Článek
Nová mírová dohoda amerického prezidenta opět téměř ve všem ustupuje agresorovi a vyvíjí tlak na oběť, aby bezpodmínečně předjednané podmínky příměří přijala.
Pokud však bude tato dohoda přijata, vzkáže světu, že je zcela normální, když si silnější stát vezme od souseda násilím kus území. Aneb návrat do období imperiálních mocností.
Už to tady párkrát bylo a Trump od tohoto nátlaku na Ukrajinu nakonec ustoupil. V Evropě jsme si naivně oddechli, že náš nejsilnější spojenec konečně prozřel, ale očividně bohužel.
Americký prezident se chce zkrátka proslavit jako mírotvůrce za každou cenu a pokud možno hned, včera bylo pozdě. S Ruskem se vyjednávat nedá, tudíž je dle něj nutné zatlačit na napadenou Ukrajinu, aby se vzdala a pro zachování světového míru obětovala kus svého území. Určitě vám to připomíná naši neslavnou historii. Mnichov 1938, o nás bez nás, kdy nás světové mocnosti postavili před hotovou věc - odevzdejte pohraničí nacistickému Německu, abychom my měli klid. Nebo se braňte, ale my od vás dáváme ruce pryč.
Ono to tak ale nefunguje. Pokud dostane agresor to, co chce, nezastaví se. Bude chtít víc. Rusko chtělo Krym a teď chce další kusy Ukrajiny a očividně je to pro USA v pořádku.
Proč tato sporná území, která si Rusko násilím nárokuje, nebudou uznána jako nezávislá pod správou mezinárodního společenství? Proč je chce ihned USA uznat jako součást Ruska?
Mezinárodní správou a nezávislostí by Rusko dosáhlo toho, aby jeho rusky hovořící obyvatelé žijící na území Ukrajiny nebyli údajně utlačováni, ale nedostalo by odměnu za agresi v podobě rozšíření svého území.
Je zajímavé, že se vůbec o takovéto variantě nikde nemluví. Proč? To to nikoho nenapadlo?
Toto řešení by bylo pro všechny strany přijatelnější a rozhodně nadějnější na úspěch.
Sporné území Donbasu, včetně Krymu by bylo nezávislým územím, obnoveným ze zabavených ruských aktiv a po x desítkách let by mohli zdejší obyvatelé rozhodnout v opravdovém nezávislém referendu jaký osud chtějí. Zda být nadále nezávislí a nebo se přičlenit k nějakému sousednímu státu.
Jak to nakonec dopadne? Čeká nás Mnichov 2.0? Uvidíme. Jsme příliš malí páni, zvlášť my, obyčejní smrtelníci.
