Článek
Pár let zpátky byl život pohoda, zalit sluncem. Dodělala jsem školu, našla si práci a mohla si krom ní dělat, co jsem chtěla. Nemusela jsem se o nikoho starat, víceméně, pokud nepočítám sebe, přítele a rozpumprdlikovanej barák. Ale nemusela jsem neustále někomu utírat zadek, pusu, připravovat jídlo, soudcovat dohady o hračky, něco někomu podávat, či odebírat, pořád něco vysvětlovat, prostě v tomhle ohledu jsem mohla být sobcem starajícím se jen sama o sebe a bylo to moc fajn.
Sledovala jsem aktuální filmy, seriály, muziku. Měla jsem přehled. Poslouchala jsem čerstvě vydaná alba, která ještě nestačila vychladnout. Chodila jsem na koncerty.
Jenže jako každý, kdo nepozná něco jiného, jsem si tohoto svého stavu „pohoda“ nevážila. To až zpětně vzpomínám na doby, kdy bylo vše tak jednoduché, kdy mi nervy ještě netekly.
Příchodem malého uřvaného pumprdlíčka se vše změnilo. Mé problémy a starost o sebe se odsunuly až na úplně zadní kolej a jen jsem přebalovala, krmila, uspávala, a to pořád a pořád dokola. Sem tam jsem si jen tak mimochodem něco ukousla či vypustila a byla jsem ráda, že jsem, že si můžu večer třeba na chviličku jen tak sednout a čumět do zdi. Den za dnem, stále dokola po mnoho měsíců.
Časem se to lepšilo, horšilo, tak různě. Záleželo na množství virů a mentální situaci.
Je velmi zajímavé, jak po nějakém čase, kdy se pumprdlíně už víceméně osamostatnilo a už jsem neměla ten zatemněný vykojený mozek, propukla ve mě chuť si tohle celé zopakovat. Všechny nervy drásající okamžiky ustoupily do pozadí a já se zcela iracionálně pustila do tohoto kolotoče znovu.
Přišlo na scénu pumprdlíně číslo 2 a já si připomněla, jak byly tyto začátky výživné a tentokrát dokonce upgradované na vyšší level. Vrátily se mi vzpomínky na ty těžké chvíle, které jsem ráda zapomněla.
A tady se objevuje na scéně zmiňovaný Pokáč. Trošku zvláštně jsem v tuto dobu narazila na Pokáče na youtube, už ani nevím jak. Prostě tam na mě nějak vykoukl. Asi mě oslepila ta jeho blýskající se lebka, nebo tak.
Pumprdlíně číslo dva spalo přes den v košíku na kolečkách zavinuté v zavinovačce a zapadlé v kojícím polštáři. Byla to jeho oblíbená poloha. Jeho tvůrce dostal svolení zdržovat se u počítače a hrát čas a zombíky zabíjející hru, protože u toho zastával velmi důležitou funkci - uspávače. Nohou vytočenou do strany dával košík do pohybu, dítko poslouchalo nekonečnou smyčku skladby Nikde žádnej sníh (nitka „Pokáč“ pokračuje) a spokojeně spalo.
Bylo kolem Vánoc před dvěma lety a tato skladba nám v domácnosti hrála asi 300×, pravda, ještě jsme na uspávání používali i druhou oblíbenkyni, Antarktidu. Tuto skladbu má dítko oblíbenou doteď. Často ji využíváme při cestách autem, kdy během druhého opakování skladby usíná. Já, jako řidič, se naštěstí držím. Dokonce mi ani moc nehrabe, když tuto skladbu slyším za cestu min 10×. Myslím si, že je to dostatečně vypovídající hodnocení této písně. Po zdařilém usnutí dítěte mohu smyčku ukončit a pokračovat v poslouchání i něčeho jiného.
Tyto dvě skladby nám dělaly a dělají společnost již přes dvě léta. Provedly nás obdobím vykojeného mozku, kdy jsem kvůli chvilkovým obtížím s kojením rozkopla dětské křesílko a majzla pěstí do dveří. Provedly nás zkrátka sluníčkovým obdobím plným slz a dojetí nad tím, že jsem si nezlomila ruku a neukopla palec.
Od té doby uplynul nějaký ten čas a já se rozhoupala k návratu do práce, alespoň na poloviční úvazek, od nového roku.
Dostala jsem počítač, takového mám hodného zaměstnavatele a dělám z domu. Také máme v okolí tak moc hodné viry, že mi toto krásné období chtěly ještě více zpříjemnit. Od nástupu do práce zatím nebylo starší dítko ve školce.
Mám tu jedno dítě, druhé dítě, manžela zašouplého v pracovně, který aby netrhal partu, dělá taky z domu a k tomu musím vařit, pacifikovat nepořádek, pacifikovat děti, které naštěstí už zavirované přestaly být a taky se snažit odpracovat to, co mám. Vše je zcela sluncem zalité.
Olé: Nejlepší lék je víno…
Zde se linka opět vrací k Pokáčovi. Od té doby co jsem si ucpala uši sluchátky a zaplnila je pohodovými písničkami od Pokáče mi můžou děti skákat po hlavě a je mi to vcelku jedno. Po pár měsících od vydání jsem objevila Pokáčovo čtvrté album Rodinný typ a po x posleších mé nervy blaženě vrní.
Ve víru internetu jsem narazila také na záznam koncertu v O2 aréně, který mě nějak minul. Asi jsem měla v tu dobu trošku jiné starosti na starosti než sledovat rozpis koncertů umělců, jež občasně oblažují mé uši.
Záznam tohoto koncertu je velmi hezký, přináší pohled na jedinečný koncert velkého rozsahu ve velmi dobré kvalitě. Samotná podstata koncertu Pokáče v O2 aréně je však zcela neuvěřitelná věc. Tato absurdita je ještě vtipně zvýrazněna začátkem a provází vlastně koncert celý.
Postavička Pokáče jako součást českého showbyznysu je také krapet absurdní. Ajťák, který vezme ukulele a postaví se před vyprodanou O2 arénu a zpívá písničky o tom, jak je neschopný, a všichni mu fandí a zpívají s ním, je prostě neuvěřitelný. Tím, jak je obyčejný a zpívá o obyčejných věcech z velmi vtipné perspektivy, si získává nejednoho fanouška. Jen tak dál! A třeba někdy nějaký koncert konečně odchytnu.
Nezbláznit se z toho všeho je základ úspěchu. Hudba tomu mnohdy pomáhá. Kdo Pokáče nezkusil, ať tam běží, třeba si díky tomu ušetří užívání nějakých medikamentů.
