Článek
Když Donald Trump v lednu letošního roku nahrazoval v křesle svého nejméně oblíbeného Američana, dědečka Bidena, prohlásil, že je schopen válku na Ukrajině ukončit do 24 hodin. Následně své tvrzení změnil, že se tak stane do půli roku. No jo, jenže půlrok je za námi a Ukrajina je Ruskem pořád dronovaná a bombardovaná, jako kdyby bylo Trumpovo tvrzení pouhá krátkodobá útěcha pro všechny obyčejné obyvatele severní polokoule, kteří konec války skutečně očekávají a konečně chtějí mít klid. Proč se tak vůbec děje?
Jedna válka skončí, započne další. Je to cyklus…
Odpověď na předchozí otázku je úplně jednoduchá: Ani Trump, ani Putin nemají v nejmenším úmyslu přestat si nad Zelenského obilným políčkem podávat ruku. Ať chceme, nebo ne, tihle dva jsou v současné době nejvlivnějšími politickými osobami světa. Jeden druhého zná až příliš dobře na to, aby své přátelství porušili kvůli evropskému státečku, který neodpovídá ani deseti procentům rozlohy jejich území.
Když se na to podíváme z jiného úhlu, je zřejmé, že jak Vláďa, tak Donny z téhle války neuvěřitelným způsobem těží, a to zejména co se týče informací, resp. dezinformací. Proč by se vůbec Trump vyslovil pro připojení Kanady nebo Grónska ke Spojeným státům? Proč asi! Proto aby náhle přepnul televizní stanici nejsledovanějšího Evropského kanálu – Ukrajiny – na sebe. Vzápětí si v zákulisí mne ruce nad reakcemi předních politiků všech Evropských zemí, kteří mají oči jen pro Zelenského, a v duchu se jim škodlibě posmívá:
„Chytili se, hlupáci! Jsou zranitelní jako Maková panenka. A přesně tohle pro sebe potřebuju.“
A jakmile vidí, že se svět dívá jinam, než má, okamžitě si najde způsob, jak téhle pohromě zabránit.
Putin je podobný případ, ale místo toho, aby to vycházelo přímo z jeho úst, tím pověřuje své nejbližší: Lavrova, Peskova, Zacharovou. Sám toho řekne jen málo, ne že by se zrovna jemu taky dvakrát chtělo, když vidí, jak jsou lidé hloupí, že dokázali uvěřit blábolům odjinud. Přece jen musí dohlížet na to, aby v Rusku pořád podle jeho požadavků běžela propaganda, která taky loví lehce zmanipulovatelnou společenskou kořist. Ostatně podle něho taky Evropa udělala chybu, že mu bránila, aby Ukrajinu ovládl podobně rychle jako Krym. A možná měl pravdu! Ale na druhou stranu taky uvádí, že na Ukrajině dosahuje svých zahraničně-politických zájmů, přestože mu EU vyloženě stojí v cestě. A právě za tím naplňováním zájmů stojí onen vliv na informační manipulaci obyvatel – nás Evropanů.
Kdyby válka na Ukrajině ze dne na den skončila, běžnému občanovi, a to ať už Ukrajinci, Čechovi, Rusovi nebo klidně Latinoameričanovi, se v duchu zajisté uleví. Ale víte, kdo začne trpět? No přece naši Velcķ bratři čili Putin a Trump.
„Najednou je na světě zase klid (mimo nějaké drobnější konflikty, které ale aktuálně nejsou jejich zájmem), co s tím naděláme, Vláďo?“ stěžuje si v Riádu obchodník Donny.
„Jen se neboj, Donalde, předevčírem jsem byl v Minsku na procházce se Sašou a máme v plánu přímo s námi spojit Kaliningrad,“ odpovídá Vladimír.
„Super nápad, tak víš co, já se asi fakt možná pustím do toho Grónska.“
A takové to teď je a zřejmě zůstane…
Covid byl předehra. Díky němu vyšlo na povrch, jak snadno lze vést lidi za nosy.
Ať už byl Covid-19 plánovaný, či nikoliv, splnil jeden velmi důležitý bod, jenž je pro Velkého bratra zcela nezbytný. Teprve během tohoto období se prokázala zranitelnost a způsoby obelstění i těch, kteří marně hlásali, že je žádná taková pitomost nerozptýlí. Šach mat! Jediní, kdo tuhle informační válku dokázali přežít v neutralitě, byli ti, kteří nežijí na internetu a stále preferují tradičnější způsob společenského fungování. Ostatně není od věci, že se Afriky celý tenhle velký megafon ohledně koronavirové pandemie dotkl vůbec nejméně, téměř vůbec. Dokazuje to i absolutní počet zjištěných případů, který je v naprosto neuvěřitelném kontrastu se zbytkem planety. Ale jak je možné, že to takto dopadlo?
Odpověď je zase poměrně jednoduchá: Nikdo v Africe to neměl potřebu vyhrocovat tak, jako jsme to například řešili my Češi. Kdo to měl, jestli to vlastně opravdu měl, žil s tím, přežil s tím jako člověk, který na to hleděl jen jako na „běžnou nemoc“, a ne jako na COVID-19. Tím, jak jsme se my Evropani nechali tímto virečkem společensky polarizovat tak moc jako dielektrikum v kondenzátoru, jsme otevřeli Pandořinu skřínku a všechny hrůzy z ní převzali na sebe. A přesně to nahrálo do tahu těm největším politickým figurkám na světě. Teď se nám dva světoznámí, kteří mimo jiné během svého úřadování také zažili onu pandemii, posmívají z nejvyšších křesel, jak jsme na všechny ty dezinformační hlouposti všude na sociálních sítích naletěli, díky čemuž si nás mohli podle svých zájmů rozdělit na ty, jež jsou Velkému bratrovi věrní, a ty, kteří musí nařízení Velkého bratra poslouchat, jinak jsou okamžitě za svůj jiný než „vyhovující“ názor označováni za dezinformátory, a v nejlepším skončí jen jako proletariát.
Co s tím vůbec teď naděláme?
Letos se opět konají volby do Poslanecké sněmovny, které jsou ovšem vzhledem k situacím ve světě nesmírně důležité; snad nikdy od samostatnosti nebyly takové volby důležitější. Takže odpověď zní: Volit! Ale koho, když je tedy svět takový…?
Zvolme si do sněmovny strany, díky nimž se budeme cítit bezpečně především my žijící v Česku. Nás se tohle totiž týká, ne nikoho jiného. A jestli stále prohlašujeme, že nevíme, koho volit, že to nejde, protože prostě…, běžme dát hlas tomu, kdo je pro nás ten, díky kterému se budeme cítit v naší zemi šťastně a bezpečně. Pro každého jednoho z nás to může být někdo jiný, důležité je, že se shodneme na té nejdůležitější věci – že chceme bezpečí a radost. Takhle se pak totiž jako společnost dáme dohromady nehledě na to, kdo sedí v prezidentském křesle za Atlantikem nebo před Uralem a jestli ve sněmovně sedí Okamura nebo Bartoš…
