Článek
„Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti.“
Carl Gustav Jung
To, co se děje v některých kruzích podporovatelů zejména současné vlády, mě osobně děsí. Stoupá z nich zaslepená až fanatická nenávist k celé opozici a i k části společnosti, která měla tu drzost podpořit opoziční strany ve volbách, či pouze vyjádřit pochybnosti o kompetencích aktuální vlády.
Někteří podporovatelé vládních stran nepochybují o tom, že jejich političtí miláčci dělají vše správně a zaručeně nedělají žádné chyby. Jakékoliv kontrolky kritického uvažování a pochybností mají vypnuté. Cokoli, co prohlásí jejich politický favorit berou automaticky za pravdu a ani je nenapadne, že by uvedené informace mohly být záměrně zavádějící anebo zcela nepravdivé. Ověřování informací? K čemu!?
Zaslepenost, bezmezná víra v jednu jednoduchou pravdu, nenávist, zloba, osobní urážky, odvádění pozornosti k cizím problémům, výhružky, tím vším se značí jejich komunikace ve virtuálním veřejném prostoru směrem k lidem podezřelým z podpory opozice.
Abych nebyla nespravedlivá i mnohým podporovatelům opozice není agresivní, urážející rétorika cizí. Je však otázka, zda je to jejich nevychovaností, osobní frustrací, či pouze vyprovokovanou reakcí na extrémní vyjadřování protistrany.
Ani jedno není v pořádku.
Nebylo by od věci, kdyby se všichni zhluboka nadechli a uvědomili si, že nežijí každý na jiné straně barikády, ale v jedné jediné drobné zemi uprostřed Evropy, kde jim jde všem v podstatě o to samé:
Mít klidný a spokojený život ve slušné prosperující zemi, kde se cítí v bezpečí, kde funguje zdravotnictví a kde jim stát podá pomocnou ruku ve chvíli, kdy ji opravdu budou potřebovat.
Proč je tu ta nenávist? Kdo za ni může?
Kdo může za tu fanatickou nenávist, která je v jistých kruzích už tak bohatě zakořeněná, že ji přítomní berou již jako samozřejmost?
Za nenávist a extrémně negativní emoce mohou v první řadě sociální sítě, které rozdmýchávání emocí mají v popisu práce. Emoce a obzvlášť ty negativní upoutávají pozornost.
Hlavními viníky nejsou však pouze sociální sítě, ale zejména samotní zde působící političtí aktéři. Tím největším zlem jsou ti, kteří postrádají jakoukoliv empatii, solidaritu, smysl pro spolupráci, snahu o hledání kompromisů, zkrátka vše, co by každý správný politik měl mít a pouze přilévají do ohně strachu a zášti směřované proti jejich politickým oponentům a novinářům.
Kam to až chtějí tito politici nechat dojít? Až do fyzické roviny vyřizování účtů mezi jejich příznivci a oponenty? Ke společnosti žijící opravdu ve strachu kvůli odlišnému názoru?
V současné politice mám pocit, že skuteční politici vůbec neexistují. Chybí. Schopní lidé vhodní pro politickou dráhu se zkrátka nechtějí účastnit tohoto běsu a děsu, který v současných politických vodách je. Světlých výjimek je jako šafránu.
Za první republiky představoval pojem politik pro valnou část společnosti synonymum pro váženého člověka. Někoho s přirozeným respektem, autoritou, který má vzdělání, slušné vystupování a má bezelstnou touhu sloužit svému národu. Z pohledu současnosti je to velice úsměvná představa.
Mám pocit, že toto smýšlení o politicích vyhnal z lidí především komunistický režim.
Proč?
Za minulého režimu nebylo vůbec důležité, zda jsou politici vzdělaní a pro svou funkci dostatečně kvalifikovaní, nejdůležitější byla loajalita.
„Je jedno, že nic neumíš, Franto, ale hlavně že jsi správný soudruh, soudruhu!“
Zdá se mi, že přesně tohle se v poslední době opět navrací. Loajalita hraje znovu prim a nějaké předpoklady jako vzdělání a zkušenosti jsou pro výkon vysoké státní funkce zcela okrajovou záležitostí.
Kam to všechno může zajít?
Pro odpověď na otázku, kam až ta současná fanatická nenávist a rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory může dojít, nemusíme až tak daleko. Stačí se trošku zamyslet a porozhlédnout po bližším či vzdálenějším okolí, či vcelku nedávné historii.
Pokud se bude rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory nadále prohlubovat, nemůže to skončit dobře.
V okamžiku, kdy se jedna ze stran dostane k moci, bude se snažit tu druhou zašlapat, zrušit vše, co jiní udělali a dostatečně se pojistit proti případnému pádu. To se nyní v podstatě již opravdu děje. Máme nakročeno k degradaci demokracie.
Jistě ne náhodou je velkým Babišovým kamarádem Viktor Orbán, politik držící se v Maďarsku u moci již 16 let a který celkem otevřeně podporuje totalitní Rusko, kde vrchní vůdce Kremlu ordinuje již od přelomu tisíciletí.
Nyní je otázkou, kam to až naše společnost nechá dojít. Zda bude jen nečinně tiše přihlížet kroucení krkem nepohodlným médiím, zrychlenému upravování zákonů ohledně posilování pravomocí úřadů, či oslabování svobod jednotlivců, nebo se tomu bude snažit alespoň protesty zabránit.
Neměli bychom zapomínat, že nenávist k protistraně může dle historie a bohužel i současnosti končit velmi tragicky. Může totiž vést až k fyzické likvidaci nepřátel v pracovních táborech, vykonstruovaných procesech anebo rovnou v plynu.
Nenávist k druhým neplodí nikdy nic dobrého. Nezapomínejme na to. Nenechme se jí pohltit.
Jsme jeden národ žijící v jedné zemi, který by měl umět spolu slušně komunikovat a spolupracovat.
zdroje:
