Článek
Já měl bych se bát? Svých představ a iluzí, které ze mne sály moji sílu? A já prozřel. Už konečně?
Tak čeho se mám bát? Není už, co by mě sálo. Já stojím tu a dávám vale všem těm iluzorním myšlenkám, co po nocích mě trýznily.
Že nejsem dost. Dost dobrý na to, abych žil, jak já chci. Že něco musím. Zkousnout, strávit, sebe ponížit. V tom, abych mohl s někým žít.
A já to uviděl. Uviděl faleš mých představ, ve které jsem přebýval.
A tak je překračuji.
A věnuji se sobě. Neboť život někoho jiného nemohu žít. Naplňuji sebe. Srdce plesá. Už v sobě nevidím nenávist a zlobu. Už jsou zažehnány. Pocity zrady a žárlivosti.
Volím si cestu čisté naděje. A svět, v němž je bezpečné milovat. Radovat se uvnitř sebe a z té radosti vytvořit celý svět.
Ten projevuje se navenek a já mu vzdávám díky.
S úsměvem AnJel.
