Fascinace jedním mužem: Co nám debata o Epsteinovi brání vidět

Už nemluvme o Jeffrey Epsteinovi a začněme mluvit o systému, který mu umožnil provádět všechny zločiny a nejen si moc udržet ale i zvětšovat své impérium. Mluvme o systému sexuálního násilí na dětech a mládeži, jehož obrysy se nám právě odkrývají. Mluvme o dalších zranitelných skupinách, které jsou využívány v rámci obchodu s lidmi. Mluvme o tom, co je jádrem těchto zločineckých organizací. Mluvme o tom, jak tyto mafie operují, co ke svému fungování potřebují - jaký druh lidí ve svých řadách mají, jací jsou jejich klienti a partneři, jaké zákony v různých zemích jim jdou na ruku a které je naopak brzdí.

Nemluvme o jednom muži, jehož jméno již dnes zakrývá celou problematiku a celý systém obchodu s lidmi v rámci sexuálního násilí, jehož jméno je používáno jako synonymum pedofilie (samozřejmě naprosto nesprávně) a jehož jméno zejména zakrývá jména přeživších zločinů v rámci jeho ohavného impéria. Vsadím se, že neznáte ani jedno jméno. Ani jedno.

Drásá mi to srdce. A upřímně mi to od momentu, kdy se také řadím mezi přeživší sexuálního násilí, je líto u všech možných případů - sexuální násilí, genderové násilí, systémové násilí proti minoritám, případy sériových vrahů a jejich sexualizace a romantizace. Až se jednou budoucí generace dozvědí o Epsteinovi a doufejme i dalších sexuálních násilnících, bude to z učebnic dějepisu, internetu, od umělé inteligence, robota na domácí výuku nebo něčeho, co bude existovat v té vzdálené době, ale budou v tom jednom odstavci, v tom krátkém výkladu i jiná jména, než jména pachatelů? Bude tam alespoň pokus o zapsání té nesmírné síly a odvahy Virginie Giuffre, Marie Farmer nebo Sarah Ransome? Jejich nekončícího úsilí a práce na poli této problematiky?

Tolik času, práce, mediálního i myšlenkového prostoru bylo vyplýtváno na jednoho ubohého mrtvého starce. Kdejaký „YouTuber-esejista“ vytvořil video o Epsteinově ostrově, životě, zločinech. Protože se jich to dotklo? Protože se jich to týká? Nebo spíše proto, že z toho mají zhlédnutí? Protože to je téma, které už měsíce přitahuje pozornost.

Kdyby tolik pozornosti, co přitahuje jméno Epstein, přitahovala problematika sexualizace a romantizace mladých dívek pod 15 let, dala by se alespoň vidět naděje na celospolečenskou změnu pohledu.

Kdo mluví o tom, o čem mluví přeživší, kteří mimo další odborníky jako jediní vědí, kudy běží zajíc? Všichni v nárazové vlně okolo Epsteina, nebo třeba i Seana Combse (P. Diddy - jsou stále lidé, kteří jeho reálné jméno neznají nebo neasociují s jeho zločiny) či Harveyho Weinsteina využívají pohoršení, které budí pozornost a snadno vzbuzuje silné emoce, jenž všichni, kterým to může být k užitku, ještě více rozdmýchávají zdůrazňováním bizarních detailů - pojďte se podívat na fotky pozemků a budov na „ostrově pedofilů“, spočítali jsme lahve dětského oleje, podívejte se na nikdy nezveřejněné emaily,…

Tohle ale není zábavná show, přesto se i seriózní média a nejrůznější (seriózní i méně seriózní) tvůrci internetového obsahu uchylují k bulvárním praktikám. Najednou přese všechnu hrůzu opět sexuální násilí na dětech a mladistvých nemá tu pozornost, kterou si zaslouží. Pozornost vážnou, seriózní - skutečné naslouchání místo pouhého slyšení, skutečné analýzy a hloubkové studie namísto klouzání po povrchu pro získání senzace.

Pachatelovo jméno zná každý (a v mnoha případech ani ne pachatele samotného aktu násilí, ale pouze organizátora/zprostředkovatele) a bude známo i nadále, namísto přeživších. To je bolestné nejen pro oběti, ale také pro téma sexuálního násilí - oběť je stejně jako ve stále se objevujícím diskurzu méně věrohodná, méně hodnotná, méně zajímavá nežli pachatel. To vše implikuje převaha pachatelova příběhu a jména v mediálním prostoru na úkor příběhů, jmen a života přeživších (bez nadsázky, bez zlehčování).

Někdy vnímám, že je to proto abychom zapomněli, abychom si to ulehčili. Chápu to. Rozumím té tendenci. Ale to je právě špatně - musíme se podívat pravdě do očí, nevyhýbat se jí, jakkoliv je nepříjemná. Už ne. Tolikrát se to stalo. Tolikrát se mluvilo o sexuálním násilí na dětech v rámci filmového průmyslu ve Spojených státech, tolikrát se mluvilo o sexuálním násilí na dětech v rámci dětských táborů u nás v České republice a nic se nezměnilo - společenský diskurz natož legislativa. Protože se bojíme. Bojíme se, co znamenají všechny ty příběhy, co nesou za poselství tato svědectví.

