Článek
Václavské náměstí je centrálním náměstím Prahy a také je tím druhým největším, na které v našem hlavním městě můžete narazit. V každém případě je ale tím nejfrekventovanějším. Mačkání se v davu turistů a lidí spěchajících do práce či na nákupy ale není přesně to pravé ořechové, co bychom od hlavního města chtěli. Obzvláště v současné době, kdy je velká část Václaváku rozkopaná z důvodu jeho revitalizace. Stačí ale udělat jen pár kroků a můžete se skrýt na místech, kde vás tlačenice rozhodně stresovat nebudou. A my vás na jedno z nich dnes vezmeme.
Řeč je o Františkánské zahradě. Zhruba ve dvou třetinách Václavského náměstí vedou tramvajové koleje z Jindřišské do Vodičkovy ulice. A právě tady vedou hned dva vstupy do klidného pražského zákoutí. První najdeme na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice a dovede nás k němu pasáž Světozor. Stačí projít touto sice poměrně nevzhlednou vzpomínkou na éru komunismu v naší zemi, cestou si prohlédnout zajímavou vitráž Tesla Radio a už se nacházíte u vstupu do doslova kouzelné Františkánské zahrady.
Pasáž Světozor
Druhý vstup vede do zahrady přímo z Václavského náměstí přes palác U Stýblů, kterému se také někdy říká Alfa. Budova je to sice funkcionalistická a zřejmě vás překvapí jak nevhodně může být využit prostor přímo v samém srdci Prahy, účel ale pasáž plní na jedničku. Otevírá nám druhý vchod do Františkánské zahrady. Jakmile do ní vstoupíme, budeme mile překvapeni jejím vzhledem. I když se jedná pouze o vnitroblok mezi často moderními domy, její úprava je čistě barokní s nádechem francouzského stylu. Mezi nízkými živými ploty tu tak můžeme procházet jako v bludišti, nebo se můžeme posadit k odpočinku na jednu z četných laviček.
Živé ploty Františkánské zahrady (v pozadí kostel Panny Marie Sněžné)
Co je ale na tomto místě asi nejzvláštnější, je všudypřítomný klid. Na lidi tu sice narazíme, ale nikdo tudy nikam nepospíchá a každý si tu vychutnává kouzlo okamžiku. Čtvercový pavilon uprostřed zahrady jen dokresluje její romantický vzhled. Bylinková zahrada kolem něj potěší nejen botaniky a vůně v letních měsících rozkvetlých růží nás dokáže doslova pohltit. Právě v tomto období totiž zahrada hraje všemi barvami. A nemusíte se bát navštívit park i s dětmi. Nachází se tu totiž poměrně velké, avšak oddělené dětské hřiště, kde se vaše ratolesti zabaví, zatímco vy můžete odpočívat ve stínu parkové fontány.
Čtvercový pavilon s bylinkovou zahradou a růžemi
Naprosto jedinečný vzhled místa je dokreslen i siluetou kostela Panny Marie Sněžné, který se zvedá hned za severozápadním koncem parku a tím ho i ohraničuje. Přitom se nejedná o jen tak ledajaký kostel. Postavit ho v druhé polovině 14. století nechal samotný císař Karel IV. a měl pro něj velkolepé plány. Mělo jít původně o trojlodní stavbu, která byla zamýšlena jako jeden z největších pražských kostelů. Husitské války ale jeho stavbu později přerušily, a tak kostel nebyl nikdy dostavěn. I tak se ale jedná o jednu z nejvyšších chrámových staveb v Praze. I když nemá žádnou věž, jeho loď stoupá až do výšky 31,5 metru.
Kostel je nejhezčí z nádvoří před jeho vchodem, kde ho zdobí mozaikový obraz Panny Marie Sněžné, které je kostel zasvěcený. V jeho interiéru pak objevíme monumentální barokní oltář stoupající prakticky až do nejvyšších míst chrámu. Kdo si užívá pohledy na kostely z netradičních míst, tak jedna stěna kostela tvoří kulisy pro venkovní zahrádku vyhlášené restaurace U Pinkasů, první pražské hospody, kde se točilo plzeňské pivo. Při posezení na tomto místě tak můžeme sedět přímo u zdi tohoto přes 600 let starého kostela.
Zahrádka restaurace při zdi kostela Panny Marie Sněžné
Protože se v těsné blízkosti kostela nachází i klášter, zahrady, po kterých se dnes procházíme, nebyly veřejným parkem vždy. Jednalo se výhradně o zahradu sloužící klášteru františkánů. Odtud plyne i její název. Komunisté ale většinu františkánů internovali v tehdejších žalářích a kostel, klášter i park se staly majetkem města. Zahrada se tak poprvé veřejnosti otevřela roku 1950.
Přestože pád komunistického režimu přispěl k procesu restitucí, a to i církevních, byl tehdy františkánům navrácen pouze kostel s klášterem, zahrada zůstala i nadále v majetku městské části Praha 1, a tak, i když byla po dlouhá léta součástí církevního areálu, dnes slouží kostel i klášter pouze jako kulisa pro rozjímání procházejících návštěvníků.
Umělecké fontána ve Františkánské zahradě
V areálu Františkánské zahrady jsme ale ještě rozhodně neskončili. Pokud se rozhodneme park prozkoumat podrobně, můžeme objevit několik uměleckých děl. Jedno z nich má na svědomí sochař Josef Klimeš. Pro zahrady vytvořil sochařskou fontánu, jejíž součástí jsou trochu moderněji pojaté tři tajemně vyhlížející postavy, které autor označil jako Divoženky a Poletuchy. A jiný sochař, Stanislav Hanzlík, tu pak má sochu Chlapce s mušlí, z níž mu na tělo stéká voda. Můžeme tak pozorovat drobnou korelaci s čůrajícím chlapečkem, kterého najdeme v Bruselu.
Návštěvníci si mohou atmosféru parku vychutnat i v místní kavárničce s venkovním posezením. Právě nad tímto místem se nachází starobylé schody do patra, ve kterém se nachází byty. Člověka, který tudy prochází, může napadnout myšlenka, jaké by to asi bylo, bydlet na takovém místě. Výhled na nádherný park z dřevěného ochozu, který vypadá, jako kdyby tu stál už stovky let. Těžko hledat v Praze větší romantiku.
Brána z Františkánské zahrady směrem k Jungmannovu náměstí
Když se pak branou pod těmito domy vydáme dál, kolem Národního filmového muzea se dostaneme ven z parku a vyjdeme poněkud překvapivě na Jungmannově náměstí. Už jsme sice zase mezi lidmi, ale tak trochu jsme se vyhnuli tomu největšímu náporu a davu, který směřuje po Václavském náměstí oběma směry. Až zase budete příště přes toto náměstí procházet, zkuste si na tyto zahrady vzpomenout. Možná se zalíbí i vám.
Zdroje:
vlastní průzkum místa
