Článek
Když jsem se přihlásila na seminář na téma pomoc obětem sexuálních deliktů, nikdy by mě nenapadlo, co to ve mně zanechá, jak moc se mě toto téma dotkne.
Slyšet z úst Jiřiny Kočí její svědectví. Něco, co se jí dělo a poznamenalo její život už do smrti. Slyšet celý příběh, živě, face to face, je něco, na co vás nikdo nepřipraví. Věřila něčemu, co mělo její plnou důvěru a tuto důvěru někdo vzal a využil jí ve svůj vlastní prospěch. Projít si něčím takovým, člověka poznamená na celý život. Je dlouhá práce se s tím vyrovnat, pokud vůbec. Ale reprodukovat svůj příběh dál, to je něco, co chce opravdu odvahu a obdiv. Obdiv, protože ne vždy se setkáte s pochopením, naopak. Nejvíce mnou rezonuje odpuštění. Proč se vlastně po obětech chce, aby odpustily? Je to vůbec možné, odpustit něco takového. Odpustit to, že vám někdo vezme vaši svobodu, vaše rozhodnutí, vaší fyzickou a psychickou stránku, vezme ji a zničí. Odpustit se zkrátka nedá, jak chcete odpustit člověku, který se na vás napáchal takových činů, to nelze. Argumentace některých, že odpuštění pomůže? To nevím komu. Protože racionálně si to můžete říct tisíckrát, ale přesvědčte o tomto odpuštění svoje tělo a srdce. Nemožné. Podle mého je daleko více důležité si připustit, že člověk zkrátka není schopen plného odpuštění. S tímto smířením se třeba mě, žije o dost lépe. Být k sobě upřímní, vědět, čeho jsem nebo nejsem schopna.
Nepochybuji, že se tyto činy dějí a že se jich lidé dopouštějí. Spousta lidí se setkala se sexuálním obtěžováním, ať už v jakékoliv formě. Pro mě, pro nevěřící je však o to více šokující, že se toto děje v katolické církvi, která je tímto opravdu „proslulá“. Farář by měl být někdo, ke komu vzhlížím a jde mi příkladem, jak se správně chovat, co dělat a jak slušně žít. Určitě si ho nepředstavím jako někoho, kdo je prase a zneužívá děti, ženy a muže. Ale je to čím dál častější. Je více a více těchto případů. A mě to děsí. Děsí mě, že žijeme ve 21. století, a ještě se toto děje. Ještě stále se někdo považuje za poloboha a někoho, kdo ve „jménu otce“ může v podstatě cokoliv.
Co mě napadá, kolik dalších obětí, které doposud nepromluvily, žijí ve stínu zneužívání moci? Kolik bezbranných mužů, žen a dětí tiše trpí ve víře, že je to takto správně, protože jim někdo určil, že to tak správné je.
Proto, všímejte si lidí kolem sebe, naslouchejte a nebuďte vůči sobě lhostejní. Pokud nevíte, jak lidem pomoci, zkuste je nasměrovat na vhodné organizace, které dokáží pomoci. A pokud by to četla nějaká oběť, tak nikdy na to nejste sami. Nikdy. Je to vaše tělo, váš život a nikdo nemá právo, mít nad vámi nedobrovolně kontrolu.
