Článek
Ještě nedávno jsem byla mladá holka a teď se zamýšlím, co mě bude čekat v důchodu. Život mi tak nějak proběhl mezi prsty. Nejsem zklamaná, jen mohl být jiný, méně problémový.
Narodila jsem se v roce 1967 do složité rodiny. Z otcovy strany, továrnická rodina trýzněná komunisty a z matčiny strany členové KSČ ale i kulaci. Oba mí rodiče vyrůstali v neúplných rodinách. Rodiče otce byli vězněni, maminka mé mamky zemřela, když mámě bylo 11 let. Její táta (můj děda) si našel novou ženu a s ní vycestoval do zahraničí. Máma žila v internátu a táta musel do školy tam, kam mu komunisti řekli. Nakonec se sešli v našem městě a chtěli se vzít. To byl poprask. Děda byl tou dobou ještě ve vězení ale babička (paní továrníková) už byla doma. Na druhé straně děda člen KSČ a nevlastní matka. Co jsem slyšela, svatba byla tichá.
A do této rodiny jsem se narodila já. Táta bohém, který přes den pracoval a večer hrál v různých kapelách. Máma, která nevěděla, jak se poprat se starostí o dítě a domácnost. Vůbec nechápu, jak to všechno zvládla. To si dnes mladí neumí představit, že byla mateřská dovolená šest měsíců, nebyly pračky, myčky a další dnešní vymoženosti. Ještě, že jednou sousedkou byla dětská zdravotní sestra, která co se týkalo mě, vždy mámě poradila. Další sousedkou byla uvědomělá paní správcová, která ji radila, jak prát, vařit a uklízet. Máma učila v sousedním městečku, kam každý den musela dojíždět na kole, tak, aby se mohla co nejrychleji vrátit domů, kde mě do dvou let hlídaly všelijaké sousedky a tety. Byla jsem dobře mluvící a čistotné dítě, tak jsem mohla už ve dvou letech do školky. A mamce ubyli starosti.
Dětství jsem jako většina dětí mé generace prožila s jinými dětmi na ulici, o prázdninách jsme byli na chatě. Jedná z mála výhod, když je vaše mamka učitelka na základní škole. Prázdniny byly fajn. V chatové oblasti, kde rodiče postavili malou chatu, se přátelili, herci z několika divadel, kteří měli také prázdniny a trávili je na svých chatách i dětmi. A tak na prázdniny prožité s mou nejlepší kamarádkou Irenou, dcerou herců z Brna, stále vzpomínám s úsměvem na tváři. Tato období patřila k mým šťastnějším.
V době dospívání jsem si uvědomovala čím dál, tím víc (nebo mi to alespoň tak připadalo), že nejsem, tím oblíbeným dítětem. Stále více času jsem trávila sama s továrnickou babičkou. Rodiče s mým mladším nemocným (často jsem slýchávala - chudák Ládíček, on má alergie) bratrem, trávili společný čas na dovolených, zájezdech a na chatě. Děda se vrátil z vězení, na Vánoce 1967 a o rok a půl později zemřel, takže si ho vůbec nepamatuji. Strávil ve vězení postupně dvanáct let, a to se na jeho zdraví podepsalo. A tak babička byla sama. Čas strávený s ní jsem milovala. Byla tu jen pro mě a já pro ni. Byly jsme tu pro sebe. Já jí dělala společnost a ona mi vyprávěla o svém životě. Měla hodně malý důchod, tak musela stále pracovat. Skládaly jsem společně krabičky na sýry pro místní mlékárnu, později babička na připravenou šablonu natahovala různobarevné drátky, prý vnitřky rozvaděčů. Sedávala jsem na těch plastových špulkách a poslouchala. Vyprávěla, jak se dostala do dědovy rodiny, jak jim za války málem našli vysílačku. Ale hlavně mi zcela nenápadně do mého podvědomí vkládala morálku, životní postoje. Brala mě do kostela. Pamatuji si, jak si vždy, když přišla z města, umyla a nakrémovala celé boty (i podrážky), protože boty jsou vizitkou člověka.
Když mi bylo patnáct, babička umřela. Stále mi zní v uších její rady do života. Jedno z nich je „Co slíbíš, dodrž“. To se mi stalo osudným.
Léta plynula, tak jako všem. Rodina, manžel, děti a práce. Musím říct, že se nám dařilo dobře. Oba s manželem jsme pracovití, nekonfliktní, přátelští a rodině založení lidé. Pokud můžeme, rádi pomůžeme, a to jak finančně, tak třeba jen vyslechnutím a podpořením přátel, kolegů, kamarádů. Bohužel tato naše vlastnost byla po zásluze potrestaná. Ne nadarmo se říká, „Pro dobrotu na žebrotu“ a to, že to zažijeme doslova, nás nikdy ani v nejčernějších snech nenapadlo.
