Článek
Byla jsem na mateřské, synovi nebyly ani dva roky. Byl často nemocný, pražský vzduch mu nedělal dobře, tak jsem s ním celé léto trávila na chalupě. Můj muž to nezvládl a rozbil mi sen o šťastné rodině. I když jsem doufala, že se nám podaří krizi překonat, odstěhoval se ke své milence. Na můj pláč mi pohrdavě odpověděl - Najdi si chlapa, hysterko…
Když v mé nepřítomnosti odvezl video i kazety s pohádkami pro našeho syna, protože jeho partnerka měla syna v podobném věku, pochopila jsem, že cesta zpět už není. Rozvedli nás hned při prvním stání. Jeho nová partnerka už byla těhotná, takže i výše, nebo spíš níže výživného tomu odpovídala. Podařilo se mu připravit mě nejen o auto, ale handrkoval se se mnou i o dětskou noční lampičku a ohřívačku lahviček. Bylo to nechutné a hlavně smutné.
Začal si syna brát k sobě, ale nestaral se o něj. Zjistila jsem to úplnou náhodou, a když odmítl jet domů za synem, kterého hlídala jeho rizikově těhotná partnerka, jela jsem tam sama. Syn po bytě běhal bos, jen v plence, po studené podlaze, s nudlí u nosu. Odvezla jsem si ho domů a za pár hodin mi volali z policie, že mě můj muž obvinil z únosu dítěte. Musela jsem tam jet podat vysvětlení, vyděšená, ale policisté mě uklidnili. Vysvětlili i mému muži a jeho ženě, že podávat trestní oznámení je nesmysl. Když jim to nevyšlo s policií, podali podnět na obecní úřad. Protože ale nezaplatili správní poplatek, řízení bylo zrušeno, takže jsem si ze zbytečné cesty přes celou Prahu odvezla jen hezkou vzpomínku na to, jak můj ex klečí před svou ženou, sedící hned vedle mě, a líbá ji na břicho.
Když se jim narodil chlapeček, můj ex o svého prvního syna pomalu začal ztrácet zájem a bral si ho k sobě stále méně. Pak ale přišla žaloba na svěření mého syna do péče otce. Byla to snůška výmyslů o tom, jak mu ho odmítám „půjčovat“, jak si z výživného kupuji alkohol a jak zanedbávám péči o syna. Nic z toho nebyla pravda, žila jsem normálním životem osamělé mámy malého dítěte. Přesto jsem se soudního jednání bála. Chování mého ex mi ale hodně pomohlo. Byl arogantní, soudkyni skákal do řeči, a když řekl, že chce syna do péče a snížení výživného, soudkyně mu vysvětlila, že lze buď jedno nebo druhé. Vybral si peníze, soudkyně snížení zamítla a mohli jsme jít domů.
Od té doby syn jezdil k otci spíš výjimečně. Často čekal připravený, sbalený, a otec nepřijel. Bylo mi ho hrozně líto, ale nemohla jsem dělat vůbec nic. Nepomohl mi ani OSPOD. „Soudružky Zubaté“ byly velmi překvapeny, že se najde i maminka, která styku dítěte s otcem nebrání.
Takhle to probíhalo několik let. Pak se jednou můj ex objevil u dveří s tím, že jejich pejska porazilo auto, léčba je hodně nákladná, a zda bych mohla pár měsíců posečkat s výživným. Souhlasila jsem. Pejsky miluju, sebralo mě to, a navíc jsem naivně doufala, že emoce jsou pryč a budeme mít normální vztahy. Marně. Téměř dva roky se ex neozval ani mně, ani synovi. Když jsem ho požádala, aby doplatil, co dluží, slíbil to, ale nic se nedělo. Musela jsem poslat předžalobní výzvu, pak teprve podepsal splátkový kalendář a dalších několik let splácel po stokorunách. A syn k němu začal jezdit trochu častěji. Nicméně ne tak často, aby s ním probral třeba to, kam jít po základní škole. Když otec zjistil, že syn chce na střední školu s maturitou, vztekal se, že je to zbytečné, že by mu stačil učňák.
Musela jsem požádat o zvýšení výživného, které bylo stejné od synových dvou let. Kvůli pár stokorunám, které mému ex soud vyměřil navíc, se otec mého syna začal chovat jako nepříčetný, odmítl už se mnou komunikovat, zato syn ho najednou zajímal a začal ho štvát proti mně i celé mé rodině. Ne úplně úspěšně.
Syn nastoupil do čtvrtého ročníku a blížil se maturitní ples. Čekala jsem, že tam potkám jeho otce, a byla jsem z toho trochu nervózní. Jak jsem se dozvěděla od syna později, jeho otec si dal podmínku - pokud tam budu já, on s manželkou tam nebudou. A tak prostě nepřišli…
Za dalších několik let mě syn pozval na oslavu půlkulatin. Kromě jeho kamarádů a partnerky tam byli i její rodiče a můj ex s manželkou. Překvapilo mě jeho poměrně přátelské chování ke mně i zlostí pokřivená tvář jeho ženy. Později jsem se dozvěděla, jak tam vyváděla, jak je hrozné, že přijdu, a dokonce synovi vynadala, že mě pozval. Pro mě nepochopitelné. Když pominu fakt, že matka jsem já - ona s mým ex žila už více než dvacet let, zhruba tak dlouho jsem se s ní neviděla, tak proč?
Uplynulo osm let a syn se rozhodl oženit. Jeho otec nejprve dělal ofuky, že se mu to nehodí, protože musí vyměnit okna. Těsně před svatbou přišel s tím, že mu onemocněla tchýně, musí se starat o kočky, neví, jestli přijde… Kvůli synovi by mě to dost mrzelo. Ať je jakýkoli, je to jeho táta. Nakonec se ženou přijeli. A opravdu se předvedli. Jeho žena si i přes upozornění sedla na místa určená rodičům novomanželů, a ještě si směrem ke mně neodpustila hloupé poznámky. Můj ex se později odmítl se mnou fotit na záběru, kde měli být novomanželé a rodiče ženicha. Bylo to tak hrozně trapné… Že se kvůli synovi, třicet let po rozvodu, nedokázal překonat. Svatba, na kterou jsem se tolik těšila, pro mě už navždycky bude mít hořkou příchuť.
Minulý víkend jsem hlídala vnuky. Ten starší, sedmiletý, mi řekl, že manželka mého ex je taky tatínkova maminka. Snažila jsem se mu vysvětlit, že každý má maminku jen jednu, ale líto mi to bylo. Můj ex se ženou před třiceti lety začali manipulovat mého syna. Tvrdili mu, že jsem jim ho ukradla. A nyní začínají s vnoučaty? Kde se taková nenávist v lidech bere, že toho neušetří ani děti? Jsem těmi dvěma tak znechucena… Doufám, že už mi o nich vnoučkové nebudou nic dalšího vyprávět, abych se nemusela přetvařovat a neprozradit jim, co si o nich opravdu myslím.
