci jen proto, abychom vypadali dobře v očích druhých? A kolik energie nás to stojí?
Když jsem si přiznala, že můžu žít i jinak, začalo se všechno měnit. Najednou jsem měla víc času na to, co mě baví. Víc energie pro sebe. A paradoxně i víc opravdových vztahů, protože lidé, kteří zůstali, mě přijali takovou, jaká jsem, ne takovou, jakou jsem se snažila být.
Tohle uvědomění mě taky naučilo být k sobě laskavější. Přestala jsem se trestat za chyby a začala je brát jako součást cesty. Pochopila jsem, že nejsem na světě proto, abych všem vyhověla nebo je ohromila. Jsem tu proto, abych byla šťastná, spokojená a žila život, který mi dává smysl.
A tak když se dnes přistihnu, že zase sklouzávám do starých vzorců – že mi záleží na tom, co si kdo myslí, nebo že se snažím něco dokazovat – připomenu si jednoduchou větu: „Svět se ze mě neposere.“
A víš co? Je to sakra úleva.