To, že se vaše kolegyně a kolega s práce stanou vašimi rodinnými přáteli, se přeci stává často. Oni měli děti ve věku našeho mladšího, stejné zájmy, prostě jsme si rozuměli. On byl v naší firmě uznávaným pracovníkem a jeho žena, byla často odměňována jako jedna z nejlepších obchodnic. A přesto měli vedle práce, ještě svou obchodní firmu zaměřenou na realitní trh. Vzhlížela jsem k nim a obdivovala, jak to všechno zvládají. Jednoho dne nám nabídli, možnost investovat do jejich podnikání a stát se, součástí jejich firmy. Půl roku jsem dostávala informace příjmech jejich s.r.očka. Radila se. Nakonec jsem investovala s manželem velkou částku a zastavit náš dům bance tak, aby firma měla kapitál na rychlý nákup a prodej. Dohodli jsme se, že se stanu jednatelkou a budu komunikovat s úřady neb on to neměl rád. Kolega (říkejme mu Karel) povede firmu, tak, jak to dělal celá léta. Ve firmě, kde jsme se potkali, skončil, a tak se věnoval firmě. Bohužel jsme se vůbec neobávali, že by to mohlo dopadnout špatně. Poté, co jsme převedli finance do firmy, a ještě absolvovali společnou dovolenou, která ale udělala tlustou čáru, za přátelskou atmosférou, jsem chtěla mít větší vliv na řízení firmy a ovlivnit nakládání s penězi. Začalo to hodně skřípat a já jsem začala pochybovat, jestli jsme udělali dobře. Chodila jsem dál do své práce a jednou týdně jezdila za Karlem. Po třech měsících dusna, přišla z jeho strany otázka, kdy převedeme firmu na mě. A já nevěděla, jestli to chci. V hlavě se mi honilo plno myšlenek. Jedna z těch hlavních byla, vždyť jsem to slíbila a sliby se mají dodržovat. Třeba se to změní, až budu jednatelka. Jo jsem čestný člověk, já sliby dodržuji!
Nebudu už zabíhat do podrobností, firmu jsme přepsali a stal se ze mě „Bílý kůň“, jak mě později nazvala soudkyně. Firma, z které se během pár měsíců vytratily všechny peníze, a to jak moje investované, tak peníze klientů, šla do insolvence.
Karel toho měl nakonec víc, než jsem myslela a skončil ve vězení. Já jsem z této podnikatelské anabáze odešla se svým dluhem u banky a dluhem u jedněch klientů, o kterém rozhodl soud. Živě si pamatuji ten den 1.4. Apríl. Jdeme s manželem na nákup, vezeme si vozík k pokladně. Vše si vyložíme na pás a pak nakládáme na vozík a přikládáme platební kartu k terminálu. A nic. A znovu, a zase nic. Pokladní byla tolerantní, poslala manžela k bankomatu a já čekala u pokladny. Vrátil se celý vyděšený, že na účtu nejsou žádné peníze. Asi nám někdo vybral účet. U domu jsme se potkali s pošťačkou, která nám právě donesla exekuční příkazy. I přes naše snahy domluvit se na vyrovnání, a to jak v osobní rovině, tak prostřednictvím advokátky, klienti oslovili exekutora a dali našemu rodinnému životu pěkně za uši. Z minuty na minutu přijdete o všechny peníze, nemáte co jíst, čím zaplatit bydlení a jste před splátkou u banky. Totálně jsem se zhroutila, skončila na psychiatrii. Takovou beznaděj jsem nezvládala, jen jsem brečela. Advokátka ještě kontaktovala druhou stranu. Jediným výstupe, byla informace, že jim nejde o ty peníze nebo spravedlnost ale o pomstu. A ta se jim povedla. Je pravdou, že peněz moc nedostali, a to ačkoliv všechen náš majetek exekutor zpeněžil. Veškerý výnos z prodeje nemovitostí a vybílením našich bankovních účtů šel podle zákona exekutorovi, bankám a v poslední řadě ta nejmenší část jim.
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se mi něco takového stane a už v tom žiji deset let. Nikomu to nepřeji. Jen stačí, aby byl člověk důvěřivý a čestný. Ačkoliv to někomu může přijít lživé, já si stále o sobě myslím, že jsem čestná. A i přes tuto zkušenost, stále věřím na podání ruky, a že sliby se mají plnit. Hold, to, co si z dětství nesete, nejde z nastavení člověka vymazat. Žádný reset nemáme.
Příště - Jak se žije s exekucí.
