Článek
Jestli někdo či něco smrdí je pofidérní otázka. No já jsem ze staré generace. Koupali jsme se pouze v sobotu. A to ještě v neckách. Jestli si to dokáže ten pisálek představit. Táta nanosil vodu od studně. Máma ji ohřála na sporáku a pak se postupně vykoupala celá rodina. Hlavní koupel pro nás tehdy byl potok a řeka. No a jestli někdo smrdí či ne. To nikdo tehdy neřešil. Mě osobně vadí, když se vedle mě posadí chlap, který „voní“ po fialkách.
Nevím, jak kdo, ale já jsem starobní důchodce. S důchodem, který mám, jsem vůbec rád, že se mohu opět vykoupat alespoň v tu sobotu. Když se mám rozhodnout, co má pro mě věští prioritu, zda deodorant za několik stovek a nebo je nechat s kamarády dělníky u nás hospodě. Pak není o čem dlouho přemýšlet. Chlap v montérkach mi voní daleko příjemněji.
Mně osobně se stalo, že jsem se setkal s takovými citlivkami před padesáti lety, když jsem byl v Rozvadově na vojně. Tehdy nám vždy celníci či pasováci stopli na přechodu auto, abychom byli co nejdříve na dovolence. Vezli mne tenkrát dva nevychovaní lidé. Prostě česká šlechta. Netroufli si celníkům něco odmítnout, ale měli tu drzost, že se celou cestu do Prahy nebavili o ničem jiném. Než o tom. Jak dnes lidé v pražské MHD smrdí. Prostě se bavili na můj účet. Tehdy se ještě jezdilo po staré Rozvadovské. Protrpěl jsem ten výsměch až do Motola. Pak jsem vystoupil a přesedl na tramvaj.
No a světě div se. Věřte či nevěřte. Víte, kdo byli ti hulváti. No nikdo jiný než naše hvězdy. Slečna Jituška a sám mistr Karel. To bylo v době, kdy ještě neměl na šoféra.
No a od té doby si z toho, že lidem smrdím, nic nedělám. Kdo na to má, tak voní. Prostě dělník a důchodce smrdí.
