Článek
Je to vlastně velmi úsměvné. Mnozí lidé, kteří se narodili za minulého režimu a třeba i polovinu svého života v něm prožili, si myslí, že mají patent na rozum. Nikdo mladší než oni se nesmí o této době vyjadřovat, protože ji osobně nezažili. Tvořit si vlastní názor jen na základě nějakých výpovědí je přeci nedostatečné. Jak mohou třicátníci říkat o minulém režimu, že byl prohnilý a odsuzovat ho? Na základě čeho?
Pokud uplatním tento způsob myšlení, tak mě napadá, jak se vůbec můžeme bavit o druhé světové válce, nebo dokonce o té první, o roce 1848, o třicetileté válce? Vždyť jsme tu dobu neprožili, bůhví, jak to přeci tenkrát bylo. Proč vůbec existují historici, kteří se vyjadřují k minulosti, učitelé dějepisu? Jakým právem oni vykládají minulost?
Dle zasloužilých pamětníků by bylo asi záhodno zrušit obor historie a vše, co jsme osobně nezažili, zahodit, nevyjadřovat se k tomu, zapomenout.
Tak jo, zahoďme vše, co se stalo před naším datem narozením. Zapomeňme na to, nevyjadřujme se k tomu a bavme se jen o současnosti, třeba o počasí. Na to můžeme mít každý názor? To je povoleno?
Já si naopak myslím, že by každý měl zkoumat naši minulost. Měl by si udělat vlastní obrázek, získat přehled o všem, co se událo a jak to ovlivnilo a formovalo současnost. Jen díky znalosti historie můžeme porozumět současnému světu a poučit se z chyb minulosti. Ony se totiž stále opakují a opakují a bez znalosti historie se budou neustále opakovat dál. Zapomenout na hrůzy světových válek i minulého režimu se nevyplácí.
Zakazovat někomu mít názor na cokoli je primitivní. Lepší je vést smysluplnou a slušnou diskuzi.
