Článek
Nevím, jestli je důvodem fakt, že postihuje jen ženy a že menstruace je pro společnost pořád tak trochu tabu. A že může bolet, je prý normální a zvládá to každá ženská… Je to pár let, dneska už informovanost tak tristní není, přesto je tu stále co dohánět.
Měla jsem to štěstí v neštěstí, že moje nemoc o sobě začala dávat vědět až skoro ve čtyřiceti, když už jsem měla naprosto bezproblémově dvě děti. Podezření potvrdil jeden odborník, kterému jsem v zoufalství popsala své potíže. Hned jsem začala googlit a vše znepokojivé, co se se mnou dělo, mělo naráz vysvětlení. Celá naměkko jsem dorazila ke svojí gynekoložce, která mě uklidnila slovy, že na endometriózu jsem už stará, ta že se týká mladých holek, že určitě nebude tak zle a dala mi antibiotika. Velmi se mi ulevilo, o to horší pak byl otřes po myomektomii, kdy mi pan doktor přišel sdělit, že teda endometriózu mám.
Nastalo pár pekelných let, kdy jsem se snažila zatočit s ní přírodní cestou, držela dietu, postila se, omezila kofein, na kterém jsem závislá, polykala tuny doplňků stravy, dělala střídavé sedací koupele horká - ledová, mazala si na břicho ricinový olej, vyhýbala se plastovému nádobí a pila jen speciálně filtrovanou vodu. Klidně se přiznám, že mi nakonec pomohly až hormony a taky moje nová gynekoložka, která by z fleku mohla dělat psychoterapeutku a je pro mne k nezaplacení.
Říká se, že „endo“ se týká hlavně žen orientovaných na výkon, takových těch s mužskou duší. Jo, jsem taková, a i když jsem se snažila na sobě zapracovat, těžko ve středním věku úplně předělám svoji podstatu, zvlášť, když je mi v ní dobře…Každopádně už mi dochází, že mi fakt už není dvacet, že když jsem unavená, tak to není signál kopnout do sebe další kafe, ale mám se na všechno vykašlat. Že fakt nespasím svět a nemusím být u všeho, co mě zajímá. Přestala jsem skoro úplně pít alkohol, zejména víno, které jsem si dřív celkem pravidelně dopřávala večer k telce. Taky jsem přestala řešit svoji váhu, snažím se jíst pestře, zdravěji a jídlo si užívat, nedělat si výčitky, že jsem v něm zhřešila, naopak se učím si to občasné zhřešení užít. Přirozenou součástí mého života se stal pohyb - jsem zvyklá strašně moc chodit, cvičím jógu, více či méně vážně koketuju s posilovnou. Taky jsem si už párkrát uvědomila, že taková nemoc ve čtyřiceti je v podstatě včasné varování - že kdybych se včas nezastavila a neuvědomila si, že stárnu a musím být už na sebe hodná, přišla by možná za chvíli nemoc ještě horší…
Když jsem pro sebe hlavní kapitolu s názvem endometrióza uzavřela (neuzdravila jsem se, bude mě provázet minimálně do přechodu, ale přestala být mým tématem číslo jedna a opět jsem začala normálně bez bolesti žít), chtěla jsem nějak ty draze vydřené zkušenosti sdílet, předat. Vždyť ve skupinách týkajících se této nemoci na sociálních sítích jsem našla tolik lidské bolesti a zoufalství, jako dosud nikde předtím… Někdy v té době už to ale vzal někdo povolanější za mě a na světlo světa přišla první pacientská organizace. Velmi jí fandím, osvěta jde nahoru, ale logicky cílí především na mladé holky, u kterých je endo většinou agresivnější než když se projeví po porodech ve vyšším věku. Chtěla jsem jim původně nabídnout pomoc, ale pak jsem pochopila, že tam není moje místo.
Před pár dny jsem konečně svoje místo našla: jedna studentka se začala ve výuce kroutit, obličej krabatila bolestí, a že prý má asi „přetočený“ vaječník. Tak jsem si s ní soukromě pořádně popovídala - jak to má s menstruací, kdy má bolesti, čím se horší; na rovinu jsem jí řekla, že má pravděpodobně endometriózu a jestli chce mít děti, ať se nechá pořádně vyšetřit a něco s tím dělá, protože ono nezůstane jen u bolestí.
Poslechla mě. A přišla mi poděkovat, že jsme ji tak vyděsila, že letěla kvůli mě k doktorovi. Budu ji sledovat a může se mě na cokoliv zeptat. Mýma rukama ve školství projde takových holek hodně… Budou-li stát o moji radu či pomoc, jsem tu pro ně.