Vzpomínáte si na ty memes, které vznikly při rozkrývání zločinů Dominika Feriho? Fanta, noční stolek - vybrané „bizarní“ momenty kauzy byly zpracovány do ustálených slovních spojení, která se začala využívat pro dodání humoru, ve vtipech. To samé se stalo s dětským olejem v případě zločinů Seana Combse. Podporujeme se v šíření odlehčených narativů, protože co znamenají samotná fakta, bez vtipu a nadsázky? Že jsem považoval/a sexuálního násilníka za zachránce středopravicové politiky pro mladé? Že můj oblíbený producent, hudebník nebo herec je sexuální predátor? Co to vypovídá o jeho díle a o mně, pokud ho i nadále konzumuju? Co to říká o politické straně, firmě, skupině, kterou podporuji? Nakonec nechci, aby to cokoliv říkalo.

A tímto uzavřeným kruhem se udržuje status quo, který jistě vyhovuje dalším mocným pachatelům a v krátkozrakosti prospívá i zbytku společnosti. Ve skutečnosti ale škodí, protože pravdou bylo, je a bude, že obětí sexuálního násilí v dětském i dospělém věku se může stát každý a sexuálním predátorem může být váš učitel, táborový vedoucí, soused/ka, kolega v práci, současný i bývalý partner/ka a dál bych mohla pokračovat donekonečna. Může to být také každý - ten nejméně i nejvíce známý. Není jeden správný pachatel ani jedna správná oběť. Není na to šablona.

Najednou je tak těžké narýsovat hranici mezi „my“ a „oni“. Kdo jsou totiž „oni“, když jsou “mezi námi”? A kdo jsme pak “my”?

Největší mýtus o sexuálním násilí je ten, že jeho podstatou/důvodem k němu je sex. Sexuální násilí jako každé jiné násilí usiluje o získání moci. Oběť sexuálního násilí je obětí, které byla odebrána moc, respektive se pachatel pokusil oběti odebrat moc nad jejím/jeho tělem i myslí. Pokud ovšem oběť dokáže získat, respektive znovuobjevit svou moc, stane se přeživší a zjistí jednu zásadní věc - zjistí, že jí žádná moc neschází. Přišel jenom jeden ubohý zoufalý závislák na moci (platí i v ženském rodě samozřejmě), odborně zvaný sexuální predátor, a rozhodl se vzít někomu něco, co on sám postrádá.

Když vidím Epsteina, Seana Combse, Dominika Feriho, Harveyho Weinsteina, pachatele mého vlastního znásilnění, nevidím silné muže, nevidím přirozeně sebevědomé muže, nevidím přirozené vůdce. Vidím muže slabé, zoufalé muže… některé tak moc zoufalé a naprosto neschopné, že si vyberou ty nejzranitelnější k napadení a manipulaci. Všech je mi upřímně líto, přesto věřím, že pro ně má Bůh speciální místo v pekle.

Když se mluví o tom, co vše Epstein dokázal - soukromý ostrov, kontakty, obchod s lidmi, kontakty na nejvyšších místech, vydírání - musím samozřejmě přiznat, že to je zločinecké impérium hodné označení mafie a je to šokující. Znát tyto fakta je dobré pro to, abychom věděli, že je možné to vše vybudovat a udržovat i při probíhajícím vyšetřování a vznesených obviněních. Z toho si můžeme brát ponaučení, například to, že pachatelem může být kdokoliv, stejně jako obětí. Přesto mi to vadí. Vadí mi ty koláže Epsteina s ďábelskými rohy a pekelnými plameny, vadí mi ta přirovnání, vadí mi neustálé opakování rozsahu jeho zločinů.

Vnímám paradox, který se tu nastiňuje. Pravdou ovšem je, že přeživší žijí tento paradox - pachatel se dopustil otřesných zločinů, zároveň je však ve své podstatě neschopným, ubohým a patetickým individuem. Může se zdát, že tento paradox vzniká v rámci perspektivy přeživších, protože jim slouží ve znovuobjevení jejich moci, o kterou pachatel usiloval. Ale není tomu tak. Paradox je zakotven v samotných sexuálních predátorech, v jejich hře o moc. Moc se totiž snaží získat ten, kdo ji nemá, či má pocit že ji nemá. Tito pachatelé cítí, že jim schází respekt, moc, uznání. Reálně tyto věci i můžou mít, ale je to jako pít slanou vodu - máte ještě větší žízeň. Potřebují víc, jinak jsou ničím ve svých vlastních očích. A protože vědí, že je to hra, vědí, že moc a respekt, které mají, jsou jen fasádou, ale ve skutečnosti by oni, takoví jací reálně jsou, nikdy tyto věci nezískali. Sexuální predátoři jsou smutné postavy, které jsou v mnohém schopné až úspěšné, ale v těch fundamentálních věcech tápou a strádají.

Vidět všechny tyto sexuální násilníky jako všemocné bytosti, synonyma pro ty nejmocnější z pekel je nebezpečné. Jsou to jen lidé, ubozí lidé, kteří dělají životní rozhodnutí jako my ostatní. A tak chci poukázat na to, že tito muži už žádnou skutečnou ani předstíranou moc nemají a ten kdo ji má jsou přeživší. Těm totiž náleží. A my v tom našem zběsilém honu za senzací, zhlédnutími, nejnovějšími fascinujícími odhaleními předáváme tu moc pachatelům. To jen díky tomuto diskurzu, si Epstein udržuje moc, proto sídlí v našich myslích, vyvolává obavy, zlosti, proto má moc nad námi doteď, proto může mít stále moc nad přeživšími, kteří sledují tento mediální cirkus.

A proto všechno prosím pohřběme ho nadobro v neoznačeném hrobě a kytky nenosme.