Článek
Dojíždím do Prahy do práce ze západní části Středočeského kraje. Můj vlak tak každé všední ráno směřuje na pražské Hlavní nádraží. A tam musím projít nechvalně proslulým parkem, kterému se v místních kruzích přezdívá Sherwood. Jinou možnost nemám, protože do práce se dostanu pouze tramvají ze stanice Hlavní nádraží a ta se nachází na druhé straně parku.
Na rozdíl od jiných lidí ale špatné pocity a úzkosti nemívám. V prostoru je už v brzkých ranních hodinách poměrně značné množství lidí, kteří stejně jako já pospíchají do práce. Tehdy bylo ale to ráno trochu jiné. Měla jsem začínat v práci o hodinu později, a tak jsem tolik nepospíchala. Věci kolem sebe jsem si více prohlížela. A pochopila jsem, že člověk, který pospíchá, si tu nevšednost Prahy kolem sebe ani trochu nevychutná. A já byla překvapená, kudy to vlastně do práce chodím.
Oslovil mě jeden mladík posedávající tam na lavičce. Očividně byl bez domova, protože měl vedle sebe tašku s oblečením a vypadal poměrně zanedbaně. Byl ale slušný a zdvořilý, a tak jsem neměla problém mu na jeho pozdrav a otázku odpovědět. Chtěl peníze. To byla ta lepší varianta, protože na ty, co žebrají o cigaretu, automaticky ignoruji. Jsem nekuřačka a nedokážu pochopit, jak člověk bez domova, přemýšlí jen o tom, jak si zakouří.
Toho chlapce mi bylo opravdu líto. Mohlo mu být něco mezi 25 až 30 lety. Svou žádost o peníze zdůvodnil tím, že má „hroznou žízeň“ a rád by si koupil vodu. Až se mi do očí skoro nahnaly slzy. Dala jsem mu stovku, on vřele poděkoval a odkráčel pryč. Já pokračovala ve své cestě do práce. Ten den jsem se ale tímto místem měla vracet ještě jednou. A říkala jsem si, jestlipak ho zase potkám.
A věřte nebo ne, potkala jsem ho. I v podvečer seděl na stejné lavičce jako ráno. Říkala jsem si, jestli se za ten den alespoň hnul, ale takové myšlenky se rychle rozplynuly ve chvíli, kdy jsem uviděla, v jakém je stavu. Byl očividně pod vlivem a pokračoval s chutí. V jedné ruce měl krabicové víno, v druhé pak něco, co připomínalo jointa. Byla jsem zklamaná a snažila se projít tak, aniž by si mě všimnul. I přes jeho stav jsem ale jeho zraku neušla. Sotva mě spatřil, položil krabičák a mířil ke mně.
Už když přišel, byla jsem z jeho přítomnosti značně nervózní a nebylo mi to příjemné, protože zápach marihuany opravdu nesnáším. Snažil se být milý, ale dost se mu pletl jazyk. Prosil o další peníze. „Zase na vodu, jo? To vidím,“ řekla jsem mu v tu chvíli ostře. A pak jsem dodala, že u sebe žádnou hotovost už nemám. Chtěla jsem pokračovat co nejrychleji na vlak. Jenže z milého chlapce se stal nepříjemný hajzlík. Začal na mě dotírat, že mi nevěří a ať mu ukážu peněženku, zda v ní skutečně žádné peníze nejsou. Dokonce mi začal sahat na kabelku a já měla opravdu velký strach.
Naštěstí zrovna v naší blízkosti procházela policejní hlídka. Mávla jsem tedy na ně a spěšně jsem kráčela dál do haly Hlavního nádraží. Ani jsem se neotočila. Z celé situace jsem měla opravdu špatný pocit. Lítost k mladíkově situaci byla pryč a mohl si za to sám. Chtěla jsem mu alespoň trochu pomoci, ale jeho chování mi takové dobré skutky přímo znechutilo. Už nikdy se s žádným bezdomovcem či žebrákem nebudu bavit. Takovou chybu už nikdy neudělám.
