Článek
Běžní občané, kteří využívají prostředky hromadné dopravy (autobusy, vlaky a podobně) nemusejí ve většině řešit, kdy a jaký způsob dopravy zvolí. Bohužel jsou však lidé se sníženou hybností, chodící o berlích, nebo jedoucí na invalidním vozíku. Ti musejí své cesty plánovat, ale i když tak učiní, není jisté kdy a zda vůbec do svého cíle dorazí.
Musejí si vybírat i trasy na nádražích, protože zdaleka ne všude se třeba vozíčkář dostane, protože stačí i na první pohled mělká překážka v podobě „rygolu“ u obrubníku, a vozíčkář uvízne.
I když se ale cestující vozíčkář (nebo třeba i maminka s kočárkem) dostane přes tankodrom na nástupiště, není zdaleka jisté, že přijede moderní nízkopodlažní souprava, nebo „starý“ vlak, k nastoupení do jeho vagónu je třeba skoro horolezecký výkon.
Vozíčkář takový vlak (i když je v jízdním řádu napsáno, že ve vlaku je přeprava cestujících na vozíku), prostě nemůže využít.
Zvláštní případ je RegioJet, který pro změnu, vozíčkáře nepřepravuje vůbec, ačkoliv jeho podíl na trhu (zvláště na trati Ostrava - Brno) není malý.
Proč jsou stále v provozu vlaky, které nemohou používat opravdu všichni cestující bez rozdílu a omezení?
Abych nekončil úplně negativně, aspoň něco se změnilo. Když už se mi nějakou zvláštní náhodou podaří najít nízkopodlažní spoj na mé trase, už mě netřískají do hlavy pověšené bicykly.
Za to jsem rád.
Antonín Bart
