Článek
Prvně, klasické rozdělení pravice a levice je dost nepřesné a moc nám nepomáhá hlouběji pochopit náš politický systém. Odborníci preferují v rozdělování ideologií tzv. ideologický trojúhelník.
A pak proletěla oknem cihla
Během Velké francouzské revoluce se formují první dvě rozdílné politické ideologie – konzervatismus šlechty a církve a liberalismus zbohatlých měšťanů, kteří si říkají o svá práva. Jsou přeci stejně bohatí a vzdělaní (někdy i vzdělanější) než první dva stavy, a tak chtějí víc svobody v podnikání a zastoupení v politickém rozhodování. V různých podobách se tento společenský zvrat uskuteční i v dalších zemích západního světa.
Jenže po nějaké době, když si tato elita národa pohodlně sedí v parlamentu, vletí během jednání do místnosti cihla. Venku se totiž o svá práva hlásí zbylých devadesát procent politicky nezastoupených občanů. S červenými prapory právě vstoupil na politickou scénu socialismus.
A tak se vytvořily tři základní ideologie, z nichž každá upřednostňuje jinou hodnotu. Konzervatismu se líbí tradice a řád, liberalismu svoboda a socialistům rovnost. Ani jedna z ideologií ale nezanedbává žádnou z těch ostatních hodnot, jenom jim ta jejich přijde nejdůležitější
V těžkých časech se rodí extremisté
Politické soupeření a nespokojenost s jeho výsledkem dovede některé občany k otázce, jestli není třeba dát ještě větší důraz na hodnotu své ideologie. Vytvoří se opsaný ideologický trojúhelník, který každé ze tří ideologií připisuje její extrém.
Jednoduché je to u socialistů, kteří se zčásti zradikalizují v komunisty. Od konzervativců, kteří jsou pochopitelně od počátku proti rovnosti, se s využitím myšlenek nacionalismu odštěpí příznivci dvou ideologií. Fašismu a nacismu, nacismus přidává k fašistické myšlence navíc teorii nerovnosti lidských ras.
A pro některé možná překvapivě, se třetí liberální vrchol trojúhelníku opíše v anarchistický. Ale anarchisté se v 19. století nerodí z řad kapitalistických příznivců liberalismu, ale spíš ze socialismu. A tím se dostáváme k otázce, jestli anarchisté patří na pravici nebo na levici. Jenže – kde udělat v trojúhelníku tu dělící čáru?
Roztrhneme trojúhelník a vznikne čtverec
Politický ideologický kompas, který často vidíte třeba na sociálních sítích nebo ve volebních kalkulačkách, vznikne tak, že právě vrchol liberalismu/anarchismu roztrhneme na dvě části. Na pravici se nám tak ocitne konzervatismus s částí liberalismu a druhá jeho část tvoří se socialismem levici. Ale jakto, že je liberalismus na levici, když levičáci chtějí velký stát? No jednoduše proto, že tato podmínka nedělí pravou a levou část kompasu.
Politický ideologický kompas
Představa o mohutném státu levičáků a malém státu pravičáků se u nás vytvořila po sametové revoluci. Neměli jsme totiž pravý (nebo původní) konzervatismus, protože jsme neměli po svržení čtyřicetileté totality co konzervovat.
Pokud se ale zaměříme na anarchismus, který se roztáhl do celé šíře od pravice až k levici, tak dostaneme odpověď na první otázku. Pravicoví anarchisté, neboli anarcho-individualisté, dávají přednost odpovědnosti a samostatnosti jednotlivců. Příznivce levého spektra pak označíme za anarcho-kolektivisty, kteří zdůrazňují důležitost spolupráce a rovnosti.
Jsem anarchokapitalista, a taky násilný pacifista
Na anarchistické pravici můžeme jako příklad uvést egoismus nebo anarcho-kapitalismus. Zastánci druhé zmíněné ideologie věří, že naprosto volný trh a jeho princip poptávky a nabídky zajistí nejen svobodné, ale také férové a samostatné fungování lidí ve společnosti.
Z levicové části ovšem zaznívá kritika, že kapitalismus z principu vytváří nerovnosti, a tedy bere některým část jejich pozitivní (a někdy i negativní) svobody. A je tedy podle nich protimluv označovat se za anarchistu a zároveň zastánce kapitalismu.
My jsme ti lepší komunisté
Levicový směr, který anarchisté preferují už od 19. století, vychází ze sociálního, dělnického boje tehdejší doby. Je tedy pochopitelné, že kromě svobody vyžaduje také ekonomickou rovnost (nebo alespoň minimální nerovnost). Věří, že lidé dokáží spolupracovat a fungovat bez státu, a zároveň solidárně sdílet klíčové statky. Chtějí totiž co nejvíc umenšit nejen donucovací moc, ale také hierarchii v nejširším smyslu slova. V těchto základních věcech by se na levici měli shodnout anarchokomunisté, mutualisté i anarchosyndikalisté.
Michail Bakunin, jeden z nejznámějších levicových anarchistů předminulého století, se ale vymezuje také proti komunistům. Přibližně půl století před krvavou říjnovou revolucí varuje před diktaturou proletariátu, kterou navrhují Marx a Engels. Podle něj se tím z proletariátu stane dominující třída, která tak opět nezastupuje zájem všech a už vůbec nedává lidem svobodu nebo rovnost. „Já ti to říkal,“ mohl by dnes Marxovi vyčítat tento prorok ze svého hrobu v Bernu.
Meme
Anarchie jako samovolný řád
Běžně si lidé s anarchismem spojí absenci řádu. Život jako z pravěku, bez pravidel a plný neustálých bojů, ať už s přírodou nebo s jinými lidmi. Anarchistická teorie ale říká docela opačné věci – řád je důležitý, ale musí být budovaný zdola, každým svobodným jednotlivcem.
Představa společnosti, kterou mnozí zastánci státu označují za utopickou, funguje na dobrovolné spolupráci jednotlivců, komunit nebo celých komunitních federací. Každý má možnost neuposlechnout vůli většiny, každý má možnost sebrat se a odejít a každý má možnost přesvědčovat druhé o svých myšlenkách a řešeních.
V takových více či méně anarchistických uspořádáních fungovalo nemálo lidských společenství po desetitisíce let. V obdobích, která existovala po většinu existence lidstva, před vznikem „civilizací“ nebo mezi jejich zánikem a znovuvytvořením. Pojem civilizace naznačuje, že jejich mezidobí nestojí za zmínku nebo širší vědecké bádání, protože šlo jen o nekulturní barbary. Přitom právě tam leží odpověď na otázku – není ve výsledku anarchistická společnost stejně idealistická jako ta demokratická? Není stejně, nebo více, efektivní ve své snaze zajistit všem lidem pozitivní i negativní svobodu a životní spokojenost?
Pro více obsahu věnovanému anarchii a podobným tématům sledujte tento profil.
_______________________________________________________
Zdroje:
BAKUNIN, Mikhail. Statism and anarchy. 1873. Cambridge University Press 1990. ISBN 9780877002192.
GRAEBER, David. WENGROW, David. Úsvit všeho: nová historie lidstva. 2020. Přeložila HANIŠOVÁ, Viktorie. Jan Melvil Publishing, 2024. ISBN 9788075552044.
CHARVÁT, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. Portál, 2007. ISBN 9788073670986.
