Článek
Titulek slibuje šokující odhalení, které vám zachrání zdraví, vyčistí domácnost a možná i narovná karmu. Vy si říkáte, co by to mohlo být, kliknete a pak už jen znechuceně rolujete přes nekonečné pásy blikajících reklam. Někde úplně dole, pod vrstvou balastu, se konečně dozvíte, že tím utajovaným zázrakem z Asie je obyčejný ocet z večerky. Nadáváte si a zapřísaháte se, že příště už nenaletíte, ale zítra zase kliknete na podobně stavěný titulek. Moc dobře vím, jak to chodí. Dlouhé měsíce jsem totiž seděla na druhé straně monitoru a tyhle digitální pasti na vás s naprostým klidem líčila.
Když jsou složenky důležitější než novinářská čest
Nezačalo to žádným velkým zlodějským plánem. Byla jsem prostě redaktorka s docela slušnou praxí, ale s účtem, který na konci měsíce pravidelně zeje prázdnotou. Práce v tradičních médiích vás totiž sice naplní pocitem důležitosti, ale hypotéku vám z ní banka neodečte s o nic větším pochopením. Když na mě tehdy vyskočila nabídka psaní z domova s poměrně slušným honorářem, vůbec jsem neváhala. Vydavatelství se v té době zrovna chystalo prorazit na trh. Pravidla se teprve formovala, všechno jsme lepili za pochodu a já se docela rychle naučila, že etika končí tam, kde začíná proklik.
Zadání bylo ve své podstatě geniálně zvrácené. Dostali jsme titulek. Většinou to byl totální nesmysl balancující na hraně regulérní lži, který měl jediný úkol, donutit vás na něj kliknout. Mojí prací bylo k téhle lži napsat absolutně pravdivý text. Nesměla to být vyložená omáčka, protože kdybychom čtenáře začali nudit hned v prvním odstavci, okamžitě by okno zavřel.
Proč pointu najdete až na samém dně
Tohle je to hlavní tajemství, které z vás dělá hlupáky. Pointu, ať už obyčejný ocet nebo zlevněnou škrabku na brambory, jsme museli schovat ideálně až do úplně posledního odstavce. Mezi lákavým titulkem a rozuzlením musely ležet zhruba dvě normostrany textu. Proč? Protože přesně do tohoto prostoru se daly nacpat ty nejagresivnější reklamní formáty.
Byl to docela slušný mozkový trénink. Vzít banální produkt a napsat o něm sáhodlouhý, informačně nabitý a stylisticky vybroušený článek, aniž byste prozradili, o čem vlastně píšete. Odhalujete tak historie úklidu, rozebíráte chemické reakce triků našich babiček, hrajete si se slovy a celou dobu víte, že čtenáře jen sprostě natahujete na skřipec. Dělala jsem to i s jistým odporem k sobě samé, ale peníze chodily včas. A časem otupíte.
Čtenář jako chodící peněženka
Jestli si snad myslíte, že v podobných vydavatelstvích sedí lidé, které zajímá vaše zpětná vazba, rovnou na to zapomeňte. Jste jen číslo v tabulce návštěvnosti. Jste chodící peněženka, kterou je potřeba provést reklamním minovým polem. A systém fungoval s děsivou dokonalostí. Texty o naprostých hloupostech trhaly rekordy čtenosti. Lidé v diskuzích pod články nadávali, obviňovali nás z podvodu, cítili se oklamaní. Ale víte co? Přesně ti samí lidé si vzápětí otevřeli další náš článek a celý proces se opakoval. Byla to mašina na prachy.
Vydavatelství provozovalo desítky domén. Ty weby byly vlastně jen takové spotřební zboží. Jakmile některý portál přestal sypat dost peněz, protože lidé konečně prokoukli jeho triky nebo klesla výkonnost reklam, vedení ho bez emocí zařízlo. My jako autoři jsme se jen přesunuli pod jinou hlavičku, dostali nové přihlašovací údaje a jelo se dál. Dále jsme psali stejné nesmysly v jiném obalu.
Když algoritmus utáhne smyčku
Zlaté časy ale netrvají věčně. Internetová džungle má svá pravidla a vyhledávacím algoritmům nakonec došla trpělivost. Začalo obrovské pročišťování výsledků vyhledávání a tvrdé rány dopadly právě na weby se zavádějícími titulky. Nejvíc se to dotklo sekce zdraví. Z bylinky, která vás podle titulku zaručeně vyléčí z rakoviny, se v textu vyklubal obyčejný čaj na odkašlávání. Vyhledávače tyhle praktiky začaly nemilosrdně penalizovat, reklama se přestala zobrazovat a z očí veřejnosti nás prakticky vymazal.
Vedení si ale nechtělo přiznat, že za propad mohou lživé titulky, ale házelo vedení na nás. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné smlouvy, dostali jsme padáka z hodiny na hodinu. Dneska, s odstupem času, to považuju za to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Našla jsem si jinou práci. Sice to už není práce z obýváku, ale zase se pod svoje texty můžu podepsat skutečným jménem, aniž bych musela mít pocit, že se musím jít okamžitě osprchovat. Nicméně weby se po čase nečinnosti daly do pohybu a pokračují ve svých taktikách dál.
Dobře míněná rada na závěr
Takže pro vás mám na závěr vlastně jen jednu radu. Až na vás zítra zase někde vyskočí ten zaručený trik, co před vámi doktoři přísně tajili, nebo šokující zjištění, že váš oblíbený obchoďák vyrukoval s produktem, jaký svět neviděl, někdo našel ve skříni talíř po babičce, za který obdržel miliony, případně se na nebi začne schylovat k naprosté apokalypse, zkuste potlačit svou zvědavost. Ušetříte si drahocenný čas, o který vás autoři obírají, zatímco se brodíte přes nánosy blikající reklamy.
Protože za každým clickbaitovým titulkem, který vás má vystrašit, vyvolat paniku nebo přílišnou zvědavost, stojí někdo, kdo se směje tomu, že jste zase naletěli. A já budu ráda, když mi napíšete, jak to máte s clickbaity vy? Vzbuzují ve vás zvědavost, nebo už se jim úspěšně vyhýbáte?
